Akatsuki a zlatá rybka 2

"To od Vás nebylo vůbec hezké,“ pronesl muž s pearcingem stojící před nimi. Kolem stála shromážděná Akatsuki kromě Deidary, který byl bůh ví kde. „Říká vám něco Pospolitost? Soudružnost?“
„Noo,“ protáhl Kisame, „něco možná,“ díval se na špičky svých nohou. Ruce měl zaražené hluboko v kapsách.
Uchiha se díval na Vůdce zpod přivřených víček, rty zlostně stažené, ruce zatínal v pěst. To snad není pravda. Zatracená Konan! A my jsme taky blbci. Kdybychom to akvárko dali nejdřív ke mně do pokoje a tam ho napustili, mohli jsme si ušetřit tuhle šarádu. A jedno přání.
„Tak co s vámi?“ zeptal se jich.
„Co by. Přivázat za uši do průvanu a pak popravit,“ procedil potichu skrze zuby Uchiha.
„To není špatný nápad, Itachi,“ odpověděl Vůdce, který ho slyšel. „Ale já mám lepší nápad,“ zlomyslně se usmál. „Oba dva budete mít rybičku na starosti,“ spokojeně se usmál, když viděl překvapené obličeje těch dvou. I když, pomyslel si, Uchihův výraz je trochu podezíravý. Správně čuješ zradu. Správně. „Té rybce se nesmí nic stát. Ani jeden z vás ji nesmí pustit a něco si tak přát.“ Pátravě se zadíval na ty dva. Tak co? Co uděláte?
„Jak na starost?“ zeptal se Uchiha. I když navenek nebylo nic vidět, hlas, který se třásl vzteky, ho prozradil. „Mohl bys to upřesnit?“
„Mohl. Budete ji krmit, budete ji čistit akvárko a budete dávat pozor, aby se k ní nikdo nepřiblížil.“
„Jak dlouho?“
„Do té doby, než vymyslíme, co s ní uděláme.“ Vůdce se nepokrytě usmíval. Chtěls to přání pro sebe, že jo? Jo hochu, ne všechno ti může vyjít. „Můžete jít.“ propustil je. „Jo, počkat pánové.“
Ježiš, co ten otrava ještě chce? vztekal se v duchu Itachi.
„Ano, Vůdce?“ zeptal se Kisame.
„Jestli se s tou rybkou něco stane, padne to na vaši hlavu,“ oznámil jim. „A,“ obrátil se na Uchihu, „pak si promyslím tvůj návrh na trest. Zněl zajímavě.“
Itachi na to jenom kývl. Už chtěl odejít když… „A ještě jsem zapomněl.“
Itachi zavřel oči a snažil se ovládnout. Uklidni se. Je jich tady moc. „Ano?“
„O tom, co se s rybkou stane, rozhodneme bez vás. Vy už jste nad tím strávili dost času a nechtěl bych vás s tím dále zatěžovat.“ Jeho spokojenost dostoupila vrcholu. A máš to, Uchiho! To máš za tu svou namyšlenost a aroganci. Snad si uvědomíš, kde je tvoje místo.
Kdyby doslova fungovalo přísloví ˝zbělal vzteky˝, svítil by Uchiha na pozadí tmavé stěny jako maják. Než odešel, věnoval Vůdci jeden tvrdý, vzteklý pohled a opustil místnost. V patách za ním Kisame. Vůbec se nezastavoval. Došel do svého pokoje, práskl za sebou dveřmi, padl na postel a přemýšlel o vší nespravedlnosti světa.

„Takže?“ obrátil se Vůdce na ostatní. „Nějaké nápady? Návrhy?“
„Já bych jeden měl,“ přihlásil se Zetsu. „Naše skleníky jsou ve strašném stavu a zelenina ani ovoce a jiné kytky se v nich nedají pěstovat.“
„Skleníky!“ vyprskl Hidan. „Ty jsi se zbláznil! Plýtvat přáním na skleníky, ty se opraví. Já bych si přál nějakou svatyni k uctívání Jashina. To je důležitý Bůh.“
„Tvůj Jashin není tak důležitý jako skleníky. Ve svatyni zeleninu nevypěstuješ,“ naježil se Zetsu.
„Řekni to ještě jednou!“ vyzval ho Hidan.
„Co mám říct ještě jednou?“
„Tu část s tím bohem,“ běsnil Hidan.
„Jestli jsi hluchej, dojdi si k ušnímu!“ odsekl Zetsu.
„No tak, pánové,“ zasáhl Vůdce, „chovejme se kultivovaně. Jsme přeci dospělý a dokážeme se dohodnout,“ uklidňoval je.
„Dospělý?“ odfrkl si Zetsu. „No, jak kdo.“
„Nějaký kecy?“
„Konan,“ obrátil se Vůdce rychle na modrovlásku, „ty jsi na ně přišla. Máš nějaký nápad?“
„Tvé přání je i mé přání, Peine,“ usmála se na něj.
Vůdce ji úsměv opětoval. „Já žádné speciální přání nemám. Nechám to na vás.“
„Já bych chtěl řetízkový kolotoč,“ ozval se zasněně Tobi. "Jeden jsem viděl na pouti a byl bezvadnej. Byla na něm zábava. Mohli bychom se na…“
„Dobře,“ skočil mu Vůdce do řeči, „nějakej další nápad?“ rozhlédl se kolem.
„Já bych ji prodal,“ přihodil svou Kakuzu. „Je ze zlata. Mohlo by nám to za ní hodit docela dost. Ještě ke všemu by byla i s přáním.“
„Peníze,“ pohrdavě si ho změřil Hidan. „Je také něco jiného, na co bys myslel?“
„Peníze jsou důležité. A zatím je to nejnormálnější nápad, který tu padl. Peníze znamenají moc. Nebo snad chceš řetízkový kolotoč?“
„Jo, ten by byl fajn,“ ožil Tobi.
„Kolotoč bych nechtěl,“ ohradil se Hidan. „Ale taky bych ji ani za nic neprodal. Peníze vyděláme. Ty si přát nemusíme. Já osobně bych byl pro Jashina.“
„Jashin! Myslíš taky na něco jiného?“ vrátil to Hidanovi Kakuzu.
„Abys věděl, Jashin je důležitej.“ začal Hidan zvedat hlas.
„Abys věděl, peníze jsou důležitější.“
„Vy dva jste úplný zabedněnci. Nejdůležitější jsou skleníky!“ přisadil si Zetsu.
„Na co nám budou skleníky? Důležité je uctívání Jashina!"
„Skleníky i Jashin jsou na dvě věci. Nejdůležitější jsou peníze!“
„Loutkové divadlo,“ ozval se doteď mlčící Sasori.
Zprvu ho nikdo neslyšel.
„Loutkové divadlo!“ zvýšil hlas.
„Cože?“ překvapeně se na něj ostatní podívali.
„Loutkové divadlo,“ opakoval. „Mohli bychom na něm hrát. Bylo by to zábavné, což by vyhovovalo Tobimu.“ Kývl k Tobimu. „Vybírali bychom vstupné za představení, čímž by jsme uspokojili Kakuzu,“ kývl směrem k němu. Ten přikývl. „A náměty by mohly být o Jashinovi,“ kývl k Hidanovi. Ten se spokojeně usmál.
„A skleníky?“ otázal se Zetsu.
„Jo, hochu,“ poplácal ho Hidan po zádech. „Něco se holt musí obětovat,“ utřel si Hidan ruku opatlanou od slizu do nějakého hadru, který našel v kapse.

„Itachi!“ bušil Kisame na dveře jeho pokoje. „Itachi! Otevři!“
„Co? Co? Co se děje?“ mžoural do přítmí pokoje. Musel jsem usnout, promnul si oči.
„Koukej otevřít. Už je rozhodnuto.“
„Rozhodnuto? O čem?“ posadil se.
„No přeci o tý rybce! Copak už jsi zapomněl?“
„Uuuh, rybka!“ zaúpěl Itachi. „Nezapomněl,“ houkl ke dveřím. Jak bych taky mohl. Takové ponížení! vřela v něm krev.
"Takže?" otevřel dveře.