Sairan 2 - starý šramy

„Sedím na zemi, opřen o stenu jakéhosi útvaru a nemůžu se ani pohnout…Vidím Niki jak se vrhá po Atarashim a nemůžu se ani pohnout! Já chci…chci se hnout! Já chci…chci jí pomoc, ale necítím vlastní tělo. Jsem tak bezmocenej…jsem k ničemu. Nedokážu jí ochránit. Ta voda měla sejmout mě! A ne jí. Kdybych tak alespoň mohl vstát a jít jí pomoc…ale já jsme jako přítěž…bezmocná moucha uvízlá v pavoučí síti…tohle sem opravdu nechtěl…vždyť Niki mi umírá před očima a já s tím nemůžu nic dělat. Jako bych tu nebyl…dokonce cítím, že nemůžu ani…ani brečet…Néééé…Niki, prosím…prosím neodcházej mi…né…já…udělal bych cokoli…jenom…jenom prosím přežij…Táta..o…o…o co se to snaží?!Chi…chidori??Chce…co…o co se to snaží?! Já…já to vůbec nechápu…Já…já je ani neslyším…co…co si povídáte!!! Sakra, doháje…já…já sem troska která ani neumí ochránit kamarády…co…co budu dělat…ne…nemůžu nic…vůbec nic…

„Sensei…sensei vzbuďte se!!“ Uslyšel Anshin něčí hlas, jenž ho vytrhl z dřímoty.
„Co…co se děje Kin?“ Podíval se na vystrašenou dívky.
„Řval jste ze spaní něco na Atarashiho, potom nějakou Niki a následně jste se div že nerozbrečel…myslela jsem že bude lepší vás probudit.“ Řekla polekaně. Poté si vlezla zpět do svého spacáku a začala pozorovat krásně modrou noční oblohu.
„Výročí…vždy se mi to zdá. Ale tentokrát to bylo jiný…Tentokrát jsem mohl mluvit. Sám k sobě, ale dříve jsem pouze pozoroval bezmyšlenkovitě, co se kolem mě děje. Co se za posledních šesti let změnilo??“ Pomyslel si. „Už víš, proč jsem nechtěl spát v lese.“ Pousmál se na Kin. Ta jen pohodila rameny a zachumlala se zpět do spacáku. Anshin tu noc až do rána nezamhouřil oči, ale i přes to nad tou osudnou chvílí stále přemýšlel.

Ráno když se všichni tři jeho studenti probudili, je honil, aby si všechny své věci zabalili co nejrychleji a mohli se co nejrychleji vydat na cestu.
„Dělejte děti! Ať můžeme jít.“ Povzbuzoval je při balení.
„Dělá si srandu?! Vzbudí mě v 7 ráno a ještě má kecy.“ Pomyslel si Atarashi při balení .
„Klid, třeba to dělá jen kvůli tomu, že se blbě vyspal.“ Pousmála se na něho Kin.
„Hmm, myslíte že má nějakej problém??“ Zamyslel se Shizuko.
„Těžko říct, takhle buzerovat sem ho dlouho neviděl. Naposledy někdy před rokem touhle dobou. Mlel něco o tom, že ho minulost asi zabije a že jestli nechci aby se mi stalo to samý co jemu, tak musím pilně trénovat. Vůbec mu nevadilo že mě budí ve tři ráno.“ Zavzpomínal na události z loňska, čehož si Anshin ihned všiml.
„Atarashi nezdržuj! Nebo už ti nikdy nedám ramen na účet podniku!“
„Nikdy si mi ho nedal.“ Zamračil se Genin.
„Né?? Vážně? Myslím že jsem to měl určitě v plánu.“ Podíval se na nebe asi na vteřinku a když se otočil zpět na děti, tak měl Atarashi všechno sbalený, batoh na zádech a na všechny okolo se pitomě šklebil. Kin s Shizukem na něho valili svoje oční důlky.
„Mě by takhle těžko ukecal.“ Ušklíbla se Kin, když v tom si všimla, jak si Anshin hraje s jakýmsi řetízkem.
„Říkalas něco??“ Odtrhl oči od řetízku, následně se jen usmál od ucha k uchu. Dívka byla postavená jak voják v pozoru vedle Atarashiho, který dělal to samý.
„Vy ste tak čitelný, až to není možný.“ Povzdechl si Shizuke.
„Asi ti už nevrátím ty filmy cos mi půjčil.“ Zamyslel se Anshin a zlomyslně se na chlapce zašklebil.
„Podvádíte.“ Zamračil se chlapec a nasadil si batoh na záda.

Poté co byly všichni sbalení mohli konečně vyrazit na cestu. Anshin šel vpředu a jeho tým si vzadu za ním povídal. Teda Shizuke kolem sebe rozdával své rozčarování.
„Nechápu, jak vás může podplácet a mě vydírat.“
„Říkal si něco?“ Hrála si Kin s přívěškem, který již měla na krku.
„Přesně o tomhle sem mluvil!“ Povzdechl si chlapec.
„Taky máte hlad lidi??“ Olízl se Atarashi skoro až provokativně z čehož Kin skoro až chytila výtlem.
„Shizuko, za ty dva měsíce co vás vedu, jsem ještě nenašel nic, čím bych tě mohl podplatit, takže rozumná domluva byla jediná volba.“ Zašklebil se Anshin a spokojeně si vyšlapoval lesní cestičkou.
„Jak to že u nich si všimnete hned a u mě ne?!“ Zařval Shizuke na celý les, až tím vytrhl Kin ze říše fantazie.
„Co děláš ty pako! Víš jak si mě vylekal!“ Zaječela na něho. Anshin se jen mírně pousmál.
„Atarashiho znám už dlouho, takže vím jak je na tom. Kin je holka, tam je to celkem jasný.“ Zamyslel se.
„Jasný! Já ti dam jasný!“ Zamračila se a dupla Anshinovi vší silou na nohu.
„Auuuu.“ Chytl se za končetinu a začal skákat kolem skupinky.
„To ti patří.“ Protřela si ruce. Oběma chlapcům spadl na chvíli nastolený úsměv a jen kulili oči.
„Kam se poděla ta mírumilovná dívka?“ Pomyslel si při skákání okolo.
„Co…to…s ní…je?“ Zamyslel se zaskočený Shizuke.
„Zá…zákeřná.“ Podrbal se Atarashi ve vlasech.

Po několika hodinách cesty lesem se tým konečně dostal až do vesnice, kde měli začít plnit svůj úkol. Jako první zamířili do kanceláře starosty obce aby se lépe seznámili s informacemi o misi, protože Naruto toho dne zrovna nic moc nevěděl. Jenom co ho napadlo, že by se mohli děti potkat s duchy, přestal mít zbytečné otázky.
*bouchání na dveře*
„Dále.“ Pozval tým dovnitř starost vesnice.
„Dobrý den, mi jsme z konohy. Jdeme vyřešit váš problém!“ Vešli všichni tři dovnitř v čele s Anshinem.
„Vítám vás. Posaďte se.“