Sbohem

Jak slza po tváři stéká,
Já v beznaděj propadám.
Je přede mnou cesta daleká,
Strach už tajit nezvládám.

K zemi pomalu vločka padá,
Elegantně a tiše.
„Noc je ještě mladá.“
řekla by mi spíše.

Oči ubírám k jejímu pádu,
Jejím slovům naslouchám.
Mnoho otázek si kladu,
Ale i tak poslouchám.

„Řekni mu, co k němu cítíš,
dříve než pozdě bude.
Ať lásku konečně pocítíš,
pak už ti nic jiného nezbude.“

Jakmile vločka dopadla,
Vzhlédla jsem k obloze.
Ona se rozpadla,
Řekla to velice uboze.

Já pohled sklopím k zemi,
Zamyslím se nad jejími slovy.
Co asi myslela slovy všemi,
Co chtěla říct proslovy?

„Naruto-kun.“ Zašeptám přec,
Pohlédnu na širokou oblohu.
Život je veliká klec,
Snad to jen přemohu.

Pokusím se rozhodnout,
Za ním se rozejdu.
Se smrtí se dohodnu,
Že bez polibku neodejdu.

Spatřím jeho vlasy,
Později i oči.
Slyším kolem hlasy,
Všechno se kolem točí.

Před očima se zatmí,
Upadám do spánku.
Uslyším jak zahřmí,
Smrt mi dá pozvánku.

A kde polibek,
Na dobrou noc?
Chtěla bych pár vysvětlivek,
Je toho na mně moc.

Polibek nebude,
Ztratím lásku.
Smrt mně probodne,
Nevydám už ani hlásku.

Chtěla jsem říct,
jedno slovo.
Nestihla jsem ho doříct,
Nezačneme na novo.

„Sbohem.“
Tak by znělo.
Potkáme se před bohem,
To se snad ještě smělo.

„Má lásko,
řeknu Ti sbohem,
Ty má tmavovlásko.“
To je vrcholem!

Možná by to řekl,
Když umírám.
Možná by zalekl,
Ale já už nevnímám.

Mohla jsem říci,
Mnohem více.
Zapálit svíci,
Umřít modlíce.