Příběh dítěte lásky- 35. kapitola KONEC

Jaké je to ztratit, jaké je to najít

Za život jsem toho tolik zažila, ale smrt přítele mě potkala poprvé. Slzy mi proudem vytékali z očí, můj zběsilý pláč se ztrácel v temnotě. Ve stejné temnotě, ve které momentálně byl můj život. Byl to můj učitel, můj vzor a teď je navždy pryč, už se nikdy nevrátí. Ne, nevěřila jsem tomu, že něco jako smrt existuje. Jak mi ho ta s kosou mohla jen odvést? To přeci nejde... Ani můj odpor ke smrti to nezměnil. Risu Orenjino, můj sensei a jedinečný ninja je mrtev. Zemřel smrtí pravého shinobiho. Chránil to co mu je drahé. Jeho poslední slova byla o mích rodičích. Znal je? A kdo vůbec je Aine? Má matka? Tyto otázky mě spolu s neustupující úzkostí ovládli. Jiraya mě chápal, už tolikrát prožil něco takového. Chtěl mě podpořit a položil mi ruku na ramena.
,,To bude dobré Aido.,'' utišoval mě. Prudce jsem vztala. Nechtěla jsem, aby mě někdo utěšoval, chtěla jsem být sama. S pohledem plným bolesti jsem pohlédla na Orenjina a rozběhla jsem se do lesa. Nevěděla jsem kam běžím, jen jsem chtěla být samotná. Jen já a můj žal. Svoje trápení jsem si vybíjela v rychlosti ve které jsem běžela. Chtěla jsem utéci před světem a hlavně před tou strašnou bolestí. Běžela jsem a běžela až jsem do něčeho narazila. Nebyl to strom, narazila jsem celkem do měka. To něco mě ubjalo.
,,Aido, netrap se...'' zašeptal mi do ucha.
,,Kakashi...'' vydechla jsem. Ale pak jsem si uvědomila pravý smysl jména Kakashi. Prudce jsem se mu vyrvala z náručí.
,,Kakashi!'' zakřičela jsem. Jak si jen mohl dovolit mě obejmout!
,,Jak se opovažuješ po tom všem mě ještě obejmout?!,'' zuřila jsem. Jeho krutý pohled, který jsem poslední dobou znala, jsem nenalézala. Na jeho místě byl pohled toho starého dobrého Kakashiho.
,,Nejprve mě nadroguješ, poté odkopneš a to ti přijde normální mě objímat?'' vztekala jsem se víc a víc, ,,Víš jak mi bylo? Víš jak jsi mi ublížil? Ty sobče jeden! Byl jsi můj přítel, věřila jsem ti jako nikomu jinému a ty mě zradíš! Proč jsi se tedy se mnou přátelil? Aby jsi mi mohl potom ublížit? Ty ubožáku, já tě měla ráda!''
,,Aido já...'' pohlédl do země, ,,Vím, že omlouvat se je zbytečné, ale já... Prostě... Nejde to vysvětlit, je mi to líto...''
,,To jsi snad schyzofrenik, že tak často měníš své názory?'' zasmála jsem se pohrdavě i když jsem na smích neměla ani pomyšlení.
Kakashi se na mě podíval: ,,I tak by se to dalo říct...'' Zarazila jsem se.
,,Tolik tě chci ochránit a při tom dělám takové věci. Chci být s tebou, ale pořád jsem tě odháněl. Měl jsem za to, že ti beze mě bude líp.'' pověděl mi.
,,To my chceš říct, že si to všechno dělal pro mě?'' zeptala jsem se. Kakashi kývl. Bylo to divné, ale já mu věřila.
,,Kakashi... Co ty vlastně chceš?'' řekla jsem smutně, ,,Dnes jsem přišla o svého senseie a kdyby jsi mi ještě ty dnešní den ztěžoval...''
,,To rozhodně nechci.'' bránil se, ,,Chci aby jsi byla šťastná a abych já mohl být při tom.'' Do očí se mi vrátili slzy.
,,Kakashi...'' zašeptala jsem, přiběhla k němu a znovu ho objala. Kakashi mě pevně stiskl. I když jsem trpěla smrtí Orenjina, tohle ve mě vyvolalo aspoň náznak štěstí. Ale rychle jsem se vrátila na zem a začala uvažovat.
,,Z toho co jsi mi řekl je to možná nějaká choroba, nebo cizí Jutsu.'' přemýšlela jsem, ,,Mohla bych to zkusit z tebe odejmout.'' Kakashi kývl. Nadechla jsem se a prsty jsem dala do pozice pro mé Jutsu. Vnikla jsem do Kakashiho hlavy a hledala důvod jeho chování. V posledních pěti letech nic, ani v dalších pěti žádná stopa. Ale v následujících jsem něco našla. Před patnácti lety bylo jeho myslí manipulováno! Ale... to snad ne... Dobře jsem poznala kdo mu to udělal. Jen jediný člověk používá toto Jutsu, já.
,,K-Kakashi...'' koktala jsem, ,,Jak je možné, že jsem ti to udělala já před patnácti lety?'' Kakashi vykulil oko.
,,C-Cože?'' podivil se.
,,Je to bezpochyb moje práce před patnácti lety, ale nevzpomínám si, že bych něco takového provedla!'' Ne, to nebylo možné! To bych si pamatovala!
,,No...'' zamyslel se Kakashi, ,,Vždycky jsi něco dělala s prsty, měl jsem z tebe srandu, že děláš pečetě... Asi jsi je doopravdy udělala. Nevědomky si mi prozkoumala hlavu a poté použila zapomínající Jutsu, neuvěřitelné...'' Doopravdy bych toho byla schopná? Ale lecoz by se vysvětlilo. Například to, proč si nepamatuji první den. Panebože... Za to všechno trápení si vlastně můžu sama... Kakashi viděl jak se tím trápím.
,,Stejně to dopadlo dobře, tak se netrap.'' utišoval mě, ,,Rychle dej to ze mě pryč, už ti nikdy nechci ublížit.'' Zpamatovala jsem se a znovu jsem vnikla do jeho hlavy. Už jsem se nezabývala podrobnosti ohledně mého Jutsu, pouze jsem ho odstranila. Když jsem byla hotová, Kakashi mě znovu objal.
,,Teď už to bude jen dobré.''

Tato mise mi něco vzala, ale i dala. Navždy jsem ztratila svého senseie, už nikdy se nepodívám do těch jeho nádherných očí, již nikdy neuvidím ty jeho ohnivé vlasy... Ale znovu jsem našla Kakashiho, mého přítele. Nebudu srovnávat co pro mě mělo větší cenu, stále jsem trpěla, ale Kakashiho návrat do mého života mi tu bolest zmírnil. Právě tak jsem po misi v kanceláři Hokage-sama uvažovala.
,,Misi jste dokončili zdárně dobře, každý z ninjů z Listové a nejenom z ní zlikvidoval svého Bijuu. Ale bohužel, Risu Orenjino na to doplatil životem...'' vytvořila tragickou pomlku Pátá, ,,I když jsme nad nimi vyhráli, stihli převrátit svět vzhůru nohama a do Země ohně se blíží válka. Nebude to konflik, který by Listovou ohrozil, ale přesto to je nebezpečí...'' Všichni jsme kývali. Stála jsem tam já, Naruto a Jiraya. Právě jsme přišli z pohřbu Orenjina.
,,Aido-sama, myslíš, že už jsi silná?'' zeptala se mě.
,,Ano.'' odpověděla jsem. Včera jsem se změnila, poznala jsem jaké je to někoho ztratit a to mi dodalo sílu, která mi chyběla. Ale také jsem poznala jaké to je někoho najít, to mi dodalo ještě více síly. Když jsem Chrám hledala poprvé byla jsem zaslepená silou svých Jutsu a nemyslela na sílu psychyckou, která je leckdy důležitější.
Pátá kývla: ,,Dobře, ještě dnes se vydáš.'' Dřív bych odporovala, ale dne jsem věděla, že takový už život je. Lidé odcházejí a já musím jít dál. Mojí nynější prioritou bylo ovládnout létavou čakru a být silnější než kdy jindy.
Pátá mi dala pokyn odejít: ,,Běž se sbalit, my na tebe počkáme u brány.''

Musela jsem odejít, ať jsem chtěla nebo ne. Při procházení mím bytem jsem nedala najevo ani náznak emocí. Shinobi nesmí dávat city najevo, v tom skvý jeho úspěch... Doopravdy si myslíte, že jsem tomu věřila? Sice jsem se hodně změnila, ale tolik zase ne. Jak jsem za sebou zabouchla dveře, rozbrečela jsem se. Bylo tak těžké loučit se s domovem. Zašla jsem do Ichiraku na ramen a i tam jsem brečela. Bylo to až komické jak jsem plakala nad svým domovem. Nedaleko brány se můj hysterický pláč uklidnil. Při odchodu jsem nesměla dát náznak dojetí. Utřela jsem si slzy a s úsměvem vyrazila k bráně. Tam čekala horda lidí. Kakashi, Naruto, Sakura, Tsunade-sama, Jiraya a ostatní moji přátelé. Bylo od nich pěkné, že se se mnou přišli rozloučit.
,,Ai, doufám, že se nám v tom světě nebudeš toulat dlouho- ttebayo!'' křičel na mě Naruto z dálky.
,,Neboj, jenom se tam naučím být silnější než ty.'' smála jsem se. Když jsem dorazila všichni se kolem mě seskupili.
Slova se ujal Shikamaru: ,,Je to otrava, ale za všechny jsem byl pověřen předat ti toto.'' S očekáváním jsem se dívala co vytahuje z kapsy. Z kapsy vyndal malou zmenšeninu Konohy.
,,Ať na svůj domov nikdy nezapomeneš.'' usmála se Ino.
,,Děkuju.'' rozzářila jsem se a prohlížela jsem si dárek.
Pátá přede mne předstoupila: ,,Ehm, i já pro tebe něco mám. Měla jsem ti to dát už dávno, jsi členem Listové, ale dávám ti to teď.'' Podala mi dlouhou krabičku. Zaujatě jsem ji otevřela. V krabičce ležela ochraná čelenka Listové.
,,Hokage-sama...'' vydechla jsem, ,,Arigato.''
,,Nemáš zač děkovat.'' usmála se. Hrdě jsem si čelenku uvázala kolem pasu. Teď jsem se doopravdy cítila jako člen Listové.
Můj pohled padl na Kakashiho. S ním jsem se ještě nerozloučila. Přešla jsem k němu a objala ho.
,,Je škoda, že spolu nemůžeme být déle.'' řekla jsem mu když jsem ho pustila.
,,To ano, hlavně, že budeš šťastná.'' usmál se na mě. Úsměv jsem mu opětovala. Znovu jsem se podívala na všechny co tu kolem mě stáli.
,,Za nedlouho se vrátím, na shledanou.'' rozloučila jsem se a otočila se k cestě z Konohy. Rázným krokem jsem vykročila vztříc nové budoucnosti. Neohlížela jsem se zpět, jen se dívala dopředu. Nevěděla jsem jak dlouho budu v Chrámu, ale věděla jsem, že se do Listové znovu vrátím. Je přeci tolik nevyřešených záhad. Musím najít své rodiče a vlastně celou rodinu. Dozvědět se něco o Aine, kterou Orenjino-sensei před smrtí zmínil. Bylo toho doopravdy hodně. Ale to počká. Aspoň do doby co se vrátím. Jen se těš Konoho, příště až se vrátím uvidíš zcela jinou Aidu! Silnější, odhodlanější a s ještě větší chutí do života!