Bláznivý nápad 2: Nápad I.

Jen tak mimo mísu - podle mě se u téhle kapitolky bezva poslouchá písnička Koi no mega lover od Maximum the Hormone ( Najdete jí (snad) zde ). ^^

Pokusil se vstát, ale znovu sjel na zem.
"Pe… Pein?" vykoktala.
Zvedl k ní oči - nebyl v nich chlad a opovržení, na které u něj byla zvyklá…
Byl v nich výraz štvaného zvířete a údiv.
Nechápavě si ji prohlížel, ale pak se mu tváří mihlo poznání.
"Sakura," zašeptal tiše. Na rtech se mu objevil pohrdavý úsměv. "Přítelkyně našeho hrdiny. Nebude daleko."
Znovu zvedla kunai a ostražitě k němu přistoupila.
"Nemám zbraň ani potřebnou sílu. Můžeš být klidná. Nebudu se bránit!" s námahou se postavil. Celou vahou se opřel o zeď a zvedl hlavu.
"Tak dělej!" poručil ledově.
"Co?" nechápala.
"Budu ti vděčný, když mě zabiješ ty a ne Uzumaki."
Zavrtěla hlavou.
"Chápu. Nechceš mu odepřít to potěšení!" ušklíbl se.
"Ne!" řekla rozhodně. "Jsi… Jste zraněný?" zeptala se celkem zbytečně a přistoupila těsně k němu.
Po čele mu dosud stékala krev. Díky napůl svlečenému Akastuki plášti a rozervané špinavé košili si mohla matně prohlédnout spoustu dalších ran a šrámů.
"Pojďte," vklouzla pod jeho paži a přehodila si ji přes ramena.
Cítila, jak se strašně chvěje…
Obrátila se k němu, když bez snahy pomoci jí se dál opíral o zeď.
Držela ho za ruku na svém rameni - právě tou rukou, ve které svírala kunai. Lehce jí ho mohl vyškubnout.
I on si to uvědomil a několik vteřin se na něj toužebně díval, pak ale trhl hlavou.
"Nech mě tady!" zavrčel.
"Ne!" napjala veškeré síly, aby ho odtáhla do domu.
"Pojďte," zasupěla námahou.
Z ulice k nim dolehl hluk, změť vzrušených hlasů…
"Určitě tu někde je! Musí tu být! Prohledejte všechno! Tentokrát neuteče!"
Oba poznali ten hlas, který v tu chvíli překypoval nenávistí.
Neměl na vybranou, věděl to (pokud tedy nechtěl padnout do spárů Narutovi).
Rezignovaně se odlepil od zdi.
Sakuře poklesly kolena, když veškerá jeho váha zůstala na ní.
Plášť, který na něm držel spíše jen silou vůle, sklouzl na zem.
Pomalu - krok za krokem - se sunuli k domovním dveřím, pak do jejího bytu.
Konečně byli vevnitř.
Podařilo se jí dostat ho do postele.
S úlevou se do ní zhroutil. Zavřel oči.
Na tváři ucítil měkký dotek nějaké látky.
Sakura mu otírala zaschlou krev a prach a okamžitě nanášela i Hojivou mast.
Pohnul rty. "Proč..?"
"Nemluvte!" odmítla nějaké vysvětlování.
"Bláznivý nápad," hlesl, než ho přemohl spánek.
Několika pohyby mu odstranila košili, z které toho moc ani nezbylo.
Zlostně svraštila čelo, když uviděla tělo pokryté spoustou jizev a krve.
Teď se jí dobře hodila průprava z nemocnice!
Rychle se pustila do dalšího ošetření.
Když byla hotová, pozorně se na něj zadívala.
Snažila se v jeho tváři najít stopu po tom strašlivém vůdci Akastuki, který zabil Jiraiyu… a spousty dalších lidí z Konohy.
Tak ho měla v paměti, ale ani omylem někoho takového teď nepřipomínal…
Opatrně přes něj přetáhla přikrývku.
Divoce sebou trhl.
Plášť! uvědomila si a vyběhla z bytu.
Naštěstí stále ležel zapomenutý na dvorku.
Bleskově ho popadla do náruče.
Opět zmizela do bytu.
Pro jistotu se ještě zašla podívat na Peina - spal.
Odložila jeho plášť na židli a ještě chvíli si pak v kuchyni četla.
I když… spíše jen tupě koukala do knihy.
Vzpomínala na všechny ty chvíle, kdy se s ním setkala…
… nebylo jich mnoho…
… jednou před finální bitvou…
… podruhé ve finální bitvě.
Teď ležel v její posteli…
Zničený… vyčerpaný… všemi odepsaný…
V hlavě jí znovu zazněla jeho slova: "… budu ti vděčný, když mě zabiješ ty…"
Tiše si povzdechla.
Proč to řekl? Proč se nechtěl nějak bránit? Nebo bojovat? Proč ta rezignace? Proč to vzdává?
I když… už tak dlouho se skrývá a utíká… asi není divu, že ho to nebaví…
Ale přece ví, že bez něj by Naruto nemohl…
Tak PROČ nebojuje?!
U úst se jí objevila hořká vráska. Bojovat… jenže jak? Kdyby vyrazil do budovy Hokageho, sejme ho první ANBU, který ho potká… Zatraceně!! Co teď?! Ale kdyby třeba Naruto…
No, tak to je dost blbej nápad, připustila v duchu. Přece to ale nemůžu takhle nechat… Musím něco vymyslet… Jenže co?! CO?!
Hrozně jí to všechno rozčilovalo.
Narutova posedlost, Peinova rezignace, její bezmocnost…
Bylo už před půlnocí, když se opláchla, převlékla a zamířila k lůžku.
Rozpačitě se rozhlédla po pokoji - krom postele, jedné skříně a židle tu neměla žádný nábytek.
Sedla si na kraj lůžka.
Pomalu si lehla a stočila se do klubíčka.
Během pár vteřin usnula.