Příběh dítěte lásky- 9. kapitola

Orenjino-sensei aneb Trénink začíná!

Vedle Jirayi stál... to snad ne... muž do kterého jsem vrazila když jsem šla od Jirayi a ten co viděl to moje super trapčení.
,,Á tak to si ty. Už jsem se tady s Aidou potkal Jirayo, omylem jsme se srazili.,'' začal můj nový sensei. Ať o tom už nic neřiká, ať o tom už nic neřiká, AŤ O TOM UŽ NIC NEŘIKÁ!
,,Mé jméno je Risu Orenjino, bývalý žák Jirayi a tvůj nový sensei.,'' představil se mi. V tom okamžiku byl jeho úsměv byl oslnivější než Gaiův, vlasy rudější než Gaarovi a oči krásnější než Nejiho Byakugan.
,,D-dobrý den sensei.,'' vykoktala jsem ze sebe. Byla jsem naprosto okouzlená a on si svoji atraktivitu zdřejmě uvědomoval. Ještě chvilku jsem tam na něj čučela jako babka na telenovelu, ale pak mě z mého tupého pohledu vytrh Jiraya.
,,Ty si na nás ani nepočkala a už si si obědnala? Jeden Miso ramen prosím.,'' posadil se vedle k pultu a Orenjino-sensei vedle něj.
,,A co si dáš ty Orenjino?,'' zeptal se svého bývalého žáka.
,,Díky, ale mě moc ramen nechutná.,'' odpověděl.
,,Tak to zkuste Melodický ramen, sensei. Mě také dřív ramen nechutnal, ale tenhle je doopravdy moc dobrý.,'' doporučila jsem svému novému sensei ramen o kterém jsem mohla říkat že je Můj.
,,Dobře, zkusím ho. Jeden Melodický ramen prosím.,'' dal Orenjino-sensei na mojí radu a objednal si ho.

Celý náš oběd jsem si připadala jako zlatá (tedy spíše rudá) rybka v akvárku, jelikož sensei na mě pořád koukal. To mě značně znervózňovalo, ale svůj ramen jsem poslušně dojedla. Když dojedl i Jiraya tak se s námi rozloučil.
,,Už musím, musím jít na sběr informací.,'' řekl s tím svím úchylným smíchem a odešel. Já a Orenjino-sensei jsme vyšli před Ichiraku ramen.
,,Měli by jsme také začít s tréninkem, máš nějaké speciální místo kam by si chtěla jít?,'' zeptal se mě sensei. Každé jeho slovo, každý jeho pohled mířící na mě mě uváděl do rozpaků. Když se sensei doopravdy snažil, dokázala mu podlehnout každá žena (je vidět že je to žák Zvrhlého poustevníka Jirayi).
,,No, je mi to jedno kde budeme.,'' řekla jsem s pohledem upřeným na zem. V tu chvíli jsem na tom byla hůř než Hinata ve svých nejslabších chvilkách.
,,Dobře, znám jedno pěkné místo.,'' řekl tajemně a vykročil a já za ním.

Došli jsme až za vesnici k velkému kameni. Na něm byla napsaná různá jména.
,,Jak vidíš, na tomto kameni je napsáno mnoho jmen.,'' začal s vysvětlováním významu. ,,Mnohé z nich jsem znal a je mezi nimi i můj nejlepší přítel...,'' pokračoval dál. Když jsem si všimla jmen jako Yondaime Hokage, Uchiha Obito a tak bylo mi to jasné.
,,Tito lidé-,'' začal pomalu říkat poslední část projevu ale já jsem ho přerušila.
,,Byli zabiti v akci, že ano.,'' dokončila jsem za něj. Orenjino-sensei se na mě smutně podíval. ,,Ano, máš pravdu, přesně tak se jmenuje.,'' potvrdil moji doměnku, ,,Jak jsem říkal, je tam můj nejlepší přítel který byl i mím parťákem v týmu pod vedením Jirayi, Minato alias Yondaime Hokage.'' Po té co to řekl nastalo dlouhé ticho. Nebylo to schválně, ale nakonec to naplnilo význam minuty ticha.
,,No nic, pustme se do tvého tréninku!,'' řekl po chvilce energicky jako úplně vyměněný sensei, ,,Tak, podíváme se co v tobě je...''

Poté co si prozkoušel moje házení kunai i shurikenem, taijutsu a nejzákladnější jutsu, dlouze se zamysle. Určitě je ze mě zklamaný, už jsem si představovala jak tragicky řekne něco v tom smyslu ,,Jsi moc neschopná! Tebe trénovat nechci!'' ale naštěstí se tak nestalo.
,,Jiraya řikal, že si mi řikala že umíš něco s pamětí.,'' pověděl mi když domyslel.
,,Ano.,'' odpověděla jsem s výrazem sobě vlastním (pracovní název- 'Leklá ryba').
,,Dobře, zkus to.,'' pobídl mi.
,,N-na vás sensei?,'' vykoktala jsem ze mě.
,,Ano na mě.,'' odpověděl mi s ledovým klidem. Dobře, jen se uklidni, to zvládneš, uklidňovala jsem se a snažila nemyslet na to co se stane když mu to tam trochu přeházim. Přistoupila jsem k němu a položila mu ruku do jeho krásných hustých rudých vlasů.
,,Zavřete oči.,'' pobídla jsem Orenjino-sensei. Pomalu jsem vnikala do jeho mysli a začala se přehrabovat v jeho myšlenkách. Zamířila jsem do sekce zapomenutých a hledala nějakou vhodnou. Pak jsem jednu našla. Byl jako malý chlapec s dalším blonďatým chlapcem ve stejném věku. Pochopila jsem, že je to Yondaime. Nemohla jsem se tomu ubránit, ale musela jsem tu vzpomínku sledovat.
,,Orenjino-kun, kdo si myslíš že vyhraje ve hře na Ninji?,'' zeptal se malý Yondaime.
,,Určitě já!,'' řekl vítězoslavně sensei.
,,Nene já!,'' zašklebil se Yondaime a odběh pryč.
,,To se ještě uvidí Minato-san.,'' zakřičel za ním Orenjino-sensei a odběh za ním. Když jsem otevřela oči, sensei se už na mě díval. Nedíval se přímo na mě spíš jako někam za mě.
,,Aido, vidím, že něco zvládáš, ale máme tu malý problém. V taijutsu nejsi moc dobrá a já tu nejsem proto abych tě učil kopat.,'' řekl mi po krátkém zamyšlení sensei. A je to tady! Teď určitě řekne, že musím zlepšit taijutsu a jinak mě nebude trénovat!
,,To musíš zvládnout sama, v tom ti nepomůžu.,'' pokračoval dále a já jsem si oddychla. ,,Zkusím takovej malej test.,'' řekl tajemně a já čekla co se stane. Orenjino-sensei se kousl do prstu a řekl: ,,Kuchiyose no Jutsu!'' Na zemi se objevilo něco napsaného a hned potom obří veverka. Když se přímo přede mnou zjevila málem jsem z leknutí spadla. Veverka mi podala obrovský svitek.

Orenjino ho otevře a řekl: ,,Teď se mi tady vlastní krvý podepiš.'' Co to má být? Na nic jsem se nevyptávala a kousla jsem se do prstu. Nic, žádná krev a tak jsem to zkusila znova. Zase ne, moje zuby se mě asi bojí kousnout. Tak jsem se nakonec s obtížemi řízla kunaiem a hned jsem vyjekla bolestí. Sensei zůstal naprosto klidný a upřeně sledoval svitek. Tak, A-I-D-A. Podepsala jsem se a Orenjino-sensei mi řekl: ,,Udělej si na pravé ruce takovou šmouhu krví jako mám já, udělej postupně tyto pečetě, prase, pes, pták, opice a ovce, řekni Kuchiyose no Jutsu a přilož ruku k zemi. Měla by si do toho soustředit nejvíce čakry co může.,'' vysvětli mi stručně sensei. Dobře, snad aspoň něco vyvolám. S obtížemi jsem se řízla zase do druhé ruky, udělala šmouhu na pravé, udělala pečetě, řekla ,,Kuchiyose no Jutsu'' a položila ruku na zem. Ve skrytu duše jsem doufala ať vyvolám aspoň malou veverku. Ani jsem se nenadála a už se pode mnou zjevila obří veveřice, dalo by se to tak nazvat. Orenjino-sensei na mě z dola křičel: ,,Skvěle Aido! Ale největší šéfku Saaburu jsi zrovna přivolávat nemusela.'' Š-šéfku?