Příběh dítěte lásky2- Odpovědi- 2. kapitola

Spolu a navždy

Oči se mi rozzářily a úsměv roztáhl do nečekaných rozměrů. Jako sluníčko jsem se na Kakashiho usmívala. On tam stál a zaraženě se na mě díval. T-To je ta malá Aida? Ta moje malá Taiyou? Vždyť je...
,,Co tam jen tak stojíš?'' vykřikla jsem, bežela k němu a objala ho. Dřív jsem ho mohla chytit maximálně za pas, dnes jsem mu mohla položit hlavu na ramena. Rozpačitě mi položil ruce na vlasy, které mi splývaly kolem těla. Ještě víc jsem ho stiskla. Jak jen mi chyběl. A teď jsme opět spolu. Nezměnil se, ale vypadalo to, že moje změna ho překvapila. Jemně mě začal hladit po vlasech.
,,Chyběl jsi mi.'' zašeptala jsem mu do ucha.
,,Ty mě taky.'' odpověděl mi. Položil mi ruce na bok a lehce mě odtáhl od těla.
Ještě jednou si mě prohlédl a řekl: ,,Změnila jsi se.''
,,Skoro vůbec.'' usmála jsem se.
,,Ale směješ se pořád krásně.'' pohladil mě po tváři. Jsem doma, je tu Kakashi- mohu být šťastnější? Do očí se mi vhrnul důvěrně známý pocit. Rychle Kakashiho zase obejmu a tentokrát ho stisknu ještě víc. Hlavu zatlačuji do jeho vesty aby nebyly vidět slzy, které se mi derou z očí. I on mě pevně sevřel. Beze slov jsme cítili pocity toho druhého. Beze slov jsme věděli, že nám obou bylo stejně. Nikdy jsem ho už nechtěla pustit, nikdy jsem od něj nechtěla odejít. Co to jen bylo za cit? Co mě to k němu tak vázalo? Vždyť je to jedno, hlavní je, že jsme opět spolu. Navždy spolu.

Kakashi zůstal u Páté a já šla domů. Měla jsem dobrou náladu a tak jsem si po cestě zpívala. Po raním deštíčku nezbylo ani stopy. Kráčela jsem konožskými ulicemi a vlasy mi vinou větru vlály na všechny strany. Proč vlastně mám dlouhé vlasy? Vždycky jsem je měla delší, ale moje současné byli až nad kolena. Hatomaru-sama říkal, že dlouhé vlasy pomohou v boji s mojí létavou podstatou. Pomáhají a ještě k tomu se mi líbí. Naneštěstí mám i krátký pramen vlasů na pravé straně hlavy, který si spínám sponkou. Občas nosím i hůlky, ale ty jsou kvůli něčemu úplně jinému.

Krásně se procházelo. Místo toho abych to vzala rovnou domů obešla jsem pár míst. První místo byl památník Zabitých v akci. Mezi posledními jmény bylo jméno Risu Orenjino. Často jsem na svého senseie myslela, ale málokdy jsem se znovu rozbrečela. Tu noc kdy zemřel se toho tolik stalo. Nejenom, že byli zničeni všechny Bijuu, opět jsem se usmířila s Kakashim. To on mi podvědomě nejvíc pomohl se s jeho smrtí smířit. Díky němu jsem tak silná jako dnes. Ale jedna věc mě tížila. Věděl kdo byli moji rodiče. Věděl kdo je nebo byla Aine. Má matka? Snad, ale on to věděl. Tolik mě užíralo, že si své tajemství odnesl s sebou. Je jméno mích rodičů také na tomhle seznamu? Je to možné, tedy víc než možné. Jak jinak bych mohla být sirotek kdyby moji rodiče nebyli mrtví? Jsem dcera 'Někoho velice významného' a ještě k tomu z Listové, takže by tu měli být. Pohledem jsem přelétla přes všechny jména. Někde tady jsou a já nevím kde. Jejich jméno jsem si tolikrát četla, ale přesto nevím jaké je. Ta bezmoc mě trápila. Nemohla jsem si říct, že to prostě chci vědět, ne, musela jsem dál číst jmény neznámých, mezi kterými se ukrývají moji rodiče. Pár lidí jsem znala. Mého senseie, pak Uchihu Obita o kterém mi Kakashi vyprávěl, Yondaimeho, nejsilnějšího Hokage a i jeho předchůdce. Každý měl svůj osud, každý měl blízké, kteří pro něj brečeli. Ale kdo z nich měl dceru Aidu? Zatím nebyl čas abych na tuto otázku znala odpověď.

Domů jsem to vzala přes cvičiště, lavičku na domě a monument Hokagů. Každé to místo mělo svoji specifickou vzpomínku, která ve mě vyvolala vlnu nostalgie. Už jsem se odnaučila u každé dojemné události brečet i když tomu setkání s Kakashim moc neodpovídá. To bylo něco víc čemu bych se nemohla bránit ani kdybych chtěla.
Když jsem přišla domů pustila jsem se do uklízení. Bylo toho doopravdy hodně. Ale od čeho jsem ninja? Je to podvádění, vím, ale trochu klonů neuškodí. No trochu... Práce bylo doopravdy hodně a tak deset klonů nikdy neuškodí. Ale já jsem se neflákala. Byla jsem v tréninkové místnosti a uklízela tam. Vesele jsem utírala prach když u dveří zazvonil zvonek.
,,Jdu otevřít!'' zakřičela jsem na své klony. Sešla jsem po schodech do bytu a šla ke dveřím. Po cestě jsem ze sebe shazovala prach, který na mě při uklízení spadl. Stiskla jsem kliku a otevřela dveře. Na prahu stál Shikamaru ve své typické póze s rukama v kapsách.
,,Shikamaru!'' zahuhlala jsem, jelikož mi prach vlítl do pusy.
,,Ahoj Aido.'' pozdravil mě, zatím co mi bouchal do zad.
,,Jak,'' zakašlala jsem se, ,,se máš?''
,,Mám se dobře.'' odpověděl, ,,A právě kvůli tomu tu jsem.'' Shikamaru se vůbec nezměnil. Jeho culík byl stejný jako obvykle a i vesta byla na svém místě.
,,Chtěl bych tě pozvat na moji svatbu s Temari z Písečné.'' vypadlo z něj. Začala jsem podezdřele mrkat.
,,Ty se budeš ženit?'' usmála jsem se, ,,To musí být pěkná kruťaska, že tě uhonila.'' Shikamaru mi odpověděl lehkým skloněním pohledu a já se rozesmála.
,,Kdy to bude?'' zeptala jsem se.
,,Dneska. Všichni o tom už vědí, ale ty jsi se vrátila až dnes takže o tom víš jako poslední.'' odpověděl mi. No jo, to je celý Naruto, že se nezmíní o tak důležité události!
Znovu jsem se usmála: ,,Ráda příjdu. Kde to bude?''
Shikamaru si znuděně vzdechl: ,,U nás.'' No dobře, bude to pěkná událost. Potkám mnoho známých a možná i někoho nového. Tohle to si určitě nenechám ujít!

Svatba není ledajaká záležitost. Člověk tam nemůže přijít jen tak v normálním oblečení, vše musí být sváteční. A proto jsem zbytek práce nechala klonům a sama se pustila do vystrojování. Začla jsem vlasy. Z vrchní vrstvy vlasů jsem si udělala drdol a spodní mi splývali až ke kolenům. Oblečení bylo složitější. Problém byl, že ve skříni jsem měla plno starého oblečení, takže nezbývalo nic jiného než jít na nákup.

Kiba a Hinata netrpělivě přešlapovali před mím domem. Organizátorkou svatby Sakurou byli pověřeni se pro mě stavit, jelikož můj dům měli po cestě. Bylo krátce před setměním, svatba se měla konat v noci. Sice nebyla zima, ale ti dva se tam třásli jako kdyby byl mrazík. A pak se konečně otevřeli dveře a z nich vyšla osoba v černém plášti.
,,To je dobře, že jdeš.'' řekl mi Kiba, ,,Už jsme si mysleli, že se tě nedočkáme.''
,,To bych vám neudělala.'' usmála jsem se. Kiba na sobě měl krátkou bundu, kluci nedokázali docenit slavnostní chvíle. Ale u Hinaty bylo už na první pohled vidět, že se na dnešek připravovala. Měla krásnou fialovou tuniku ke stehnům a pod ní černé kalhoty.
,,Ahoj Aido-chan.'' pozdravila mě.
,,Moc ti to sluší Hinato.'' pochválila jsem jí vzhled a ona se lehce začervenala.

Tak jsme tedy vyrazili na svatbu. Dvůr domu klanu Nara byl překrásně vyzdoben. Všude na stromech byli lampiony a uprostřed všeho pobíhala Sakura.
,,Ahoj!'' mávla na nás a zase odběhla. Bylo tam spoustu lidí které jsem neznala a i některé které jo.
,,Jdu za ženichem.'' řekl Kiba a odešel směrem ke dveřím nalevo.
,,Aido-chan,'' otočila se na mě Hinata, ,,Půjdeme za Temari-chan?''
,,Dobře, konečně ji poznám.'' souhlasila jsem. Hinata zamířila do dveří napravo, zdřejmě do pokoje Temari. Vešla jsem za Hinatou dovnitř. Uprostřed místnosti stála blonďatá dívka v bílých šatech.
,,Sakra nechte to už! Takhle jsou ty šaty dobrý a už s nimi nic nedělejte!'' rozčilovala se na dívky, které ji pomáhali.
,,T-Temari-chan?'' zakoktala vyděšená Hinata.
,,Hinato!'' rozkřikla se podrážděná Temari. Bohužel, Hinata si to špatně vyložila a chudinka se začala ještě víc třást.
,,T-Temari-chan?'' klepala se, ,,Máme odejít?''
,,Ne,'' nahodila úsměv Temari, ,,jen jsem před svatbou krapet nervózní.'' Krapet? To doopravdy není to správné slovo.
,,Tohle je Aida-chan.'' představila mě Hinata když se trochu zklidnila.
,,Ááá!'' křikla Temari, ,,Pojď mi to sem chytnout!'' Na rozkaz jsem odhodila plášť a šla držet šaty. Tak se konečně odhalil můj dnešní oděv. Byli to tmavě modré šaty bez rukávů nad kolena. Pěkný kus, ale tomu co na sobě měla nevěsta se to nevyrovnalo. Temariiny bílé šaty byli až na zem, hodně krátké rukávy odhalovaly její krásná ramena a jemný pás okolo jejího pasu zvírazňoval její štíhlou postavu. Byla jako princezna z pohádky.
Do místnosti vpadla Tenten: ,,Temari obřad je připravený, čeká se jen na tebe.''
,,Vždyť já už jdu!'' zařvala za ní Temari. Nebylo pochyb o tom, že Shikamaru bude mít velice zajímavý život. Myslím, že nikoho lepšího najít nemohl.

Když jsme Temari konečně vypravili, obřad mohl začít. Všichni se usadili na svých místech a čekali. Shikamaru stál před oltářem a líně zívl. Byl právě uprostřed zívnutí když se ze tmy vynořila Temari. Celý ztuhl a ani pusu nezavřel. Vypadala překrásně když procházela osvětlenou uličkou mezi židlemi. Mezitím jsem již zjistila kdo tu je. V první řadě byli rodiče Shikamara a také Gaara s bratrem Kankurem. Sám Kazekage-sama přijel na svatbu své sestry. Nezměnil se, byl to pořád ten úctuvyvolávající Gaara. Rychle jsem si ho znovu prohlídla a pak zase uhnula pohledem k nevěstě. Temari už došla k oltáři a Shikamaru ji chytl za ruku. Tolik jim to slušelo. Jediným pohledem na ně se dalo vyjádřit štěstí. Když zaznělo dvojité 'ano', věděla jsem, že začalo něco co nikdy nemělo skončit.