Pouta - 1

Ani nevěděl, jak dlouho tam sedí. Jestli to jsou jen hodiny nebo i dny. Nebylo tu žádné okno a ani světlo podle čeho by se mohl orientovat. Byla tu jen tma, chladno a vlhko. Spoutali mu ruce a na nohu dostal řetěz. Ani se jim nedivil, že ho takhle uvěznili. Občas naháněl strach i sám sobě. A oni ho znali. Věděli čeho je schopný, proto teď nemohl udělat vůbec nic. Počítali se vším. Nejspíš by umřel rychle, kdyby se o cokoliv pokusil a ani to by jim neměl za zlé. V podstatě sem patřil.
Unaveně si opřel hlavu o kamennou stěnu a snažil se zahnat myšlenky na to, jaká je tahle situace ironie. Udělal spoustu špatných rozhodnutí a prošel si peklem a ne jen jednou. Ublížil spoustě lidem, které měl rád a další spoustu zabil a tak celkově podělal, co mohl, ale když se konečně rozhodl se svým životem něco dělat. Začít úplně od znova a s čistým svědomím, tak se to takhle pokazí a on skončí zavřený v téhle hnusné kobce a čeká na smrt.
Naštvaně nakopl dřevěnou postel, o které věděl, že je někde tady a naštvaně zavrčel. Měl jsem tam umřít, blesklo mu hlavou. Tehdy jsem tam měl umřít a ušetřit trápení sobě i ostatním. I když, oni by ho stejně litovali a ublížilo by jim, kdyby umřel. Sám se pro sebe zasmál. Nezasloužil si je, měli mu pár vrazit už tenkrát. Kdyby se mohl vrátit v čase, tak by se našel a dobil by se jak psa. Nad tou představou se opět jízlivě uchechtl a pak s mnohem větší silou než zamýšlel, třískl hlavou o svá skrčená kolena a zavřel oči.
Probudilo ho až vrznutí dveří a když zvedl hlavu, oslnilo ho světlo, které už tak dlouho neviděl. Přikryl si oči, takže neviděl, kdo přišel, ale díky vůni, která se vehnala do místnosti, nově příchozího opět poznal. Jeho frustrace opět vystoupala o několik stupňů.
„Vypadáš strašně,“ promluvila po chvíli a on k ní prudce zvedl hlavu, na tenhle tón od ní nebyl zvyklý.
„Nejsou to tu zrovna lázně,“ odpověděl a zamrkal, aby mohl konečně zaostřit. Povzdechla si.
„Můžeš mi říct, proč jsi zase udělal takovou pitomost?“ zeptala se ho a dala ruce v bok. Odvrátil pohled, protože neměl nutkání jí cokoliv vysvětlovat.
„Tak mluv se mnou!“ rozkázala, ale on poznal, co se skrývalo hluboko. Starost. Zaskřípal zuby.
„Pokus o zavraždění Tsuchikageho? Vážně?“ přešla k němu a přidřepla si, aby mu viděla do očí.
„Nechoďte tak blízko, slečno!“ ozvalo se za ní naléhavě.
„Nebojte, on mi neublíží,“ mávla rukou, ale i ona sama si těmi slovy nebyla jistá, protože se jí vrátilo několik vzpomínek.
„Neublížím,“ řekl do ticha a ona k němu opět stočila pohled a její ramena se uvolnila.
„Víš o tom, že kdybys ještě chvíli počkal, tak ten stařík zemře sám na sešlostí věkem?“ dívala se na něj a on k ní konečně stočil pohled a zhluboka se nadechl. Neměl by si tu hrát na malé dětsko.
„Nechtěl jsem ho zabít, ušili to na mě a než jsem se stihl vzpamatovat, tak jsem skočil tady. Zavřený za něco co jsem neudělal.“
„Není to ironie? Být osvobozený od všeho, co jsi provedl a pak tě odsoudí k smrti za něco, co jsi neuděl.“
Vysmívá se mu? Ona?
Povzdechla si, posunula nohy a sedla si přímo před něj.
„Tak, co se stalo? Povídej.“
„Snažím se najít nějaké informace o Kaguyie a zničit všechno, co by mohlo opět zapříčinit, to co se stalo před pár lety.“ Ona to věděla, ale nechtěla ho přerušovat. „Dostal jsem tip na nějaké její přívržence, či nějakou sektu, tak jsem to chtěl prozkoumat.“
„Našel jsi něco?“ zeptala se ho se zájmem.
„O tomhle ne, ale našel jsem jiné informace. Zjistil jsem, že se plánuje atentát, a když jsem se snažil zjistit víc, skončil jsem tady,“ řekl a rozmáchl rukama, až řetězy zachrastily.
„Víš na koho je plánovaný?“ Jen zakroutil hlavou.
„Ale když najdu toho, který mě dostal do téhle hnusné kobky, tak z něj vymlátím vše, co bude nutné,“ řekl rozhodně.
„Aha,“ pronesla po chvíli a zvedla se k odchodu.
„Věříš mi?“ zeptal se a i on sám se zarazil, když ve svém hlase uslyšel nejistotu. Zarazila se ve dveřích a ohlédla se přes rameno.
„Věřila jsem ti, i když se ti věřit nedalo. Proč by to teď mělo být jiné?“ zašeptala do ticha a pak za sebou zavřela dveře. On na ně jen zůstal zírat s vytřeštěnýma očima.

Trvalo to snad celý den, než se dveře znovu otevřely. Už se ani nepokoušel otevírat oči, protože by zase notnou chvíli nic neviděl. Zvedl hlavu, až když se k jeho nosu dostala ta známá vůně šeříku a jeho řetězy co mu svazovaly ruce a nohy, nezachrastily.
„Tak jdeme,“ zavelela a napřáhla k němu ruku. Nejistě si ji změřil pohledem, ale nakonec její nabízenu ruku uchopil a vyšvihl se na nohy. Jeho tělo bylo tak ztuhlé, že mu chvíli trvalo, než donutil nohy k pohybu. Promnul si zápěstí, která už byla celá od krve, jak je železné okovy odřely.
„Proč jsi přišla ty?“
„Nikdo jiný jít nechtěl a já si vytáhla nejkratší slánku,“ odpověděla a odešla ze dveří. Tuhle odpověď rozhodně nečekal, ještě chvíli stál na místě a pak trochu nejistě vyrazil ze dveří na čerstvý vzduch, kterého se s neskrývanou radostí zhluboka nadechl a pak si jí všiml, jak stojí opřená o zeď se svěšenou hlavou a zhluboka oddechuje. Z nenadání se, ale od stěny odstrčila a vyrazila pryč. Dohnal ji až před budovou, kde se prudce otočila.
„Tak, kde najdeme toho chlapa s informacemi?“
„My?“ zeptal se nevěřícně. „Vážím si toho, že jsi mě dostala z vězení, ale teď už zase půjdeme každý svou cestou.“
„Chceš jít sám i přesto, že tě posledně dostali skoro na popraviště?“
„Zvládnu to,“ řekl rozhodně a obrátil se k odchodu. „Sbohem,“ mávnul. Ona ho dvěma kroky dohnala.
„Potřebuješ pomoc a já jsem jediná, koho tu máš.“
„Jsi zase stejně otravná,“ podíval se na ní a doufal, že tím se jí zbaví, ale jen se ušklíbla.
„Tsuchikage tě pustil jen díky tomu, že na tebe dám pozor a že se za tebe přimluvil Kakashi. Jsi venku na mou zodpovědnost, takže ať se ti to líbí nebo ne, jdu s tebou!“ pronesla výhružně, zastoupila mu cestu a chytila ho za ruku.
„Vážně? A jak mi zabráníš, abych tě tu prostě nenechal a neutekl?“
„Tak, že ti takovou natáhnu, že nebudeš moct chodit, natož utíkat,“ zavrčela vztekle a spravila si rukavici na pravé ruce. Jen si povzdechl a zhodnotil situaci. Když ji viděl bojovat naposledy, rozhodně to nebylo takové jako kdysi a občas se neuškodí mít zálohu.
„Fajn,“ řekl nakonec rezignovaně. „Snaž se nezavazet a hlavně neumřít.“ Protáhl se kolem ní a zamířil pryč z prostranství. Na blbosti nebyl čas a on musel, co nejrychleji najít toho grázla. Protáhl se davem a věděl, že je hned za ním. Podařilo se mu proklouznout mezi stánky do postranní uličky a vyhnout se tak největšímu náporu davu, který se teď tísnil na tržišti. Hodiny na věži právě ukazovaly pátou odpolední. Možná by bylo lepší počkat na noc, ale to je mohlo stát drahocenný čas. Mohlo to být bezpečnější, ale grázlík by měl až příliš mnoho času na to zdrhnout. Ani si nebyl jistý, jestli je ještě ve městě.
Prošli ještě několika uličkami, než zastavili před dveřmi nějakého pajzlu. Smrdělo to tu jako v kanále a jediná věc, co působila čistě, byla krysa, co seděla na okenním parapetu. Žena si ji změřila pohledem a pak stočila svůj zrak ke svému společníkovi. Jen na ni kývnul, aby se připravila na nejhorší a vešel dovnitř.
Puch vevnitř byl snad ještě horší než venku. V rohu se na lavici povaloval nějaký malý mužík v otrhaném plášti a jeho tvář zakrýval ještě otrhanější klobouk. U dalšího stolu seděla nějací muži, co ještě před chvílí hráli karty, ale teď upírali pohled přímo na ni. Nejistě si přitáhla plášť víc k tělu a přešlápla. O sekundu později, se do jejího zorného pole přesunul její společník a ona tak zůstala zírat na jeho záda.
Dva muži, co hráli karty, se zvedli a div se nepřizabili, když se pokoušeli, co nejrychleji opustit hospodu. Další tři návštěvníci, co seděli vzadu za výčepem vůbec nevnímali okolí, kvůli množství alkoholu, které měli v sobě.
Muž se rozhlédl a zamířil rovnou k hospodskému, který už nějakou dobu leštil sklenici a znuděně si je oba prohlížel.
„Hledám Kenjiho, neviděl jste ho?“ Hospodský jen líně kývnul hlavou směrem k ležícímu otrapovi.
Skoro nestačila uhnout, když se kolem ní prohnal její společník, převrhl stůl a popadl Kenjiho za plášť. Ozvalo se zapištění, když se Kenji začal zuřivě zmítat. Klobouk mu spadl na zem a odkryl tak jeho tvář. Nejspíš se před nedávnem někde porval a podle stavu jeho chrupu dostal docela nakládačku.
„Hej, běžte si to vyřídit ven!“ zavelel naštvaně hospodský a ukázal na zadní dveře. Nemusel to ani říkat dvakrát, protože Kenjiho hned popadly silné ruce a táhly ho ven. Proletěl dveřmi tak prudce, že zády narazil do cihlové zdi jednoho z domů.
Ocitli se v postranní slepé uličce. Měli tu dost prostoru na to, aby zjistili, co potřebují a nikdo je přitom nevyrušoval.
Kenji se pořád svíjel na zemi, když ho muž vytáhl na nohy.
„Překvápko,“ ušklíbl se Kenjimu do obličeje.
„Co? Ty žiješ?“ vyjekl Kenji a snažil se osvobodit. „Tedy, jé ty žiješ?“ opravil se hned, když viděl naštvaný pohled muže.
„Ušil jsi na mě boudu, ty jeden parchante!“
„Hele kámo, nebylo v tom nic osobního. Dobře mi zaplatili. Doufám, že to chápeš a můžeme být zase kámoši,“ huhlal Kenji a volnou rukou oprašoval prach z mužova černého kabátu. On místo toho zesílil stisk a Kenji se začal svíjet.
„No tak, sakra, pusť mě!“ sípal Kenji a škubal sebou ještě asi minutu, než ho ruce konečně pustily a on dopadl na zem. „Promiň, jestli chceš prachy, tak už je nemám vážně. Přísahám!
„Nechci tvý prachy, chci jen informace.“
„Hele, já ti to nemůžu říct. Oni by mě zabili,“ škemral a pořád se plazil po zemi a krčil se.
„No tak, tě zabiju já a nebude to příjemný, takže co si vybereš?“ naklonil se k němu, ale to byla chyba, protože o sekundu později ucítil písek a štěrk v očích. Kenji se protáhl kolem jeho nohou a rozběhl se pryč. O další sekundu později už obličejem drhnul písek, když dopadl k mužovým nohám.
„Myslím, že ti něco uteklo,“ řekla, když k ní její společník zvedl hlavu. Zrovna si prokřupávala klouby na rukou. Kenji letěl dobrých pět metrů, než dopadl a svezl se až k jeho nohám. Měl štěstí, že nedala do svého úderu normální sílu, protože jinak by se zastavil až s obličejem ve zdi. Sehnul se ke Kenjimu a opět ho vytáhl na nohy.
„Kdo tě poslal?“
„Já nevím!“ vykvíkl. Přes nateklé oko skoro neviděl, chyběl mu zub a z nosu mu tekla krev.
„Vysyp to,“ rozkázala žena a přešla ke Kenjimu. Ten jen zaječel a snažil se krýt si obličej.
„Ti chlapi mě zabijí, nemůžu to říct, já jsem v tom nevinně. Jen mi dali peníze a řekli, ať tě nalákám do toho skladiště. Prý se tě musí zbavit jako prvního.“
„Co?“ zeptali se oba najednou. Kenji si začal nadávat.
„Tak už to sakra vyklop nebo ti ona zase jednu natáhne,“ kývl směrem ke své společnici, která si poupravila rukavice. Kenji se znovu začal zmítat.
„Hele, já vím jen to, že se tě musí zbavit dřív, než podniknou konečný útok,“ vyblekotal Kenji.
„Na koho?“ zařval už rozčileně a zatřásl s ním, protože mu docházela trpělivost.
„Nemůžu…,“ začal, ale ona se napřáhla.
„Fajn, fajn. Nějaký Uzumaki, jméno nevím. Slyšel jsem jen příjmení! Prosím už mě nebijte,“ zahučel a pak se rozbrečel. Pustil ho a Kenji dopadl bolestivě na zem, kde se schoulil do klubíčka. Muž se rozešel pryč. Ona chvíli stála a pozoroval třesoucí se klubíčko u jejích nohou.
„Sasuke-kun, kam jdeš?“ zavolala za ním.
„Je jen jeden Uzumaki, kterého znám a je jediný, který stojí za zabití a za tu námahu,“ odpověděl, ale nezastavil. Rychle prošel uličkou a zmizel za rohem. Ona si k sobě přitiskla plášť. Věděla moc dobře, kdo je cílem, ale její mozek to nechtěl zpracovat. Zastavil válku a zachránil spousty životů, měl by být opěvován a ne, aby na něj někdo pořádal atentát. Naštvaně zatnula ruce v pěst a zamračila se na Kenjiho u jejich nohou. Měla nutkání ho nakopnout.
„Sakuro? Musíme jít," Otočila se po hlase a viděla ho, jak stojí v uličce. Rozhodně kývla a vyrazila pryč.