Příběh dítěte lásky- 34. kapitola

Věř v sám sebe

Ne, to nesměl být konec!
,,Naruto! Schop se, i bez Kyuubiho to dokážeš!,'' chytla jsem ho za ruce a postavila na nohy.
,,Snad...''
,,Žádný snad! Kyuubi jen zastiňuje tvůj pravý potencionál, i bez něj jsi silný!'' přesvědčovala jsem ho dál. Saabura i Gamabunta pokývli hlavou. Naruto se rozhlídl. Všechno co miluje, všechno co má rád má být zničeno jen kvůli tomu, že se to nepokusí ochránit?
V jeho tváři se objevil úsměv: ,,Si piš, že to zvládnu-ttebayo!'' To byl ten Naruto, kterého jsem znala a měla ráda.
,,Jdeme!'' usmála jsem se a přeskočila na Saaburu. Znovu jsem se cítila slabší. Asi čtvrtina mé čakry byla pryč. Že by mě tak zmohlo přivolání Saabury? Ani jsem se nenadála a už jsme zase byli u nich.
,,Tak Kyuubi-neechan nespolupracuje?'' zasmál se pisklavě Shichibi.
,,Kyuubi nebyl ná jediný trumf, prcku.'' zařvala jsem na svůj cíl. Shichibi byl v porovnání se mnou na Saabuře doopravdy malej.
Shichibi na mě zapištěl: ,,Kdo je tady prcek?'' Křížky na čele podezdřele zvyšovaly počet. Musím, musím teď. Koukla jsem na Naruta. Ten mi pohledem naznačil, že začneme.
,,Saaburo, běž blíž.'' pokynula jsem své společnici.
Saabura poskočila: ,,Aido-hime, věřím ti, ale co se bude dít?''
,,Uvidíš...'' lovila jsem z kapsy poslední kuličku, ,,Mohu ti jen říct, že to co mám v ruce je zbraň, kterou vytvořila studentka Tsunade-sama.''
,,Studentka Tsunade-hime...'' zamyslela se, ,,V tom případě ti věřím.''
Všech sedm kuliček jsem svírala v ruce. Shichibi, ta modrá zrůda stál přede mnou a na tváři měl prapodivný výraz. Naruto s Gamabuntou stáli za námi, čekali co se stane. Soustředila jsem se abych do své pravé ruky, kde kuličky byly, nashromáždila co nejvíce čakry. Vše co jsem měla jsem dala do těch pár drobných kuliček. Má ruka jako by se sama zvedla, má dlaň jako by se sama otevřela a kuličky vzlátli do vzduchu. Naplněné všechnou mojí čakrou mířili přímo na Shichibiho. Modrá koule pištivých zvuků se ani nenadála a kuličky byli na něm. Byli jsme zvědaví co to s nim udělá. Vysílená jsem padla na kolena.
,,To si snad myslíš, že když na mě hodíš kamínky tak mě porazíš?'' zapištěl Shichibi, ale rázem jeho smích ustal.
,,C-Co to je?'' ječel, ,,Vysává mi to čakru!!!'' Yamata se na nás zlostně podíval.
,,Co jste mu to provedli?'' zabručel, ,,Od teď máte co dělat se mnou!!!''
,,Naruto! Rychle!'' zakřičela jsem na Naruta. Musel to provést teď a nebo nikdy. Shibichi padal k zemi, porazila jsem ho. Ale zbýval ještě Yamata, druhý nejsilnější.
Yamata si odfrkl: ,,Schválně jestli mě porazíš jako ten zpropadenej Sharingan!''
,,Sharingan?'' zasekl se Naruto.
,,Ten blbec Uchiha, Uchiha Sasuke.'' zachraptěl.
,,Sasuke?!'' zašeptal Naruto. Lekla jsem se. Vzpomínka na Sasukeho by mohla Naruta zbrzdit.
Naruto se ale usmál: ,,Když tě Sasuke dokázal porazit, já tě zabiju!'' Rozběhl se a kuličky vyhodil do vzduchu. Jak jsem si oddechla, mělo to úplně jiný účinek než jsem předpokládala. Kuličky ladně dopadli až na Yamata. Teď jen zbývalo čekat, zda-li bude stačit čakra, kterou do toho vložil. Stejně jako mě se mu podlomila kolena. Yamata dlouho mlčel. S napětím jsme sledovali co udělá. Beze slov se odporoučel k zemi. Vyhráli jsme! Porazili jsme dva nejsilnější Bijuu! Radostně jsem se zvedla ze země a podívala se na Naruta. Ten pořád klečel na zemi. Bála jsem se jestli je v pořádku a rychle jsem k němu přeskočila. Evidentně byl vyčerpaný, ale ne tak jak se na první pohled zdálo.
,,Je to v pohodě, Ai...'' usmál se a pokusil se vztát.
,,Proč mi říkáš Ai?'' divila jsem se zatím co jsem ho podpírala.
,,Ani nevím...'' zamyslel se, ,,Nějak mě to napadlo a je to hezčí než Aida.'' Ai, tahle zkrácenina mého jména se mi líbila. Zkoušela jsem Naruta přidržovat aby nespadl, ale místo toho jsem spadla já. Byla jsem vyčerpaná, zničení Shichibiho mi sebralo drtivou část mé čakry. Ani jsem se nebránila a omdlela.

Probudila jsem se za pár minut. Saabura byla pryč a já byla na Gamabuntovi. Naruto ležel vedle mě. Zjevně jsem omdlela a Naruto hned po mě.
Než jsem si dokázala uvědomit kde jsem, Gamabunta mi to řekl: ,,Jsme na zpáteční cestě do Konohy.''
,,Aha.'' kývla jsem. Pomalu jsem si uvědomovala co se stalo. Já zabila Shichibiho a Naruto Yamata. Bylo to neuvěřitelné, ale bylo to tak. Vedli si i ostatní tak dobře? A co Orenjino-sensei? Bude na mě patřičně hrdý! Najednou se Gamabunta zastavil.
,,Co se děje?'' zeptala jsem se nechápavě. Gamabunta neodpovídal, jen se díval před sebe. Pohlédla jsem směrem kam se díval. Dvě velké hroudy naznačovali, že tu proběhl bitva Bijuu. Byla už poměrně tma a já jsem nerozeznala, kteří to jsou.
,,To je Jiraya a tvůj sensei.'' odpověděl mi na nevyslovenou otázku. Seskočila jsem z Gamabunty a rozběhla se k nim. Už se mi vrátila síla, ne moc, ale stačilo to na to, abych k nim doběhla. Čím blíž jsem byla, tím lépe jsem rozeznávala obrysy postav. Velká stála a druhá ležela. Nebyl pochyb, že stojící postava byl Jiraya a ležící tedy... Tep se mi rychle zvyšoval, panika mě pohlcovala. Proč Orenjino-sensei leží? Snad... ne, to NE! Běžela jsem co nejrychleji jsem mohla, v obličeji se mi usídlil zděšený výraz. Jiraya mě ještě před ním rukou zastavil.
,,Asi víš co se děje, přišel o hodně čakry...'' informoval mě smutně. Hodně čakry? Tolik snad ne...
Sensei ležel a díval se nahoru.
,,Aido... Doufal jsem, že příjdeš.'' zašeptal. Slzy se mi bleskově vrhnuly do očí. Už podle hlasu bylo slyšet, že se trápí.
,,Sensei, to bude dobrý.'' utěšovala jsem ho a rukou si utírala slzy, aby neviděl, že brečím.
,,Nestyď se brečet, už to dobrý nebude.'' řekl klidně jako by se nic nestalo. Propukla jsem ještě ve větší pláč.
Pohladil mě po tváři: ,,Zachránil jsem svět, to je hlavní...''
,,Sensei...'' zašeptala jsem a zavřela oči.
Orenjino se usmál: ,,Jsem rád, že se z tebe stala tak silná kunoichi. Přemohla jsi Bijuu, jsem na tebe hrdý.'' V hlase bylo stále víc cítit jeho bolest.
,,Chtěl bych ti nakonec něco říct...'' řekl a při posledních slovech se zakašlal. Tušila, ale nemohla jsem si přiznat, že právě teď příjdou jeho poslední slova...
S námahou ze sebe vydal: ,,Hned jak jsem tě poprvé viděl... poznal jsem, že jsi to ty... Vím... že by na tebe tvůj otec byl pyšný... Aine... tvá matka... jsi jí tolik podobná...'' Po těch slovech svorně zavřel oči. Jeho dech ustal, jeho tep vymizel. Sensei mi zemřel před očima...
,,Sensei...'' zašeptala jsem a pohlédla do tmy. Mé srdce pukalo, můj svět se zhroutil. Jedna z největších jistot, Orenjino, je mrtev.
,,SENSEEEEEI!!"