Bláznivý nápad 3: Nápad II.

Sakura ospale zamžourala do nového, sluncem zalitého, dne. Slastně se protáhla.
Pein! prolétlo jí hlavou a pohled jí sklouzl vedle ní.
Její "pacient" klidně ležel a koukal do stropu.
Když vycítil, že se na něj dívá, otočil se k ní.
V denním světle vypadal ještě bledší a pohublejší.
"Měl jste mě probudit! Hned nachystám snídani," vyskočila z postele, rozběhla se do kuchyně a v mžiku se vrátila s chlebem, sýrem a kávou.
Pomohla mu posadit se a jídlo mu vyskládala do peřin.
"Vezměte si," pobídla ho.
Rozechvělou rukou se natáhl pro chleba. Lačně ho lámal a hladově vkládal do úst - jakoby už hodně dlouho nic nejedl.
Zvedl k ní oči. "A ty?"
"Já?" nechápala.
"Proč nejíš?" vyzvídal.
"Nemám hlad, tedy chuť," vysvětlila neochotně.
Popuzeně odložil krajíc. "Jestli se omezuješ, abych…"
"Ne, to ne!" odmítla rázně.
"Tak…"
"Najím se potom. Většinou nesnídám," zamumlala.
Přísně se na ní podíval a ona si připadala jako malá holka.
"Nechte toho," zavrčela, ale do očí se mu nepodívala.
Natáhl se pro kávu, ale ruka se mu tak chvěla, že jí víc vylil, než vypil.
Opatrně mu hrnek vzala a přiložila ke rtům.
Chtěl něco namítnout, ale už ho naklonila, takže mu nezbylo nic jiného než poslušně polykat.
"Proč to děláš?" zavrčel, když dopil.
"Tohle si nikdo nezaslouží!" vyhrkla. "A… tím míň vy," dodala tichounce.
Zúžil oči. "Proč?"
"Viděla jsem vás… tehdy… vím, že jste Naruta…"
Nenechal ji domluvit. "Další pošetilý nápad. Teď bych měl klid," řekl hořce.
"Klid?!" zopakovala. "Kdybyste ho… nesložil, Naruto by přece Madaru nemohl zabít! Tak jaký klid?! Dál byste byl …" zmlkla, když ji probodl vražedným pohledem.
Nic ale neříkal.
"Jaké to bylo?" vyjelo z ní zvědavě.
"Co?" zeptal se úsečně a dost podrážděně, jakoby tušil, kam míří.
"Když jste… totiž… u něj…?" koktala. "Když jste… sloužil pod Madarou?"
"Do toho ti nic není!" odsekl jí.
"Nejste na tom teď lépe? Jste přece volný! Když nic jiného, tak…" zarazila se, když viděla jeho posměšný úšklebek.
"Co teď děláš?" zeptal se.
"Pracuji v nemocnici, ale toto přece…"
"Neboj, odpovím ti," uklidnil ji stále s tím pohrdavým úsměškem. "Jak dlouho?"
Věděla to přesně, ale v ústech měla náhle sucho a oči ji začaly pálit. "Od porážky Madary…“
“Proč?" neubránil se této otázce.
"Tehdy… totiž… Sasuke… a já už nemohla… nechtěla jsem… najednou… totiž proč… a…" vysvětlovala zmateně.
Nadzvedl obočí a tak nějak chápavě kývl.
Chvíli mlčeli, až pak ticho přerušil právě Pein.
"Od té doby se mnohé změnilo," mluvil pomalu, jakoby pečlivě vážil slova. "ANBU a především Lovci Akastuki si teď jsou vědomi vlastní moci a podpory všech lidí. K tomu, aby náš svět co nejrychleji očistili od takových jako jsem já, mohou použít jakékoliv prostředky. Kromě jiných i mučení," přikývl, když viděl Sakuřin zmatený výraz.
Zavrtěla hlavou. "To není pravda! Tohle by… nikdy nikdo z Konohy neudělal!"
Ohrnul ret. "Opravdu tomu věříš?"
"Ano!“.
"Chápu, že mi tohle nevěříš," pokýval hlavou.
Zamračila se. "To teda nevěřím! Tohle prostě… no… to ne!"
Beze slova odhrnul přikrývku a ukázal jí svou zjizvenou hruď, paže…
"Tohle nemá na svědomí můj útěk a skrývání," vysmíval se jí. "Ani nikdo jiný," dodal, když viděl, že se nadechuje.
"Tedy… ne všechno," opravil se a znovu se přikryl.
"Ale i předtím jsme po vás - tedy po Akatsuki - šli a nikdy, NIKDY bychom tohle nepoužívali," odmítala něco takového připustit. "Pokud jsme nemuseli, nikoho jsme nezabili!"
"Možná ty…," připustil.
"A… Naruto..? Také…"
Výmluvně se na ni zadíval.
"To ne," vzdychla. "Naruto by něco takového nikdy… jen…" šlehla po něm polekaným pohledem.
"… jen mně," ušklíbl se.
"Divíte se?" zaútočila se. "Po tom, co jste zabil Jiraiyu?! Poté, co zemřel… Sasuke?"
"Ne," řekl klidně. "Tvého přítele mi je… líto," podotkl ne příliš přesvědčivě.
"Nestojím o vaši lítost! O vaši neupřímnou lítost!" štěkla na něj.
Pokrčil rameny.
Zlostně se na něj dívala.
Znovu odhrnul přikrývku. "Půjdu."
"Kam?" vykulila oči.
"Nebudu tě už déle obtěžovat," s námahou vstal. Musel se rychle opřít o zeď, aby neupadl.
"Ale…"
"Jsem ti… vděčný za… Myslím to vážně!" zamračil se, když viděl, jak se nadechla.
"Já…"
"Ocenil bych, kdybyses Uzumakimu nezmiňovala o mé přítomnosti ve…," sklouzl očima k posteli, "ve tvém bytě," dokončil s úšklebkem.
Odlepil se od zdi a vrávoravě popošel k židli, na níž spočíval jeho plášť.
"Tak dost!" vyjela Sakura a rázně mu plášť vytrhla z rukou. "Vraťte se do postele!" rozkázala.
V očích se mu objevil údiv. "Prosím?"
"Do postele a hned!"
"Nejsem žádný tvůj…" začal Pein vztekle.
"Sotva stojíte na nohou a já si rozhodně nevezmu na triko to, že se někde zhroutíte!" snažila se o klid Sakura.
"Dobře," zavrčel. Přistoupil těsně k ní a vpil se jí do očí. "Jsem bývalý člen Akatsuki a ještě jsem je napůl vedl! Rozumíš?! A-ka-tsu-ki!" slabikoval pomalu. "Dřív nebo později… A jestli se někde zhroutím? Zatraceně! Nebuď směšná! K tomu," mávl rukou, jakoby tím pohybem mohl opsat, co by ho čekalo, "stejně jednou dojde! Nemůžu zbytek života strávit ve tvé posteli! A… co by asi tak tvůj přítel Uzumaki řekl na to, kdyby mě tu potkal?! Sama by ses dostala do problémů!"
Sklopila oči. "Nejste," špitla.
"Co nejsem?" zarazil se nechápavě.
"Člen Akatsuki… byl jste, ale nejste!" zamumlala.
"Sakuro!" povzdechl si. Tahle dívka ho poslední dva dny nepřestávala překvapovat. Něco takového nečekal a už vůbec ne od kamarádky Uzumakiho!
Z jejích slov a různých náznaků vycítil, že ona všechno, co se stalo, dobře pochopila… jenže ani to nevysvětlovalo, proč takhle strašně moc riskuje!
"A teď se vraťte do postele," ukázala prstem.
Zvedl k ní překvapený pohled. Tak toto už vážně přehání, ale…
Chvíli zvažoval své možnosti.
Už jen těch pár hloupých kroků ho absolutně vyčerpalo a popravdě si nedovedl představit, že by se teď měl někam přemístit a navíc… kam má jít?
Takhle moc to Uzumakimu zase ulehčit nechtěl…
"Dobře," rezignoval a vrátil se na lůžko. S úlevou zavřel oči.
"Jste v pořádku?" položila dlaň na jeho čelo.
"Samozřejmě," přikývl, ale oči neotevřel.
Cítil, že od něj poodešla. Slyšel její lehké kroky… znepokojené kroky…
Nadzvedl se na loktech. "Co se děje?"
"Budu muset jít do práce a…" zaváhala.
"A?" nadhodil.
"S Narutem a Hinatou jsme se před pár dny domluvili, že se dnes večer u mě zastaví," vychrlila.
"Takže…"
"To jsme si už vyjasnili!" vyjela na něj. "Zůstanete tady!"
"Zatraceně, Sakuro!" zamračil se a posadil.
Ušklíbla se. "Nedávám vám na výběr!"
Popadla kabát, udělala pár pečetí a vyloženě utekla.
Pein ztěžka vstal a pomaloučku se přesunul ke dveřím, pak k oknu.
Všechno už ale dokonale zabezpečila…
Na rtech mu probleskl pobavený úsměv.
Bylo mu jasné, že myslela na vše, ale zkusit to musel…
Vzápětí ho něco srazilo zpět do postele a pokojem se rozlehl její hlas: "Teď se už nepřemístíte! Říkala jsem přece, že vám nedávám na výběr!"
"Poslední dny přejí hloupým nápadům," řekl do ticha, přitáhl si peřinu a za chvíli se pokojem rozléhalo jen jeho tiché oddechování.