Papírem nikoho neporazíš!

Prší. Mihla se ke dveřím osamocené chalupy. Jounin vedle ní rozkopl dveře a vrazil dovnitř. Skočila za ním, v pravé ruce kunai. Místnost byla prázdná. Ticho, přerývané jejich oddechováním, rozrazil náhle veselý dětský hlas:
„Konan-neechan? Jsi to ty? Už můžu vylézt?“
Společník na ni kývl. Vběhla do pokoje po levé straně. V šeru rozeznala skrovně zařízenou místnost - stůl,skříň, nějaké poličky a vyřezávanou truhlu. Vydala se k ní, hnědovlasý muž zamířil k almaře. Pevně svírajíc kunai, prudce otevřela víko.

Blesk ozářil modrookou tvář. Na zlomek vteřiny. Pak se dítě mrštně přehouplo přes okraj truhly a skoulelo do rohu místností. Ninja za ní se bleskurychle otočil.
„Ah, opravdu jen děcko. Dobře. Já prohlédnu zbytek domu, ty se ho zbav a zjisti, jestli tu není nějaké jídlo.“
Neznatelně přikývla. Modrovlasá dívka se stále choulila v rohu. Kapitán zmizel v hale. Sáhla pro druhý kunai a postoupila k temnému koutu.

Je to ještě dítě.
Bohužel. Byla ve špatnou chvíli na špatném místě.
Kolik jí může být? Jen o pár let méně než Kurenai.
Zachvěla se a strnula. V mysli jí vyvstanul dceřin veselý obličej a živé rudé oči.
O tom válka je! O zabíjení. Dělej.
Zabíjení? Nevinných? Takové dítě nemůže udělat nic nikomu.
Pevněji sevřela nůž.
Seš ninja! Nástroj! Ty nemáš city!
Jsem ninja. Ale taky matka.
Je válka!
A v té válce bojuje i tvá dcera. Jestli ještě.

Tok myšlenek přerušil hlas:
„Ame? Yuuhi Ame?! Vše v pořádku?“

Pustila kunai na zem, vyběhla z pokoje a bouchla za sebou dveřmi. Málem se s jouninem srazila. Podíval se na ni tázavě.

„Vše v pořádku… Eh, hotovo.“
„A jídlo?“
„Ne… ne… totiž žádné tam nebylo.“

Otevřel pusu, ale slova přehlušilo řinčení tříštěného skla. Otočili se a přeběhli halu za zvukem.
„Pozor!“ zařval náhle a srazil ji na zem. Bič tvořený proudem vody prolítl nad její hlavou. Ninju vedle ní jen olízl, přesto mu prořízl vestu a zanechal na břichu krvavý šrám.
Skládajíc pečetě vběhla do pokoje. Tři shinobi před ní se svezli na zem. Stihla ještě potočit hlavu, než ji zleva letící kámen přirazil ke zdi. Vše ztichlo. Zamlženým zrakem sledovala na sebe padající hrníčky, šálky a talířky. Neslyšela je ani necítila, jak se jí tříští o nohy. Jediné, co vnímala, byl teplý proud krve, který jí stékal po temeni hlavy.
…
Ucítila lehký dotek na tváři. Pak si z mlhy uvědomila dětskou ruku, šmátrající po jejím vaku s jídlem. Reflexivně vystřelila pravačkou a shodila ze sebe přitom snad tucet hrnků a dřevěnou polici. Dítě uskočilo do středu místnosti a popadlo vedle ležící kunai. Upadl mu přitom rýžový koláček. Znovu se opřela o zeď a ze zaschlé rány jí začal opět téct čůrek krve. Mozek teprve začínal fungovat a ona se snažila zhodnotit situaci. Obě ruce jsou v pořádku. Sjela pohledem k nohám. Měla je plné šrámů, jak se o ně rozbíjely hrníčky, ale na nic vážnějšího to nevypadalo. Nohy taky. Hlava bolí, ale rána snad neprorazila lebku. Pokusila se ze sebe setřást zbylé střepy a zvednout se. Bok ji zabolel, až se svezla zpět ke zdi. No tak, pooojď! Přinutila se po čtyřech vyrazit do středu místnosti. Po třech krocích jí ruka sklouzla po vlhkém povrchu. Ucukla, ale šlo jen o louži, která napršela vyskleným oknem. Z kouta místnosti zaslechla mlaskání, jak se dívka pustila do koláčku. U dveří ležela dvě těla. Hledala čelenku. Ten první je z Deštné. Druhý začal náhle šeptat.
„Ame… geh… Ame.“
„Hideaki?“
Jounin vyprskl krev. Přisunula se k němu.
„Hideaki, ty…,“
„Rychle, umírám. Agh… Za pasem mám svitek… Vezmi ho…,“ další krev, „je tam všechno…co jsme… zjistili… Mapy,čísla…“
„Vím. Už mlč!“
„Prosím… jen… ještě… jedno… gen… ahhrg… jutsu.“
Pochopila. Složila několik pečetí a ninja před ní pomalu zavřel oči. Zemře v iluzi nemocničního pokoje.
Oči se jí zalily slzami.

Seš ninja! Víš ještě, co to znamená?!
Pracovala jsem s ním tři roky! A jsem tu sama. Jeho syn je o čtyři roky mladší než Kurenai. Jak jen se jmenoval? Ach, už vím. Hayate. Gekkou Hayate.
Nemáš čas tady promýšlet rodinné vztahy! Co nevidět někdo přijde! Popadni svitek a běž.

A pak opět ta neodbytná otázka.
A co ta dívka?
Dítě v koutě už dojedlo rýžový koláček a teď na ní hledělo blankytnýma očima. První strach už opadl, děvče vidělo, jak těžko se hýbá.
V tomhle stavu neudělám vůbec nic.
Ame se těžkopádně přisunula ke zdi a opřela se o ni. Marně se snažila vybavit si základy lékařského ninjutsu. Někdo jí říkal, že je to podobné genjutsu. Musí mít dobrou kontrolu chakry a pak ji soustředit na jedno místo. Okolo rukou se jí vytvořil skomírající obláček téměř průsvitné energie.
Zázraky to neudělá, ale lepší než nic.
Přiložila si ruce k boku. Zranění zabolelo.
Funguje to. Určitě to funguje. Musím tomu věřit.
Po třech minutách obláček zhasl.
Musím si nechat nějakou energii na cestu.
Dítě na ni stále fascinovaně hledělo. Zvedla se na nohy.
„Ty, jak se jmenuješ? Musíme odsud zmizet.“
Děvče se schoulilo více do kouta a roztřeseně odpovědělo:
„Js-jsem Katsumi.“
„Pojď sem. Nemusíš se bát, dostanu tě do bezpečí.“

Zbláznila ses? Je to dítě! Bude tě zdržovat!
Sama nejsem schopná příliš rychlého pohybu.
Zemřete obě! Nezabili ji tu tihle, nezabijou ji ani jiní!
Vidělas, jak hladově se pustila do koláčku. Už tu nemá žádné jídlo. A ta její Konan už může být dávno mrtvá.
Ale ty máš misi!
Musím to udělat. Kvůli Kurenai… a Hayatemu.

Postoupila o krok k dítěti.
„Ale co bude s Konan-neechan? Mám tu na ni čekat.“¨
Povzdechla si.
„Neboj se. Konan nás dožene, ano? Půjdeme jen napřed.“
„Opravdu? Tak jo.“
„Tak… Pojď sem, Katsumi.“
Děvče k ní nejistě přistoupilo. Podřepla si a dítě jí vylezlo na záda. Ztěžka se zvedla, došla ke dveřím a dvěma skoky překonala pláň k lesu.
...
Větev. Chakra. Odraz. Větev. Chakra. Odraz. No tak, každou chvíli musím překročit bojovou linii. Větev. Chakra. Odraz. Jen vydržet tempo.
Svist shurikenů. Ame seskočila na zem a Katsumi jí slezla ze zad. Obklopilo je pět stínů. Yuuhi sáhla po noži. Blesk na zlomek sekundy osvítil soupeře a kunai mířený na kunoichi ve středu byl puštěn o okamžik později. Zbraň zanechala Ame na tváři lehký šrám.
„Konoha no shinobi,“ kývl jeden z ninjů, „ vítej zpět.“
Svezla se k zemi.

---

„Nee-chan! Kurenai-neechan!“
„Katsumi? Zase? Chjo,“ povzdechla si oslovená.
„Á, tvoje adoptivní sestřička. Jaká radost ji opět vidět,“ poznamenala sarkasticky tmavovláska vedle ní.
„Nee-chan, vidíš? Už je ze mě genin!“ volalo nadšeně modrooké děvče.
Kurenai se shovívavě usmála: „ To je skvělé. Ale víš, jdu teď s holkama na nějaké dango knedlíčky.“
„Super! Můžu jít s váma?“
„Víš, Katsumi, no, nevím, moc se to nehodí, spíš, eh, asi by bylo lepší, kdyby… “
Kunoichi vedle už to nevydržela: „Prostě ne! Tohle je výlet pro velký holky!“
„Ale Anko-chan, já budu hodná, prosím!“
Dosud málomluvná a ve stínu stromu stojící hnědovláska se sklonila k dítěti:
„Víš co, teď když jsi genin, musíš se hodně snažit. Chceš přece jednou překonat svou sestru, ne? Od genina je to sice jen krůček k chuuninovi, ale musíš hodně cvičit, aby tě tvůj sensei nominoval na chuuninskou zkoušku. Až se staneš chuuninem, slibuji, že tě pozvu na nějaké dango knedlíčky, ano?“
„Tak jo,“děvče se zdálo uspokojené, zamávalo ještě na rozloučenou a pak se rozběhlo směrem k lesu.
Všechny tři zbylé se mimoděk usmály a vyrazily do středu vesnice.
„Díky, Shizune,“ zamumlala Kurenai.

---

„Katsumi! Katsumi!“
„Ano, mami?“ usmála se a rychle schovala za záda origami.
„Co to tam máš? Dej to sem!“
Dívka ji zkroušeně podala papírového jeřába.
„Zase tohle? Kolikrát ti to mám říkat?! Jestli máš čas hrát si s papírem, cvič! Papírem nikoho neporazíš! Nechápu, co na něm vidíš. Chováš se jak malá.“
„Promiň, mami,“ sklopila oči.
„Mimochodem hokage tě shání.“
„Hokage-sama? Máme misi?“
„Nevím, ale pospěš si.“
…
„Hokage-sama?“
„Á, Katsumi, už jsi tady.“
„Proč je zde i sensei? A ANBU?“
„Od teď nad tebou přebírám velení,“ ozvalo se zpoza masky po hokageho levé straně, „budeš cvičena pro ANBU.“ Muž jí beze slova podal bílou masku.
ANBU? Ještě nejsem ani jounin. Proč jen…
Hryzla se do rtů a přikývla.

---

Okolo ohně jich sedělo pět. Mlčeli. Když se za nimi ozval šustot listí, pět ANBU stálo naráz na nohou. Do středu kruhu seskočila mladá modrovlasá kunoichi s aktivovaným byakuganem.
„Katsumi-san? Hokage-sama vás odvolává z mise. Máte se u ní okamžitě hlásit.“
„Děkuji, Hinato-san,“ přikývla, složila pečeť a v obláčku zmizela.
…
„Tsunade-sama?“
Blondýna seděla za stolem skloněná nad hromadou lejster.
„Katsumi, konečně jsi zde. Měla bys navštívit svou sestru.“
„Proč? Stalo se něco?“
Hokage zvedla hlavu:„Asuma je mrtvý.“
…
Když vycházela ze sestřina domu, už se rozednívalo. Kurenai teď spala, ale nechala u ní pro jistotu Shizune a Sakuru.
„A-ka-tsu-ki! A-ka-tsu-ki!“ drtila mezi zuby a třesoucí se vztekem procházela probouzející se Konohou.

---

„Tsunade-sama, prosím! Nechte mě jít s nimi.“
„Ne. Ve vesnici tě nemohu postrádat.“
„Ale… Tsunade-sama! Nemohu tu přeci zůstat a nehnout ani prstem! Byl to můj švagr!“
Hokage se náhle zvedla zpoza stolu. Ve tváři měla hrozivý výraz. Katsumi mimoděk o krok ustoupila.
„Copak to nechápeš?! Kdyby Kurenai ztratila i tebe, už by to nesnesla. Jsi teď poslední, kdo jí zbyl! Nenechám tě ohrožovat svůj a její život kvůli tvým sobeckým záměrům. Zůstaneš ve vesnici a postaráš se o svoji sestru. To je teď tvoje mise.“
Zatnula ruce v pěst a sklopila oči.
„Hai, Tsunade-sama.“
Vycházejíc z místnosti si nasadila masku.
Když na chodbě míjela černovlasého mladíka, zvedla oči.
„Naro Shikamaru…“
„ANBU?“ podíval se na ni ninja tázavě.
„Rozdrťte je.“

---

Běžela troskami Konohy.
„Jak se opovažujete?! Unesli jste Kazekageho, zavraždili jste mého švagra, ničíte mou vesnici… Zabiju vás. Zabiju.“
Strhla si z tváře masku. Tentokrát nebude stát stranou. Tentokrát nebude skrývat pocity. Tentokrát se pomstí. Za vše.
Na střeše jednoho z domů spatřila černý plášť. Černý plášť s rudými oblaky. Teď mám šanci. Odrazila se a skládala pečetě. Okamžik překvapení je nejdůležitější. Nesmím minout!
A pak se zpod pláště vynořila hlava nepřítele. Katsumi se zastavila uprostřed skládání poslední pečeti. Ty vlasy? Ona… Hlavou ji probleskla osamocená chalupa v dešti, dřevěná truhla a usměvavá tvář starší sestry. Jako by slyšela poslední jí určená slova.
„Počkej tady, než se vrátím, Katsumi-neechan. A neboj se, všechno bude v pořádku.“
Neschopna dokončit jutsu, dopadla na střechu. Modrovlasá kunoichi se v mžiku otočila a dvěma kunai ji přibodla ke zdi protějšího domu. Papírovými kunai. Než dohořel výbušný lístek na jednom z nich, stihla zašeptat:
„Takže ty máš taky ráda origami, Konan-neechan.“