Neodkryté tajemství 1: Vyvražďování začíná
Slastně se protáhnu a dvakrát zamrkám. Ještě nikdy jsem se necítila tak skvěle. Hlavní důvod bude asi ten, že jsem tu teprv krátce. Mé tělo je plné energie, a v hlavě jen jedna myšlenka: Zabít! Adrenalin mi divoce koluje v žilách, mám chuť provést něco hodně špatného. Tiše procházím mezi stromy, hledajíc první oběť. Rouška noci mi poskytuje dostatečnou ochranu. Už jsem skoro na pokraji lesa, když náhle někoho ucítím. Ano, je to jeden z nich. Zřejmě nemá ani ponětí o mé přítomnosti. Někteří lidé jsou tak nevšímaví, že by se z toho jeden zastyděl. Jde tak klidně, tak uvolněně, je to skoro až bizardní vzhledem k tomu, co ho teď čeká. Bezslyšně se plížím za ním. Po pár metrech se zastavuje, už asi něco tuší. Ohlédne se, ale já jsem moc dobře schovaná ve stínech na to, aby mě spatřil. Otočí se zpátky, přepadá ho pochybnost. Jasně slyším chaos jeho myšlenek, i když nic neříká. Znovu vykročí vpřed a já následuju jeho příkladu. Zrychluje, neklidně vrtí hlavou ze strany na stranu. Ta úzkost v něm mě skoro až vzrušuje. Zničehonic se opět zastaví. Pohlédne k lesu, směrem ke mně. Bez sebemenší nervozity vystoupím ze stínu stromů, tak aby mi viděl do tváře, aby věděl, kdo ho připraví o život. Jakmile mě spatří, úlevně vydechne a napětí v jeho ramenech vymizí.
„Ach, to jsi ty,“ řekne tiše. „Co tu děláš? Je pozdě, měla bys už dávno spát.“ V hlasu má překvapený i podezřelý tón zároveň.
„Hmm. Je moc krásná noc na spánek,“ odpovím s úsměvem. „Víš, v čem spočívá její krása?“ zeptám se klidně. Lehce přimhouří oči.
„Nemám tušení,“ zamručí a změří si mě od hlavy k patě. Lehce se zasměju.
„Dneska je úplněk. Čas, kdy se probouzí přízraky,“ zašeptám.
„Neříkej mi, že tak velká holka jako ty tomuhle věří,“ ušklíbne se s jistou známkou sarkasmu.
„Nevěřila bych, kdyby to nebyla pravda,“ trvala jsem si na svém. Tentokrát se zamračí. Pohlédnu na zataženou oblohu. Mraky se rozestoupí a nám se zjeví jasný stříbrný kotouč. Osvětlí celou ulici, i les za mými zády, ale hlavně mě. Je z toho nervózní. Přikrčím se. S dalším úšklebkem se na něj vrhnu. Ještě za pádu se mu z úst dere zděšený výkřik. Když už jsme oba na zemi, drapnu ho do obličeje. Nemám dost dlouhé nehty na to, abych mu rozřízla i maso, ale na strhnutí kůže to stačilo. Z čtyř dlouhých souběžných ran mu těče krev, čímž se moje chuť po zabíjení ještě zvětší. Vytáhnu kunai a bodám do něj hlava nehlava, ovšem vyhýbám se životně důležitým orgánům, abych si ho vychutnala o trošku déle. Řve jako šílený, po tváři mu tečou slzy bolesti, z ran silně krvácí. Najednou zatíná jednu ruku v pěst, načež mě s ní praští do spánku. Normálně by mě ta rána odhodila o několik metrů dál, ale já nejsem jako ostatní, jsem o mnoho silnější. Hlava mi pouze vystřelí do strany. Šokovaně na mě zírá, neschopen slova. Pomalu na něj znovu upírám svůj pohled. Vytřeští oči, jak se má ruka s kunaiem napřahuje. Jediným rychlým pohybem mu jedno zápěstí přibodávám k zemi. Bolestí ze sebe vydává další skřek. Vytasím další nůž a udělám to samé i s jeho druhou rukou. Tentokrát neřve, pevně zatíná čelist, křečovitě přivírá oči, snad jako by dokázal ta muka zmenšit. Rty se mi zkřiví do podlého úsměvu.
„Kdo ho zabil?“ zeptám se. Zmučeně na mě pohlédne.
„O čem to... mluvíš?“ vydává ze sebe se s námahou.
„Ty víš moc dobře, o čem mluvím!“ Z hrdla se mi dere temné zvířecí zavrčení.
„Co jsi... sakra... zač?“ šeptne přerývavě mezi oddechováním.
„Já... jsem příčina tvojí smrti!“ odpovídám mu hlubokým hlasem. Vzápětí se mé zuby dychtivě zakousnou do jeho krku. Škubnu hlavou a urvu z něj kus masa. Řev se teď nese široko daleko. Vyplivnu maso stranou, kanibal rozhodně nejsem. Potěšeně sleduju, jak se bezmocně zmítá v bolesti. Zmocňuje se mě neznámý pocit uspokojení, jakoby mě naplnil, dodal novou energii. Skláním se k němu a olíznu krev, která se mu řine z překousnuté krční tepny. Ta chuť byla přímo omamující. Náhle za mnou někdo zakřičí. Otočím se dozadu za tím zvukem. Můj pohled spočívá na nějaké ženě. Je stejná jako ten, na kterém klečím. Zděšeně si jednou rukou drží ústa, očima těkajíc na muže, pak na mě a zase zpátky. S křikem se rozbíhá pryč. Slezu z něj, v úmyslu nechat ho tam, aby si pomalu a bolestivě umřel. S novým cílem se rychle rozbíhám za onou ženou...
„Pusťte mě dovnitř! Pusťte mě tam!“ zaslechne zničehonic Hokage, sedíc ve své pracovně, probírajíc se papíry. Udiveně kouká na zavřené dveře, poté vstává ze židle a jde se kouknout, co je to venku v tuhle ranní dobu za hluk.
„Tam nemůžete!“
Vykoukne ven, čímž spatří postaršího muže, přetahujíc se s jedním vojákem ze skupiny ANBU, hlídajícím jeho kancelář. Chvíli na to udiveně hledí.
„Gatashi?“ podiví se Naruto při pohledu na vůdce klanu Raigou. „Pusťte ho!“ přikáže muži zahalenému v masce. Ten jeho příkazu ihned dostojí, pouští muže dál. Blonďák se k němu otáčí zády, načež pohodlně usedá zpět do své židle. Gatashi se na něho nenávistně mračí.
„Co se děje? Co máš za problém v tuhle ranní hodinu?“ dívá se Hokage na muže s velikým údivem ve tváři. Gatashi ucukne hlavou doleva, uhýbá jeho pohledu.
„Co mám za problém? Co mám za problém?!“ říká udiveným, ale dost naštvaným hlasem. „Tak ty to ani nevíš?!“
„Něco mi uniklo?“ nepřestává se Naruto divit jeho vzteku.
„Nepochopím, jak nemůže Hokage vědět, co se děje v jeho vesnici!“ vyjede na Naruta Gatashi.
„Nikdy ses nechoval tak nepřátelsky, pověz mi co se stalo,“ řekne s poklidem a pozoruje mužův obličej, který se ještě více zamračí.
„Nejdřív moje dcera najde svého nejlepšího přítele brutálně ubodaného,“ začne.
„Ano, to vím,“ odpovídá klidně.
„A že by jsi s tím taky ráčil něco dělat?“ zařve Gatashi téměř na celou budovu.
„Poslal jsem ANBU, ale ti nic nezjistili, ani pitva nic nenalezla,“ pronese Hokage a smutně se na vůdce klanu podívá.
„Asi jsi nepodnikl dost! Dneska ráno našli brutálně zavražděné další dva členy mého klanu!“ zařve, zlostí praští do Narutova stolu. Ten to divadlo jen vyjeveně pozoruje.
„Další dva?“ říká s údivem.
„Jo, další dva! Nedaleko u lesa byl téměř ukřižován Daiki. Podle všeho byl nejdříve mučen, poté mu ta bestie urvala kus krku a nechala ho mučit se v bolestech!“ Naruto jen zhluboka polyká.
„Nešlo o nějaký náboženský obřad?“ zeptá se, obávajíc se odpovědi.
„To vážně pochybuju,“ přimhouří muž obě oči.
„To asi není všechno, že?“
„Ne, to není! Asi sto metrů od vesnice našli i druhou oběť. Ženu... Hisu,“ řekne už jen zvýšeným hlasem. Blonďák zpozoruje, že se pravděpodobně uklidňuje.
„Té se stalo co?“ zeptá se opatrně, ale se zájmem.
„Nejdřív jí to monstrum uhryzlo část nohy, tak aby nemohla utéct, a potom jí stejně jako v předešlém případě ukouslo ještě krk. Nezdá se mi to jako moc velká úleva, ale ta to měla rychlejší,“ pronesl Gatashi už jen smutně.
„Myslíš to tak, že vykrvácela rychleji?“
„Jo! Zdá se, že nebyla plánovanou obětí, ale byla jen ve špatný čas na špatném místě.“
„Dobře, pošlu tam ANBU.“ Naruto se opět podívá do jeho obličeje. Ten opět chytá rozzuřený výraz. Naruto se zamyslí a praví: „Víš co, podívám se na to sám.“ Zatváří se rozhodně, načež ukáže vztyčený palec.
„Dobře, hned se mi bude klidněji spát,“ pousměje se a otáčí se k odchodu. Šestý ho ale na poslední chvíli zarazí: „Počkej ještě!“ řekne. Vůdce Raigou klanu se na něho udiveně otočí, čeká na odpověď.
„Pošli mi sem Rui, chtěl bych si s ní promluvit.“
„Chceš se jí ptát na Hikita?!“ vytřeští Gatashi oči.
„Jo,“ odpoví Naruto s nevinným výrazem.
„Tak to ani náhodou! Chceš mou dceru mučit? Nalezla svého nejlepšího přítele mrtvého a ty se jí na to chceš vyptávat! Pokládat jí nepříjemné otázky?! Víš vůbec, jak jí musí být?“ začne opět zvyšovat hlas.
„Je mi to líto, ale musím se jí na to zeptat. Bez toho se nikam nepohnu,“ zesmutní Hokage v obličeji. Gatashi nakonec jen smutně přikývne, otočí se k němu zády a opustí jeho pracovnu.
Sice píšem každý půl ae střídáme se ve vkládání dílků!!! Dnešní díl de na mě!!! Příště se zas těšte na Paryho!!!
Pary: No, musim říct že moje živá fantazie se k tvojí části skvěle hodila. To zabodání kunaí do jeho rukou a ukryznutí kousku masa z krku, to byla jak v kině. A to díky tomu že si to tak báječtě popsala. Prostě tvoje část byla úžasná
San: Juj tak to moc děkuju ae popis tý druhý vraždy si taky napsal dost dobře!!! Mno jo tak na moje měřítka zas dlouhý jako lama ae ve srovnání s Úvodem je tohle chabý!!! Komentý by neuškodily!!! (sakra já sem sebrala Paroušovi jeho hlášku!!! xDDD)
Opět skvělá práce.
A ty vraždy... to je něco pro mě XDD
Vlčí smečka – rodina má,
jedině ona a žádná jiná.
Poběžím pro ni,zemřu pro ni.
Ona je ta,jež mě chrání.
Vyjeme ve dne,vyjeme v noci,
my jsme totiž Konožští vlci!!
WAUUUUUUU!
juj lidi tak tohle se vám mocky povedlo
brutalita...jo to je moje!!
těším se na pokračování je to moc zajímavý
Můj Valenth
sorafay: Děkujeme!!! Démon si to taky náramně užíval!!! Pokráčko bude nevim kdy Pary ňák nemá čas!!!
Alalinka: Jachááá už sem s tim asi proslavená!!! Zmatek se Tě u týhle FF bude zmocňovat častěji takže rači nedělej ukvapený závěry!!!
Rika: Mno jo krev a psycho... to je moje!!!
teď mam celej tejden takže budu psát jak na běžícím pásu pokud ti to nepodstrčim zejtra tak počítej že v úterý to máš na e-mailu jak na koni
Muhehé krev krev kreeev! Má duše jásá!! To je teda pěkně brutální...a ona je psycho xD
“A clear conscience is usually the sign of a bad memory.”
No, já zase takové brutality nemusím, ale tady se mi to líbí a u San jsem na to už samozřejmě zvyklá Na začátku jsem byla mírně zmatená, ale to byl asi účel, že? No, co ještě dodat...snad jen: bylo to moc zajímavý a poutavý a sem s dalším!
Aaaa zlatíčka moje, to je niečo pre moju krvechtivú dušičku xDD
Viac som si ani priať nemohla xDD
Dúfam, že vám pokračovanie nebude zase tak dlho trvať
Vynikajúce, skvelé, mňamík
A už mi došli slová, ešte stále to vychutnávam xDD
Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!!
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.
----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.