Dcera moře

Zůstala tam, kde ji moře vyvrhlo. Ležela na kamenitém břehu, půl těla měla ještě ve vodě a ramena ji střídavě omýval mořský příliv. Vlasy měla kolem rozprostřené, vypadala, jakoby byla mrtvá. Opak byl ale pravdou, takhle moře rodilo své dcery, jednou za sto let vyvrhlo jednu dívku. Tajemný rituál se odehrával po celá tisíciletí, ale nikdo o něm nikdy neslyšel. Snad pro to, že se dívky utopily dříve, než je někdo našel a vytáhl z vody.

Voda tiše šuměla, slunce před chvílí zapadlo a vzduch byl ještě teplý od poledního žáru, přestože se rychle ochlazoval. Na pobřeží se tiše ozývaly kroky, sotva slyšitelný zvuk skřípání drobných kamínků pod nohama. Kolem se proháněl mírný vítr a pohrával si s jeho pláštěm. Náhle se pro něco shýbl. Neměl tušení, proč to udělal. V houstnoucí tmě viděl obrys postavy téměř ponořené v moři a v mžiku se rozhodl toho někoho vytáhnout. Ji vytáhnout. Snad aby zjistil, co se tu stalo. Vzal ji moři a strnul úžasem, nikdy se mu žádná dívka nelíbila, ale do téhle se zamiloval na první pohled. Její tmavě modré vlasy, celé mokré, jí spadaly do pasu a zdobily již tak nádherně světle modré tělo. Rozhodl se ji odnést někam dál od moře, někam do bezpečí.

„Hej, Itachi, podívej, co jsem ulovil,“ chlubil se Kisame, „je přenádherná.“
„Dle tvého připitomělého výrazu koukám, že ses zamiloval,“ odtušil Itachi, zatímco se dívka konečně probrala – pořád ještě v náručí Kisameho.
„Podívej se na ní, vždyť vypadá, jako já,“ rozplýval se dál.
„No, já mám radši normální – eh, chci říct bílou pleť,“ v posledním okamžiku změnil odpověď Itachi.
„Co kdybyste se vy dva přestali dohadovat a půjčili mi alespoň plášť, než si seženu něco na sebe?“ vyrušila je dívka z jejich debaty.
„A ty oči, ty nádherné velké modré oči, v těch bych se utopil rád,“ Kisame byl jako u vytržení.
„No tak, Kisame, buď džentleman,“ rozhodl se pomoct dívce Itachi. Protože sice byla zima, což mohlo být nepříjemné, ale mnohem nepříjemnější bylo pro dívku vězet v náručí dospělého chlapa, kterému se očividně líbila, tak, jak ji moře stvořilo - tedy bez oděvu. Kisame si povzdechl a sundal si plášť, dívka jenom kývla na znamení díků a byla ráda, že se mohla skrýt před pohledy dvou mladých mužů. Rozdělali oheň, aby se trochu zahřála a dva členové Akatsuki poodešli kousek stranou, aby se poradili, co s ní.

„Tak co s ní uděláme?“ zeptal se Itachi i když předem věděl, jak jeho parťák odpoví. Obvykle se rovnou rozhodoval sám, ale usoudil, že tentokrát by bylo lepší se ho na jeho názor zeptat.
„Eh, ehmmm, mm...“ nepřítomně odpověděl Kisame s pohledem upřeným na ohniště a postavu sedící k nim zády.
„Hej!“ pronesl zvýšeným a důrazným hlasem Itachi a Kisame sebou trhl, protože u něho se to skoro rovnalo křiku.
„Dobře, dobře,“ snažil se ho uklidnit, „chci si ji nechat, líbí se mi. Všiml sis´ těch jejích nádherných zubů? Jsou jako perly.“
„Já – se – tě – neptal - jaká – je - ale – CO – S – NÍ – UDĚLÁME - ?“ vyslovoval pomalu Itachi a ukázal jejím směrem.
„Když má šéf milenku, proč bych nemohl mít i já?“ nevinně se zeptal žraločí muž.
„To je ten problém, my nevíme, co je zač, natož jestli je hodna být v naší organizaci,“ snažil se být trpělivý, ale ta už mu pomalu docházela. Hlavně proto, že viděl, že je to s jeho přítelem marné.
„Prosím, vždyť se na ni podívej, jak má krásně tvarované žaberní oblouky,“ zavzdychal a udělal psí oči na vůdce týmu.
„Chci vědět, co je zač,“ stál si, už ne tak pevně, na svém Uchiha, protože hláška o obloucích ho dostala do kolen, „jsi nechutně zamilovaný, jestli tě takhle uvidí Pein, tak vás zabije oba,“ povolil v zápětí.
„Ty žárlíš, protože tys´ ji za- ... zatím nepotkal tu pravou,“ málem vyvolal Hoshigaki hádku.
„Tys´ nepochopil, co jsem ti před chvílí řekl, co? Aspoň si vymysli dobrý důvod, proč by měla být v organizaci a zjisti o ní cestou co nejvíc,“ otočil se a setřel si z oka slzu. Věděl, co chtěl Kisame říct - že ji zabil - a oceňoval, že se včas zastavil. Najednou ho přepadl nějaký divný pocit. Smutek, ale jiný, než obvykle.
„Pojďme,“ snažil se nenáviděný bratr nedat najevo svou bolest a vykročil.

U ohniště jí oznámili, kam půjdou a jestli chce jít s nimi. Kisame se chvěl hrůzou, že řekne ne, ale ona stejně neměla kam jít. Kromě toho, když měla na sobě plášť, cítila se docela dobře. Čekalo je pár dní chůze, nikdo z nich však nepospíchal.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Itachi, ve snaze navázat rozhovor.
„Ani vy jste se mi ještě nepředstavili,“ odpověděla, protože nevěděla své jméno. Žádné neměla.
„Promiň, já jsem Hoshigaki Kisame a tohle je Uchiha Itachi,“ zareagoval dřív, než stačil Itachi něco namítnout.
„Těší mě,“ odpověděla. Nevěděla, jak pokračovat dál, protože nikoho a nic neznala.
„A ty jsi?“ vrátil se k původní otázce Itachi.
„Já nemám jméno,“ zachvěla se hrůzou z jeho očí.
„Itachi, nedělej to!“ zděsil se Kisame, nechtěl, aby mu ji vyplašil, „odkud pocházíš?“
„Z moře, narodila jsem se před pár hodinama,“ nenuceně odpověděla. Byla to jedna z mála věcí, které věděla. Itachimu to došlo jako první.
„Je to dcera moře,“ pošeptal Kisamemu a doufal, že mu to dojde.
„Ta legendární... Neříkej, že jsem našel...tu z legend mého rodu?“ udiveně kroutil hlavou.
„Ano, to je jediné, co vím,“ prohlásila sebevědomě dívka, „jsem dcera moře.“ A shrnula si plášť tak, aby viděli znaky na jejích zádech, které to potvrzovaly. Kisame se chvěl radostí, teď už věděl, že Pein ji přijme, i když si ji bude muset vychovat k obrazu svému. Legenda se stala skutečností, na pobřeží našel něco velice cenného. Milenku a velice nebezpečnou zbraň v jedné osobě.