Příběh dítěte lásky- 10. kapitola

Přítěž v životě?

Orenjino-sensei na mě z dola křičel: ,,Skvěle Aido! Ale největší šéfku Saaburu jsi zrovna přivolávat nemusela.'' Š-šéfku?
,,Orenjino-san?! Proč mě přivoláváš? A co je to na mé hlavě?,'' ptala se Saabura a tlapou se mě snažila shodit z hlavy.
,,Saaburo-chan, to na hlavě je Aida, to ona tě přivolala.,'' představil mě sensei velké zrzavé hromadě chlupů co se nazývá veverka.
,,Co?,'' zbledla Saaburu (i když jsem jí neviděla do obličeje (navíc ani veverky nemohou blednou) podle jejího hlasu to tak znělo), ,,Tahle maličká?''
,,Já ti dám maličkou!,'' křikla jsem jí rozlobeně do ucha a seskočila dolů. Orenjino se jen smál. ,,Jak vidím Aido, budete si perfekně rozumět.,'' řekl mi když jsem se postavila po jeho boku před Saaburu a smál se ještě víc. Teď jsem si obrovskou veveřici doopravdy prohlédla. Okolo krku se jí houpal dlouhý řetěz a na zádech měla v pochvě obrovskou šavly.
,,Tak ty...,'' dlouze se zamyslela, ,,Něco ti řeknu. Budu s tebou bojovat, klidně za tebe i zemřu, ale jen pokud za to stojíš. Nejsem tu proto abych chránila zbabělce, ale proto abych po boku udatných ninjů ochraňovala jejich zájmi. Toto říkám tobě, jako ostatním před tebou.'' Z jejich slov mě mrazilo. Vycházela z nich velká autorita které jsem se musela podrobit.
,,Neboj Saaburo-sama. Nikdy neuteču z bitvy a ani tě nikdy nezradím. Je mi velkou poctou že budu moct bojovat po boku někoho jako ty.,'' slíbila jsem jí slib věčného přátelství.
,,Dobře, to jsem ráda. Vidím, že jsi rozumné děvče pro které mi bude radostí být vyvolána. A teď již sbohem, musím už jít Orenjino-san a Aido-hime.,'' rozloučila se s námi a zmizela. Sensei se na mě otočil a řekl mi: ,,Skvěle Aido, právě teď jsi si zajistila přítelkyni do všeho zlého, jsem na tebe hrdý.''

Tak začal můj trénink. Od toho dne jsem každé ráno chodila do lesa a tam trénovala taijutsu. Moc mi to nešlo, ale já věřila že po tvrdém (no dobře, po polotvrdém, nejsem takovej šílenec) tréninku dohoním to co jsem zameškala. S Orenjinem-sensei jsem se scházela jednou za dva dny a já jsem mu ukazovala mé zlepšení a on my povídal základní věci teorie. Tímto způsobem utíkali dny nadpřirozeně rychle a já se každým kopem, každým skokem zlepšovala. I když jsem se chtěla co nejvíce soustředit na trénink, v nitru jsem myslela jen na Kakashiho. Už víckrát mi neřekl jestli bych se s ním chtěla projít, pokaždé když mě viděl změnil směr a když už to nešlo tak pozdravil a ze slušnosti prohodil pár slov. Toto ignorování mě ničilo. Myslela jsem si, že když se vrátím do Listové budeme spolu víc... a to jsem si myslela že chce i on, ale on se chová odtažitě, jako kdybych byla přítěž. Přítěž v životě...

Jak jsem říkala, dny utíkali, každý stejný, ale pak nastal jiný. Byl to zrovna den kdy jsem měla schůzku se sensei. Jako každou schůzku jsem házela na terč shurikeny.
,,Sedm z deseti, na to že hůř vidíš a přestnost ti trochu chybý, skvělé!,'' pochválil mě Orenjino. Měl pravdu, postupem času se odhalilo že blbě vidím na dálku a Tsunade-sama s tím bohužel nic nemohla udělat.
,,Teď jsem pojď.,'' pokynul mi ať přestanu zbírat shurikeny, ,,Chci ti něco říct, je to ohledně tvích schopností s pamětí. Bylo úžasné co si dokázala a tak ti chci říct, že by bylo dobré aby si se to naučila i na dálku bez dotyku.'' Jeho otázka mě vyvedla z míry. Samozdřejmě, nad tím jsem taky uvažovala, ale zatím jsem to nezkoušela.
,,To mě také napadlo, ale ještě jsem se nedostala k tomu to zkoušet.,'' přiznala jsem.
,,Omez trénink a místo toho se věnuj tomuto, když to zvládneš tak budeš mít mocnou zbraň.,'' řekl mi.
,,Dobře.,'' souhlasila jsem. Omezit trénink, no budiž ale vůbec nevím jak mám s tím začít. ,,Nemůžete mi s poradit?,'' zeptala jsem se svého sensei.
,,Bohužel, nemám žádné zkušenosti s tvojí schopností. Budeš na to muset přijít sama.,'' pověděl mi.

Poté co jsme se rozloučila já se vydala cestou domů. Nešla jsem však domů, ale do Ichiraku ramen kde jsem měla sraz s Narutem. Po celou dobu mého tréninku jsem neměla na přátele čas a tak jsem si to chtěla vynahradit. Naruto již seděl u pultu a jedl ramen.
,,Ahoj Naruto.,'' pozdravila jsem ho. Jelikož jsem stála za ním, tak o měl neměl tušení a mích slov se lekl tak až mu zaskočila nudle.
,,He, kuck, ahoj Aido-san, kuck.,'' pozdravil mě také bojujíc s zakuckáním.
,,Melodický ramen, prosím.,'' řekla jsem Ayame svou objednávku.
,,A jak se pořád máš?,'' zahájila jsem konverzaci.
,,Ále, nuda, žádné zajímavé mise.,'' stěžoval si, ,,A co ty?''
,,Pořád trénuju, musím to všechno rychle dohnat.,'' řekla jsem mu.
,,Jo, to znám, ale neměla bys to přehánět.,'' varoval mě Naruto zatím co se pustil do další misky ramenu.
,,Ano, já vím od zejtřka se mi zvolní trénink a tak si trochu odpočinu.,'' pověděla jsem mu s obavami v hlase.
,,Něco tě trápí?,'' zeptal se Naruto s hlavou v misce.
,,Musím se naučit jednu techniku na dálku, zatím jsem ji uměla pouze pomocí dotyku.,'' svěřila jsem se mu s mím problémem.
On zvedl hlavu od nudlí a zeptal se mě: ,,Znáš Ino? Yamanaka Ino?'' Už jsem chtěla říct ne, ale pak jsem si vzpoměla.
,,Jo, tu znám, potkala jsem ji spolu s chlapcem jménem Chouji.,'' odpověděla jsem mu. ,
,,No tak ona by ti s tim mohla pomoct, po tom co si mi řekla možná provozuje podobné jutsu.,'' poradil mi s pusou plnou vepřovích kuliček.
,,Doopravdy?,'' zaradovala jsem se, ,,Naruto ty seš zlatej!'' Jak jsem si oddychla. Nebudu si s tím lámat hlavu celý dny, požádám Ino ať mi s tím pomůže! Doufám že neodmítne.
,,Zlatej? Dyť to vim už dávno dattebayo!,'' vykřikl hrdě Naruto. Chtěla jsem jít za Ino hned, ale vzpomněla jsem si že už bude večer a tak jsem si řekla že to nechám na zítřek.

Když jsme dojedli tak jsem se zeptala: ,,Naruto, neděje se v poslední době něco s Kakashim?'' Měla jsem v úmyslu z něj dostat nějaké informace a jak jsem znala Naruta toho ani nenapadne za tím něco hledat.
,,Je v poslední době takový zamlklý.,'' zamyslel se, ,,Jako by se mu něco stalo.'' Co se stalo? ,,Nevíš co se mu stalo?'' zase jsem se 'nenápadně' zeptala.
,,To ne. Už ani nečte Ich Icha.,'' řekl a podrbal se na hlavě, ,,Proč se ptáš?'' Jejej, přišla tahle otázka.
,,No, já jsem ho viděla na ulici a vypadal nějak smutně.,'' odpověděla jsem mu s hraným nezájmem.
,,Aha.,'' řekl a koukl se na hodiny, ,,To už je hodin, propásnu svůj oblíbený seriál. Ahoj.'' V tu ránu se zvedl ze stoličky a utíkal směrem k jeho bytu
,,Ahoj.,'' zakřičela jsem na něj, ale už mě asi neslyšel. Co tu mám sama dělat, půjdu domů.

Doma jsem se hned uložila k spánku. Ráno jsem vztala už v osm. Tak to bylo od mého příchodu do Listové, vždy jsem vyspávala dlouho, ale od druhého dne jsem brzo chodila spát i vztávala. Asi to je působení zdejšího ovzduší, pomyslela jsem si a dál na to nemyslela. Po snídani jsem šla do lesa trénovat. Dopolední trénink býval celé dopoledne, ale já jsem se ho rozhodla zkrátit na hodinu. Mů dopolední trénink spočíval v tom, že jsem neustále kopala a bouchala do tlustého dřeva. Občas jsem provedla i nějaký složitější útok a tak dřevo již bylo slušně omlácené. Hodina utekla jako voda a já se rozhodla zajít do květinářství za Ino.

Květinářství Ininých rodičů bylo slušný kus cesty od místa kde jsem trénovala. I když to bylo pěkně daleko, rozhodla jsem se trochu projít. Abych řekla pravdu, trochu víc projít, jelikož jsem mířila k památníků těm co byli Zabiti v akci. Nějak se mi tam líbilo, jako by tam byla moje minulost. Když jsem tam přišla, před kamenem byla nějaká osoba. Nebyl to jen tak někdo, byl to Kakashi. Sebrala jsem všehnu odvahu a zamířila k němu. Došla jsem k němu, ale on mi nevěnoval ani jediný pohled a pořád zíral na kámen. Tak jsem se odhodlala.
,,Ahoj Kakashi.,'' pozdravila jsem ho. Jakoby teprve teď objevil že jsem přišla.
,,Ahoj.,'' pronesl pomalu a podíval se na mě. Pak nastalo ticho.
,,Chodíš sem často?,'' prolomila jsem trapné ticho.
,,Ano.,'' odpověděl mi se zraky upřenými na památník.
Už jsem chtěla něco říct, ale on mě předběhl: ,,Promiň, už musím jít.'' Jak tohle řekl, tak se otočil a zamířil zpět do vesnice. Já jsem se za ním koukala, ani jednou se neotočil. I když zaseš tak jsem pořád upírala zrak na cestu kudy odešel. Zdá se mi to, nebo už o mě nestojí...?

Po pár minutách jsem se vydala v jeho stopách zpět do vesnice. Dokud jsem nedošla před 'Květinářství Yamanaka' tak jsem myslela na to co s ním je. Myšlení na to mi rvalo srdce a když jsem viděla velký nápis oznamující že jsem došla k cíli, vzdala jsem to. Vešla jsem dovnitř, naštěstí za pultem se na mě usmívala Ino.
,,Ahoj Aido, co si chceš koupit?,'' zeptala se mě zdvořila jako potencionálního zákazníka. ,,Ahoj Ino, nic, jen bych tě chtěla o něco poprosit.,'' začala jsem.
,,Poprosit?,'' zeptala se mě.
,,Ano, Naruto mi řekl, že by si mi mohla pomoct.,'' řekla jsem jí. Ona na mě nechápavě koukala a tak jsem jí řekla oč de.
Chvíli přemýšlela a pak mi řekla: ,,Dobře, ráda ti pomůžu, ale něco mi musíš zařídit...''