Aka. kronika: Nezdařený pokus o výlet do muzea

„Póóšta.“
„Kisame, dojdi pro poštu.“
„Ale já pro ni byl už včera. To nemůže jít někdo jiný?“
„Kisame, chceš abych naporcovala k večeři tvojí zlatou rybku?“ řekla ledově Konan.
Kisame se otočil a rychlostí blesku běžel pro poštu. Za chvíli se vrátil a hodil poštu na stůl. Bohužel pošta dopadla na Itachiho prázdný talíř a Itachi, jelikož si zase zapomněl brýle, si myslel, že mu někdo nandal, ukrojil kus dopisu a začal ho žvýkat.
„Konan, dneska se ti ta snídaně nějak nepovedla,“ pronesl Itachi, čímž donutil ostatní zvednout hlavy od jídla.
„Itachi, ty tupče, to je dnešní pošta,“ zařval Deidara a sebral dopisy z talíře. Probral je, rozdal majitelům a pár letáčku, co přišlo, dal doprostřed stolu. Těch se v okamžení zmocnil Tobi, který jako jediný žádnou poštu nedostal.
„Pitomý účty,“ hudroval Pein „to je snad jediná pošta co mi chodí“ a začal otráveně rozpitvávat snídani.
„Eh..šéfe...“
„Co chceš Tobi?“ zeptal se Pein otráveně.
„....Nemohli by jsme jet do muzea hraček?“
„Na to zapoměn, nemám náladu.“
„Ale...“
„Sklapni Tobi,“ zařvali všichni(kromě Deidary), když viděli, že Pein za chvilku asi umlátí Tobiho účtama.
Za několik hodin později, když Pein hraje....ehm....spíš učí Akatsuki kriket:
„Šéfe..,“ ozval se Tobi v době, kdy se Sasori napřách a urazil Hidanovi hlavu(furt ta hlava).
„Ty ho...“ řval po něm Hidan.
„Co chceš Tobi?“
„Do toho muzea.“
„Na to zapoměn, lízátko,“ odpověděl lehce nabroušeně Pein a šel vysvětlovat Itachimu, že se má strefovat do krikeťáku, ne do tyčí na konci.
Po večeři, když Akatsuki zažraně sledují horor v televizi:
„Šéfe, to muzeum.“
„Ne, Tobi, nikam nepůjdeme.“
O půlnoci:
„Šéfe, já chci do toho muzea.“
„Tobi.....drž tlamu.“
Ve 3 hodiny ráno:
„Šéfe,“ zařval Tobi a začal třást Peinem.
„Co je?“ vyskočil Pein „Útočí na nás Konoha? Rozpadl se náš barák? Nebo přijela moje matka?“
„Matka přijela, ale ne vaše, Hidanova. Já chci jen do toho muzea.“
„Tobi, já tě za....“
„Hidane, kolikrát jsem ti říkala, že ten gel používat nemáš. Ničí ti vlasy!!!!“
„Ale mami, já ten gel miluju.“
„Hmmm a jakej tu máš bordel a …..Fuj, to jsem se lekla. Co tu dělá ta zmutovaná kosa?“
„Mami.......“ řekl děsivě Hidan, a pak se rozhostilo děsivé ticho.
„Tobi, víš co? Půjdeme do toho muzea, ale pod podmínkou, že už mi dáš pokoj. A teď jdi spát.“
„Když Tobi se bojí spát sám. Můžu zůstat u vás, šéfe?“ Odpovědi se však nedočkal, protože ho Pein vyhodil oknem. Když se Tobi vracel do svého pokoje, potkal Kakuza, který šel spát na gauč, kvůli Hidanově matce, a pak Kisameho, který držel smutek nad zamraženým filetem.
Ráno v 7 hodin:
Ráno se rozezvučela v sídle Akatsuki siréna. Všichni se okamžitě probudili a mysleli si, že se děje něco akutního, takže se oblíkli do svých černých..no...spíš šedých pláštů(holt nepoužívají pervol black) a rychle se dostavili do pokoje. Tam stál Pein a už na ně čekal.
„Co se děje?“ řval Itachi v záchvatu paniky, a jelikož si zase nevzal brýle, tak přepadl přes gauč.
„Jdeme do muzea hraček,“ řekl klidně Pein.
Akatsuki strnuli. Když Pein viděl jejich výraz, okamžitě zareagoval a schoval se pod gauč, což udělal dobře, protože skoro všichni Akatsuki(kromě Tobiho, který byl nadšen, Konan, která si skládala lodičku a Itachiho, který ležel na zemi a křičel, že ho napadli mimozemšťani) po něm začali házet věci, které měli po ruce. Než se uklidnili, stačili rozbít lampu, akvárko, zničit 3 kytky a křeslo, které bylo zničeno výbuchy a byly do něj zapíchány střepy.
„Tak jdeme,“ zavelel Pein „ za půl hodiny nám jede vlak.“
„Já teda nikam nejdu,“ řekl naštvaně Deidara.
„Jo,na to ti fakt kašlu,“ přidal se Hidan.
„Jenom Hidane, Kam zmizela tvoje matka?“ zeptal se Kakuzu.
„Ehm.........“
„Hele,“ ozval se Pein „ buď půjdete nebo budete muset zkulturňovat zahradu.“ V tom okamžiku Akatsuki změnili názor a předstírali, že se strašně těší.
„Dobře, takže, jestli chcete, vemte si s sebou nějaké jídlo,“ začal Pein rozkazovat(konečně byl ve svém živlu) „dejte Itachimu brýle a řekněte mu, že zakopl o gauč, ne že ho napadlo ufo.“
Tohoto úkolu se zhostil Kisame. Za hodinu už byli Aktasuki připraveni k odchodu.
„Takže, nejdříve musíme dojít na nádraží, a pak nasednout na vlak 21. To je zatím vše.“
Na nádraží:
„Itachi, dojdi zjistit, kdy nám jede vlak.“
„Za 2 minuty,“ odpověděl Itachi.
„Cože? Na jakém nástupišti?“
„3.“
„Tak dělějte. To stihneme.“
Vlak stihli jen taktak.
Ve vlaku o 2 hodiny později:
„Kakuzu, ty podvádíš!“ křičel Hidan na Kakuza „Sice jsem souhlasil, že jsi s tebou zahraju pokr o těžký prachy, ale s podváděním sem nesouhlasil! Proto si furt vyhrával!“
„Ten šek ti nevrátím, Hidane,“fňukl Kakuzu a tiskl si šek k hrudi.
„Ani nemusíš. Je totiž falešný,“ ušklíbl se Hidan.
„Cože? Ty, ty...“ řval Kakuzu, který nad sebou ztratil kontrolu a už se chtěl vrhnout na Hidana.
„Okamžitě toho nechte. Už tak jsme tu jako sardinky.“
(Popravdě, dokážete si představit 10 lidí v jednom kupé?)
„Peine?“
„Ano, Zetsu?“
„Černá půlko, řekni mu to.“
„Na to zapoměň bílá. To je pro mě moc velká námaha.“ Po krátké hádce to nakonec černá půlka vzdala.
„Jakým číslem vlaku jsem měli jet?“
„21. Proč?“
„No, protože toto je dvanáctka!!!“
„COŽE?!?!“
„Itachi? Co to má znamenat?“
„No, když já si zapomněl(zase)nasadit brýle, a jak jsem ty číslice měl rozmazaný.....“
„Itachi,“ řekl Pein a v očích se mu zableskly jiskřičky šílenství. Na první zastávce vystoupili a vrátili se zpět, a pak konečně nasedli na správný vlak. Po cestě se nic zvláštního nestalo, takže není důležité zmiňovat, že Tobi málem vypadl z okna, Kisame zmlátil člověka, který jedl Fish and chips a Kakuzu potají chodil a kradl peníze všude možně, jako odškodnění za ty drahé lístky na vlak. Zkrátka nic zajímavého.
Ve 2 hodiny, když vystoupili za správného vlaku na správné zastávce:
„Jsme tu všichni?“ zeptal se Pein.
„Ne, chy........“ začal Zetsu. V tom vyhodil průvodčí Tobiho z rozjíždějícího vlaku.
„Teď jsme tu všichni.Fakt bezva.“ řekl ironicky Deidara.
„Tak jdeme,“ zalátořil Pein „musíme jít do metra!“
Když Akatsuki čekají na metro:
„Hlavně nezapoměnte, že musíme přestoupit na růžovou trasu a tam jet na konečnou,“ poučoval Pein „ a snažte se držet pohromadě.“ Akatsuki a držet po hromadě? To sotva. Hned jak přijelo metro, Deidara, Tobi, Sasori, Hidan, Kakuzu, Itachi a Kisame nastoupili do jiného vagónu než Pein, Konan a Zetsu.
Po chvilce jízdy metrem:
„Příští zastávka: přestup na fialovou linku,“ hlásili v rozhlase.
„Sasori, kde jsme měli vystupovat?“
„Co já vím, já neposlouchal,“ odsekl Sasori.
„Poslouchal tady někdo?“ zeptal se nejistě Kisame.
„Jo, já,“ hrdě prohlašoval Hidan, i když sám vůbec Peina neposlouchal „musíme přestoupit na fialovou linku, a pak jet na konečnou.“
„Ale přestup na fialovou linku je už teď!“
„Sakra,“ zakleli Akatsuki a vylétli na poslední chvíli z vlaku. Kisamemu, jak běžel poslední, se přiskřípl kousek pláště do dveří. Jelikož se Kisame nechtěl vláčet až na další zastávku, trhnul pláštěm. Ten se roztrhl a kus skončil ve dveřích vlaku, který už si to šinul vdál.
„Do...rybišky,“ zandával Kisame.
„Měl by si chodit do kurzu nadávek. Tohle bylo fakt trapný,“ kritizoval Kisameho nadávku Hidan.
„Hm, a teď jakým východem?“
„Třeba tím vlevo,“ Deidara.
Po chvilce:
„Deidaro, my chtěli přestoupit, ne vyjít ven z metra.“
„Ehm...“
„Musíme zpátky, kurnik,“ lehce nadával Hidan.
„Kde je kurník, Deidaro-senpai?“ zeptal se Tobi.
„V tvý hlavě, lítátko,“ odsekl Deidara.
„Wow. Já mám v hlavě kurník, já mám v hlavě kurník!“ poskakoval Tobi. Určitě by neměl takovou radost, kdyby věděl co to kurník je.
„Jdeme zpátky.“
Teď už Akatsuki dorazili na zastávku fialové linky.
Mezitím v metru na přestu na růžovou linku:
„Konan, nevidíš je tu někde?“ zeptal se Pein.
„Ne, nevidím.“
„Ti pitomci. Určitě přestoupili někam jinam. Kašlem na ně. Půjdeme se někam zašít. Jdeš s námi Zetsu?“
„Ne, my půjdeme někam jinam,“ řekla bílá půlka. Černá raději mlčela.
Někde na konci fialoví linky:
„Ukažtě mi vaše jízdenky, prosím.“
„Jízd.....co?“ zeptal se Tobi.
„My, ale sakra žádný jízdenky nemáme,“ konstatoval Hidan.
„Tak to bude 7.000 pokuta.“
„Cože? Zařval Kakuzu a málem mu vypadly oči z důlků. Revizor začal vypisovat pokutu.
V tom se ozvalo: „Konečná stanice. Prosíme vystupte.“
Jakmile se otevřeli dveře, zařval Hidan: „Padáme!“ a začal zdrhat. Deidara popadl Tobiho, který tam stál a čekal až dostane barevný papírek, a přidal se k ostatním, kteří zdrhali nadzvukovou rychlostí pryč z metra. Proběhli koncem placené zóny, kde Hidan prudce zabrzdil. Jelikož to ostatní neočekávali, vrazili do Hidana a svalili se na zem.
„Krucinál, to jste sakra, dopíp, nemohli dávat pozor?“ řval Hidan.
„Peníze!“ zařval Kakuzu a vrhnul se na padesátník, jenž ležel o 4 metry dál.
Někde v nákupním centru:
„To kafe je hnus,“ promluvil Pein.
„Tak tu neseď a pojď se mnou po obchodech,“ přemlouvala ho Konan pod vidinou, že jí Pein něco koupí.
„Na to zapoměň.“
„No tak. Půjdeme koupit i nějaké piercingy.“
To se Pein okamžitě zvedl, vyhodil kalíšek s kafem a pelášil za Konan.
Teď zpět k našim ztracencům:
Hidan se vítězně postavil před muzeum: „Ha, vidíte, že jsem věděl kudy jet.“
„To si nemyslím,“ odvětil Deidara.
„Cos to řek?“ dělal Hidan, že mu nerozumněl.
„Víš, Hidane,“ začal Deidara „my jsme měli jet do muzea hraček, ne do muzea trestu, zločinu a mučíren.“
„Doprkýnka, já se na to.......Vypadám jako úplnej pitomec!“ řval rozzuřeně Hidan.
„Já bych tam raději nechodil. Ještě by nás pověsili, když jsme prý zločinci,“ měl Itachi lehčí strach.
„Já chci do hračéék,“ propukl Tobi v mohutný pláč.
„No tak, Tobi. Kakuzu ti koupí lízátko,“ utěšoval Tobiho Sasori.
„No na to zapoměň. Víš kolik takové lízátko stojí? Celých 5 korun. Chápeš to? 5 KORUN!“ vyšiloval Kakuzu nad tou hroznou cenou.
„Tobi nechce lízátko. Tobi chce do muzea. Béééé.“
„Tobi is death boy,“ zasyčel Deidara a začal hledat něco, čím by Tobiho utloukl.
„Deidaro, přestaň!“ okřikl Sasori Deidaru, který se už chystal Tobiho zpacifikovat „Kdo by to uklízel, když tu Zetsu není?“
„Jdeme zpátky do metra. Tady nic nevyřešíme.“
Když chtěli vejít zpět do placené zóny, zastavil je pracovník hromadné dopravy: „Tam nemůžete.“
„Jakto?“
„O tři zastávky dál došlo k výbuchu. Metro je uzavřeno. Použijte autobusovou dopravu,“ a odešel informovat další podivené cestovatele hromadnou dopravou.
Všichni Akatsuki se podívali na Deidaru.
„......Ehm......Umění musí vybuchovat.“ Akatsuki se stěží drželi, aby Deidaru neposlali do věčných lovišť.
A teď zase někam daleko, k Peinovi a Konan:
„Peine?“
„Hmm?“ pokoušel se Pein promluvit, ale lehce mu v tom bránil Gyros.
„Myslíš si, že jsou v pořádku?“
„?“
„Ostatní Aktsuki.“
Pein polkl: „Jo, aha. Určitě. Spíš než o ně bych se bál o jejich okolí.“
O nějaký čas později(čti o několik hodin), když se našich 7 Akatsuki dostalo do správného autobusu, po delším otravováním lidí, jak se pokoušeli zjistit, kde je muzeu hraček, po neúspěchu použití GPS a následného odhalení její pravé podstaty a účelu a nastoupení na růžovou(tedy správnou) linku metra, která vedla do muzea hraček:
Všichni Akatsuki už byli totálně grogy, kromě Tobiho.
„Jupí, muzeum hraček,“ poskakoval Tobi štěstím.
„Konečně,“ vysoukal ze sebe Deidara a plácnul sebou na nejbližší lavičku. Ani se mu nejde divit. Celou cestu musel poslouchat Tobiho otázky typu: Kde je to muzeum? Už tam budem? A co je to za krabičku? Deidaro-senpai?
„Jděte beze mě,“ křikl Deidara na ostatní, kteří si to šinuli směrem k muzeu „dám si chvilku pauzu.“
„Hele, tady je něco napsáno,“ křikl Kisame ode dveří.
„A co?“
„Cituji: Vzhledem k malému počtu návštěvníků a vysokým výdajům, jsme nuceni muzeum zavřít. A proto: TRVALE ZAVŘENO............Ups.“
„Ať to hlavně nevidí Tobi,“ vyhrkl Itachi.
„Kde je?“ začal se Sasori rozhlížet kolem sebe.
„Tady jsem,“ řekl Tobi, který stál před tabulí „ co to je tady za tabuli?“ zeptal a začal si to číst.
Někde v nějakém baru:
„No, a pak....škyt....jsem....škyt...“
„Peine, pojď už, už jsi toho vypil dost,“ snažila se Konan odtáhnou Peina pryč.
„Jenom 1 láhev,“ podotkl Pein a málem spadnul ze židle.
A zase zpět k muzeu:
„Né, já chci do muzea,“ propukl Tobi v mohutný pláč.
„Tobi, jestli přestaněš, koupím ti lízátko,“ řekl s nervama na krajíčku Deidara.
„Vážne?“ zeptal se Tobi a z mohutmého pláče přešel do stavu fňukání.
„JO!“
„odcházím,“ pronesl z ničeho nic Hidan.
„A kam?“ zeptal se Kakuzu.
„To je jedno,“ odsekl Hidan a zmizel. Kisame si četl ukazatel, který hlásal rybí trh, a pak se vydal po jeho stopách.
„A kam jdeš ty?“ zeptal se Sasori Kakuza jenž se pokoušel zmizet.
„Nikam,“ řakl Kakuzu a začal utíkat pryč.
„Po cestě jsem viděl obchod s loutkama, tak se tam jdu podívat,“ řekl Sasori a neudělal nic jiného než.......zmizel.
„Fakt bezva. Zůstal jsem tu jen já, šílené lízátko a slepec,“ byl totálně nadčen(čti byl naštvaný jak něco)Deidara.
„Já nejsem slepej,“ prohlásil Itachi, načež trefil sloup veřejného osvětlení „au.“
„Jde se dom,ů“ zavelel Deidara.
„A lízátko?“
„To koupíme po cestě.“
V 9 hodin večer v sídle Akatsuki:
„Konečně doma,“ zajásal Deidara a svalil se na gauč. Tobi spokojeně papal lízátko.
„Jé Zetsu, ty už jsi doma. Jsi tu sám? A kde jsou Pein a Konan?“ zeptal se Zetsua Itachi a pustil televizi. Bohužel se nic od Zetsua nedozvěděl, protože se bílá půlka začala hádat s černou, kdo bude mluvit.
V 10 hodin večer znova v sídle Akatsuki:
„Jsém doma,“ zakřičel Kisame a rozrazil dveře.
„Kisame, proč jsi od krve?“
„NO, tam byl rybí trh a já jaksi....no.....ehm......zachraňoval rybičky. Jo, to je to správný slovo.“ Zbytek přítomných radeji pomlčel.
V 11 hodin večer se vrátili Sasori a Hidan. Akatsuki se nakonec dozvěděli, že Hidan byl v zahradnictví.
V půlnoci a zase v sídle Akatsuki:
Kakuzu vtrhl do dveří s pytlama peněz.
„Kakuzu, odkuď jsou ty peníze?“ zeptal se Hidan.
„To neřeš a radši je někam schovej.“
Ve 3 hodiny ráno tentokrát před sídlem Akatsuki:
„Smé doma,“ řval lehce(čti moc, moc, moc)opilý Pein.
„Peine dveře domu jsou tady. Ty lezeš do starý kadibudky,“ řekla Konan ověšena nákupními taškami v ruce.
„Aha.....škyt....dík.“
Toť vše.
Jenom nejde nepodotknout, že Peina ještě 3 dny bolela hlava.

......

„Deidaro?“
„Ano?“
„Víš, je to sice zajímavé a docela jsi to hezky napsal, ale musíš zrovna tohle psát do naší Akatsuki kroniky?“
„Musím, Peine. Musím“