Imprecation...

Prázdnej byt je jako past
kde růže uvadnou
Uklizeným a skoro prázdným bytem se ozvalo tiché vrznutí. Na podlahu předsíně padlo mdlé měsíční světlo, které však záhy zmizelo a nahradil ho neviditelný stín osamělé postavy.
Sasuke pomalým krokem vkráčel dovnitř. Nešťastně se rozhlížel kolem sebe a pak se vydal po schodem, ze kterých se vznášely malé obláčky prachu. Jeho další kroky vedly do útulného pokoje, který kdysi býval ložnicí dvou zamilovaných lidí. Tak dávno… připadalo mu to tak dávno… Jeho tělem projel bolestný pocit, pocit ztráty někoho milovaného.
Na malém toaletním stolku byla broušená skleněná váza, ve které byly uschlé stonky s trny a okolo popadané hnědé okvětní lístky, které kdysi byly temně rudá nádhera.
po tisící čtu tvůj dopis
na rozloučenou
Vedle vázy byla malá zmuchlaná kulička papíru. Jeho ruce po něm automaticky hmátly, rozbalily ho a uhladily ho. Od častého otevírání a muchlání byl už ošoupaný a některá písmena a i slova už byla sotva čitelná.
Z okna sem dopadal měsíční svit, který mírně ozařoval celý pokoj. V jeho světlu si znovu a znovu četl dopis.
Píšeš že odcházíš
když den se s nocí střídá
Někde na druhém konci světa si ve svitu skomírající svíčky četla i ona ten samý dopis, přesnou kopii. Když ho dočetla, s tichým vzlyknutím ho zmuchlala a odhodila od sebe. Pokrčila kolena a dala si na ně bradu. Z jejích krásných očí tekly slzy jako hráchy a stékaly po nohou.
Úhledným písmem psala řádky na útržek papíru. Tolik tam toho chtěla vyjádřit, jak jí to mrzí, ale že to jinak nejde… Ale místo toho to vyznívalo jako kdyby byl největší hajzl na světě. Nemohla si pomoci… V poslední době jejich láska procházela velkou krizí. Podle její hypotézy si jí totiž přestával všímat, koukal po jiných a co jiného si budem povídat… Jednoduše si myslela, že už jí nemiluje.
Když dopis dopsala, dala ho na svůj toaletní stolek a naposledy se rozhlédla kolem. Pak popadla připravený batoh s jejími nejnutnějšími věcmi a sešla dolů.
Otevřela zdobené dveře od jejich hnízdečka lásky a vkráčela do nevlídného soumraku. Dnes ani první hvězdy nesvítí… Opravdu činí dobře?
vodu z vína udělá
kdo dobře nehlídá
Rozezleně odhodil papírek a zavřel oči. Po jeho líci stekla jediná slza, která se v měsíčním světla zaleskla jako křišťál, než dopadla na zem.
Radostným krokem, s pugétém růží, kráčel k jejich domu. Byl šťastný… Konečně zjistil, že ho s Narutem opravdu nepodvádí. V době tohohle podezření se k ní choval nehezky, ale byl připraven jí to teď vynahradit a omluvit se jí…
Jako první ho zarazilo to, že z oken nejde žádné světlo. Ještě není doma…? Když přešel ke dveřím, vytáhl z kapsy klíč a s cvaknutím odemkl. Vkráčel do domu a zamířil do kuchyně, cestou popadl první vázu, která mu přišla pod ruku a natočil do ní vodu. Pak rychle, a natěšeně, vyběhl schody, otevřel dveře od jejich ložnice a vázu postavil na stolek, který byl blízko dveří. Už chtěl otevřít okno, aby se tu trochu provětralo, když si všiml malého papírku. Vzal ho do ruky a nevěřícně si ho přečetl. Pak si sedl na podlahu, opřel hlavu a rozeštkal se.
Píšeš: Proklínám
ty tvoje ústa proklínám
Pak, jakoby ho právě osvítil nápad, nad kterým přemýšlel už po dlouhou dobu, otevřel rázně dveře od skříně a začal si balit. Kde jsi…? V duchu si začal znovu přehrávat text toho dopisu…
V poslední době se změnilo tvoje chování… Nemá cenu už to tajit. Odcházím odsud a už mě nehledej…
Proklínám ty tvoje ústa
Proklínám tvoje oči ledový
v srdci jen sníh
sám a sám
ať nikdy úsvit nespatříš
na ústa mříž
oči oslepnou
ať do smrti seš sám…
Ty její výtvory… každodenně ho těšila novými, ve kterých se často vyskytoval její cit k němu. Proč…?
tvoje oči ledový
v srdci jen sníh
Ledový pohled, dávající najevo jeho odmítnutí… potěšený pohled na jiné dívky… Těmihle věcmi si připomínala, proč od něj odešla. Bylo to jakési držení od toho, aby se vydala zpátky do Konohy. Už častokrát se tam chtěla vrátit, cítit teplo a vůni svého milovaného… Nikdy to však neudělala, její hrdost jí v tom bránila. Třeba už si našel za ní náhradu, vždyť už jí nemiluje…Je jako ledový král…
sám a sám
ať nikdy úsvit nespatříš
„Hinato!“
„S-Sasuke?!“ Příjemně překvapená, nebo nepříjemně…? Těžko říct…

„Miluju tě!“ Po vyříkání si oba šťastně padli do náruče… V Hinatě však hlodal červík pochybností. Vždyť na každém šprochu pravdy trochu…
„Proklínám lásku…“

Píšeš: Proklínám
ty tvoje ústa proklínám
tvoje oči ledový
v srdci jen sníh
sám a sám
ať nikdy úsvit nespatříš
na ústa mříž oči oslepnou
ať do smrti seš sám

Tvoje oči jsou jak stín
a tvář den když se stmívá
stromy rostou čím dál výš
a pak je čeká pád

Sám s hlavou skloněnou
všechny lásky budou zdání
po tisící čtu tvůj dopis
na rozloučenou