Naruto Akkipuden - 22) Bitva o popel

"Myslím, že tímto tahem se naše šance uspět dramaticky snížila, obranná opatření budou nyní ještě přísnější," konstatuje Onoro a pohledem důkladně prohledává hořící trosky vesnice.
"Máš pravdu, obranná opatření budou přísná... Naštěstí zde máme i hada řad ANBU, možná nám pomůže," odpoví Nero, rovněž pátrajíc po známkách života. *Měli bychom se klidit, brzo přijdou hlídky z Konohy.*
"Zrádci se nedá věřit. Zradil své vlastní lidi, proč by měl tedy být věrný cizí frakci? Říkám vyčkejme, cíl brzy poruší nařízení Hokageho a toho dne mise úspěšně skončí," odmítne Onoro pevně rozhodnut držet se předchozí taktiky vyčkávání. *Ačkoli Naruto-sama se vyjádřil až nepříjemně jasně, nehodlám riskovat zbytečné ztráty na životech obyčejných lidí během přímého útoku... Zrádce od ANBU postrádá naše vhodné chápání světa, pro Sainaru není užitečný,* pomyslí Onoro a pocítí opovržení nad zbytečným vražděním potřebných životů, *krev nevinných, prolita ve jménu spásy světa je nutná daň.*
"Nemáme tolik času. Nemůžeme si vybírat spojence," odpoví Nero důrazně a přestane se soustředit na mrtvou vesnici. Rozhovor přeruší náhlý záblesk světla za Narovými zády, *pečeť pro Hiraishin!? Čas vypršel?!* hrkne v Nerovi, klekakajíc rychle na pravé koleno společně s Onorem, oba skloní hlavy i pohled k zemi na znamení úcty před svým pánem, Uzumaki Narutem.
"Kitsuneo-sama, velice se omlouvám, úkol jsem zatím nedokázali splnit, prosím o odpuštění!" vysloví Nero okamžitě, hlasem nepatrně roztřeseným z tak nečekané návštěvy, čelo orosí ledový pot. Naproti němu Onoro neprojevuje sebemenší známky překvapení ani strachu, dává najevo pouze silnou úctu.
"Vidím, že místo plnění vašeho úkolu radši vypalujete vesnice... To má být nějaký vtip?! Nero?!" zavrčí Naruto rozčíleně a kopnutím do břicha pošle Nera k zemi, šlápne mu pravou nohu na krk a přidusí ho tak. *Moment!* pohladí Naruta po smyslech přítomnost známé chakry. *Sakura? Nesmysl! Té jsem se zbavil už dávno. ANBU ji zabili při útěku z popraviště, kde měla přijít o hlavu za mnohonásobnou vraždu... Hmm, ale je nemožné, abych si její chakru spletl. Takže zrada... Chmm, ani se nedivím,* přemýšlí Naruto a zamračeně zírá na hořící kamennou budovu. Bez jediného slova ustane s trestáním Nera a odrazí se na dlouhý skok. Prosviští vzduchem plným kouře a dopadne měkce do podřepu. Smrad spáleného masa ho donutí k zhnusenému úšklebku, ale nepřestává očima i vnímáním pátrat po Haruno Sakuře. *Tehdy byla jiná situace... Ale ona se rozhodla jít proti mému přání a žít. Velká vůle žít a lékařské umění by se mi teď vážně hodilo... Pohyb?!* přemýšlí a díky neustávající pozornosti si všimne pohybu zdánlivě mrtvého těla na cestě před kamennou budovou. Někdo se snaží dostat z horkého pekla vesnice a konečně zemřít na příjemnějším místě. *Musí to být Sakura! Pečeť, která jí dovoluje žít mi dala vědět o její přítomnosti.* Rozeběhne se k ležící postavě pokryté krví a ležící obličejem k zemi. Poklekne vedle a pomalu otočí slabé tělo na záda. I přes krev a čas okamžitě pozná Sakuřin polomrtvý obličej a oči náhle naplněné hrůzou: *Ne! Proč se mi osud vysmívá? Proč je to monstrum tady?! Přišel se podívat jak konečně chcípnu? Tohle má být nějaká odporná hra?* tmavě zelené tetování již téměř zmizelo a Sakura nemá téměř žádnou sílu, ale ještě najde dostatek energie a pravou rukou stiskne Narutův krk v zoufalé snaze uškrtit monstrum sklánějící se nad ní.
"Snažíš se zbytečně, přestaň..." řekne Naruto klidně a trochu smutně. Sakura ještě chvíli slabě tiskne jeho krk, ale rychle svou snahu vzdá. Chápe zbytečnost svého snažení: "Ukončíš to konečně?" zeptá se Sakura tiše.
"Chceš umřít?" nadzvedne Naruto tázavě obočí, "pokud je to tvé přání, tak ti ho splním, ale řekni mi. Co se vlastně stalo?"
"Démone! Znovu jsi Sasukeho strhnul na temnou stranu," opovržení Narutem je zcela jasné, "proč jsi nás nezničil sám? Proč i on?!" ptá se dál, je patrné komu dává za vinu Sasukeho vpád do vesnice, "už to neprotahuj. Dokonči co jsi před lety začal... Argh..." zachraptí a poté vydechne naposledy. Naruto ani nemusel její přání vyplnit, smrt přišla vykonat práci dřív. *Kso! Idiote! Co sis vůbec myslel Sasuke? Proč vůbec něco takového děláš? Já ti to nenařídil a proč by jsi to dělal sám?* zamračí se při pomyšlení na Sasukeho podraz. Naštěstí nemá čas myšlenku příliš rozvést.

"Asi dvacet shinobi přichází od Konohy!" zavolá Nero a namíří katanou na směr útoku, "nestačíme uniknout, ale porazíme je. Vy se raději vraťte, kdyby Vás někdo viděl a dokázal podat hlášení, dost věcí by se zkomplikovalo."
"Pochybuji, že si dovolíš mě znovu zklamat Nero," odpoví Naruto a složí jedinou pečeť. Záblesk osvětlí okolí a Naruto v okamžiku zmizí. Týmy ANBU ženou lesem přímo k vesnici. Onoro a Nero se připravují na střetnutí v boji, kterému se už nevyhnou. V okamžiku se okolí zaplní více než dvaceti maskovanými vojáky ANBU, které vede čtveřice kapitánů. Nedojde na žádnou slovní konfrontaci, žádné vyjednávání. Útok! To je jediné slovo předcházející boji. Čepele se zalesknou ve světlech plamenů, v pravém Nerově oku zaplane sharingan. Kunaie, shurikeny a jeden vykrytý útok za druhým. ANBU se snaží zasáhnout nepřítele, avšak Nero jim svými bleskovými pohyby a protiútoky bere sebevědomí. Vše se zdánlivě malým úsilí odráží a čepele jako by občas prošli tělem, ale ničeho nedosáhnou. Útok katanou zleva zablokuje vlastní zbraní, před třemi kunai se skrčí, zabere a vymaní se ze zaklesnutí zbraní mrštně se otočí a útočníku za zády rozsekne krk, hodí pět shurikenů a odrazí jimi protivníkovu pětici, probodne hruď ANBU s rozseknutým krkem, meč nechá v jeho těle a vyskočí pár metrů do vzduchu. Nádech a široká stěna plamenů se žene na ANBU, kteří se společně brání suitonem, při pádu zpět na zem útočí protivník skokem zezadu větrným ostřím *Mangekyou Sharingan* větrné ostří projde skrze Nerův hrudník a jediným úderem zabije druhého ANBU, jenž útočil z protější strany, Nerova dlaň udeří do masky a blesky se postarají, že zpět na nohy dopadne už jen Nero. Na zemi přichází další série útoků zblízka i na dálku, ale žádná z nich nemá absolutně žádný účinek. Vysoce schopný Nero odrazí nebo se vyhne zcela všem útokům a znovu několik projde i skrze tělo. ANBU nevědí s čím to bojují, myslí si, že se jedná o bleskové pohyby, které nedokáží postřehnout. Nevadí jakou mocí vládne sharingan v pravém oku protivníka.
"Raikiri!" blesky obklopené prsty proniknou do srdce posledního živého z těch, kteří zaútočili na Nera. I Onoru už skoncoval s většinou svých oponentů. Poslední z ANBU právě stojí po kolena zabořený v bahně a chrlí na obra mohutný proud plamenů. Tento ohnivý proud však Onora vůbec nerozrušuje, plameny se k němu ani nedostanou, naráží do neviditelného štítu a zastavují se stále blíž jak se Onoro blíží k poslední oběti. Plameny uhasnou, když je obr asi tři metry od shinobiho, jenž se pokusí o poslední zoufalý pokus a hodí čtyři shurikeny. Ty kupodivu projdou a zaseknou se do obrovského těla protivníka, ale ten jako by ani nic necítil. Chytí shinobiho pod krkem, stiskne a prudkým trhnutím zlomí shinobimu vaz. Tím boj skončí. Netrval příliš dlouho, maximálně několik minut, ale během chvíle ve vesnici leží o dvacet jedna mrtvých lidí více, pouze kapka ve valící se vlně.
"Zmizme odtud," navrhne Nero a znovu zavře pravé oko, "potřebuji si odpočinout," dodá a otře zakrvácené ostří katany o plášť. Ještě se několikrát rozhlédne a i s Onorem zmizí v dálce. *Stále je máme za zády, chakra nepřátel nezmizela... Cítím, že skutečným bojem jsme ještě neprošli.*
Puf, puf, puf... Mrtvá těla ANBU se promění na obláčky kouře a zmizí. Každý jeden z nich, boje se nezúčastnil jediný pravý voják ANBU. Celá jednotka je po celou dobu ukryta hluboko v lese, dým z hořících domů a pach spáleného masa znemožňuje zachycení jejich pachu a dokonale zvládnuté potlačení přítomnosti zajistilo poměrně hladký průběh celé akce. Hlavní velitel celé jednotky vyčkává až se nukeninové vzdálí ještě o něco více a dovolí si vstát až když jsou z dvojice pouze malé tečky v dálce. Svolá celou jednotku a předá informace: "Kage Bunshin zjistily, že tomu menšímu někdo implantoval sharingan, který dává uživateli schopnost procházet čímkoli. Je silný uživatel Katonu a Raitonu a navíc velmi dobře zvládá Kenjutsu... Tudíž bude protivníkem mým a ostatních kapitánů, nás pět by ho mělo s trochou úsilí zvládnout... Vy ostatní se postaráte o velkého, používá techniky dotonu a neproniknutelná pečetící pole... Pokud neproniknou techniky, tak proniknou obyčejné zbraně a pokud ovládá i další pole, možná umí i nějaké s obrácenou funkcí... Nějaké otázky? ... Nikdo nic? ... Tak jdeme, do skupin po pěti, široké rozestupy a držte se v krytu, pozor na pasti!"
Všichni okamžitě vyběhnou po stopách Nera a Onora, sice už zmizeli z dohledu, ale ANBU našla jejich stopu a chytla se jí. Pokud vás ANBU už jednou najde, dřív nebo později vás dostanou. Vlastně spíše dříve než později.

"Vítězství, Konohamaru-san. Pevnost padla a karta se obrací v náš prospěch na všech frontách," oznámí nadšeně Velitel povstaleckých sil, když hlavní budova pevnosti exploduje díky Konohamarově technice, "ačkoli jsme mohli pevnost později využít," dodá Velitel při pohledu na hromadu trosek, která zůstala z pevnosti.
"Pevnosti slouží k obraně a brání se ten, kdo prohrává. Nehodlám naši armádu dovést k obraně již dobyté země," odpoví Konohamaru ostře, bez nadšení z právě získaného vítězství. Zpraží ho pohledem a společně s Moegi vyrazí zpět do tábora nedaleko dobytého opevnění. Minou hořící domy vojáků a jejich rodin, rozvalené zdi a věže, překročí stovky mrtvých těl nepřátel i spojenců, projdou rozraženou bránou a konečně oba unikají ze středu vítězného pekla. Konohamaru rozčílený a Moegi ustaraná o psychické zdraví svého přítele: "Proč jsi tak rozčílený? Právě jsme zvítězili a díky nám zemřelo mnohem méně spojenců než by tomu bylo bez nás," protne Moegi ticho důraznou otázkou.
"A k čemu to bylo? Tahle odlehlá pevnost nemá nic společného s tím co se stalo v přístavu! Zabili jsme další spoustu lidí, kteří o nás ani nikdy neslyšeli. Místo toho, aby jsme teď byli v hlavním městě a dokončili to!" odpoví Konohamaru naštvaně a dál šlape sněhem do tábora.

"Nemůžeš přece obejít všechny pevnosti, vyhnout se bitvám a hned zaútočit na hlavní město," zareaguje Moegi.
"Myslíš, že to nevím?!" zavrčí Konohamaru, stále podrážděně.
"Tak proč ten vztek? Jsi shinobi, tohle děláš."
"Vidíš tu pevnost?!" Konohamaru napřáhne ruku k sutinám, "hromada kamení a dřeva uprostřed ničeho. Chrání pobřeží před piráty, její dobytí byla ztráta času i životů jako by si vrchní velení myslelo, že jich máme příliš mnoho... My získali a zničili bezcennou pevnost a nepřítel zatím staví armádu, kterou proti nám vyšle... Znovu se utkáme v bitvě uprostřed zasněžené pustiny... Já už tam chci být, chci vrazit kunai do krku každému vůdci této prohnilé země... Ale už ne obyčejným lidem, nechci stále opakovat to peklo jako v přístavu... To co jsem udělal... Tehdy jsem se mu přiblížil víc než kdy dřív..." vysloví konečně svoji hlavní hlavní starost a zastaví se, "pořád to vidím. Běsnil jsem jako démon, bylo mi jedno kdo zaplatí za jejich vraždu, přesně jako On."
"Ty nejsi On, jsi Sarutobi Konohamaru..." začne Moegi pomalu.
"Hmm a co z toho?"
"... Doufám, že jsi nezapomněl co tvé jméno znamená. Ty jsi s námi svázaný jako nikdo jiný, nikdy nemůžeš být jako ten démon... Navíc pořád máš mě... já nedovolím, aby ses změnil... Konohamaru, ani já nechci dělat to co dělám, zabíjet obyčejné lidi v nerovném boji... Ale musíme, aby jsme dostali do rukou grázly, kteří jsou za vše odpovědní," řekne konejšivě a zahledí se do nestabilních očí.
"Stále ve mě věříš... I po tom co jsem udělal?" chce se ujistit a zdvihne zrak trochu výš. Nastane chvíle ticha přerušované pouze silnými poryvy severského větru, ženoucího mohutné sněhové vločky z nebe, "Moegi?!"
"Jak se vůbec můžeš takhle ptát? Nikdy jsem v tebe nepřestala věřit. A i když jsi udělal strašnou chybu... Vím, že jsi skvělý shinobi a dobrý člověk, jenž by se pro své přátele i vesnici vydal z posledního," rozhodne se Moegi konečně vyjevit své pravé city k muži, jenž stojí naproti, "jsme ve válce a každá minuta může být poslední... Takže chci, aby jsi věděl, že za ty roky... Prostě tě mám ráda víc než pouze jako přítele... Snažila jsem se takové pocity potlačit, jenže od té strašné noci v přístavu jsem si každý den stále více uvědomovala, že jsi jediný člověk, kterému bych svěřila do rukou vlastní život a lásku," dostane ze sebe Moegi konečně a dostává s do chvíle, kdy člověk zatne zuby a čeká jestli přestřihl správný drátek. Konohamaru mlčí, zmateně i vděčně kouká Moegi do očí a pak náhle přichází téměř zamilované obětí: "Moegi... Děkuji, že jsi začala... Děkuji za tvoji odvahu mi věřit a promluvit... Cítím k tobě to samé," zašeptá jí do v obětí do ucha a trochu se odtáhne. Oba si právě vyjádřili vzájemné city. Oba dlouhé roky cítili to samé, ale ani jeden neměl dostatek odvahy promluvit. Až bezprostřední nebezpečí války dokázalo okovy strachu a studu zpřetrhat.
"Je zima... A tady ještě není moc bezpečno, možná by bylo lepší pokračovat do tábora. Určitě se nechci vracet mezi ty mrtvé," uzavře Moegi spokojeně a tak nějak lehce, jako by jí spadl kámen se srdce.
"Dobře jdeme, stejně se armáda brzy vrátí a začne balit na další přesun... Vážně nemám chuť s nimi slavit tohle "vítěství," přijme Konohamaru bez námitek, stejně se chtěl původně sám do tábora vrátit, ale teď přijde ve zcela jiném rozpoložení než v jakém vyrazil z pevnosti. *Po tom všem zabíjení a odporných činech... Po tom všem mě stále má ráda a nepřestává mi věřit. Stále ke mě cítí lásku... Kdyby mi to neřekla, neměl bych důvod cítit se dál jako lidská bytost. Nechci se stát démonem, i když je tato země skoro jako bílé peklo,* uvažuje Konohamaru nad vděčností k Moegi. Že mu dodala odvahy a znovu připomněla celý smysl toho všeho, stál pár kroků před propastí a zastavil se.
"Víš co si myslím?" položí Moegi řečnickou otázku a Konohamaru kývne, aby pokračovala, "myslím, že i díky takovým okamžikům se válka občas idealizuje. Nejen hrdinské skutky a podobné věci, ale i nové nabrání sil a motivace pokračovat a bojovat dál."
"Tys už taky měla sto chutí s tím tady seknout a vrátit se domů?" zeptá se a podiveně se zadívá.
Moegi se ohlédne přes rameno a ušklíbne se: "Nejsi jediný, kdo toho tady má plné zuby. Ale musíme to udělat... Nemůžeme se vykašlat na ty lidi a hlavně se nemůžeme vykašlat na Udona a Ino. Nechci už vidět další přátele mrtvé jen abych získala motivaci bojovat... Stačí jediná vzpomínka a znovu pochopím, proč tu jsem... Ale to ti asi nemusím vysvětlovat."
"Máš pravdu. Vím přesně co tím myslíš," odpoví Konohamaru.
Původní obléhací tábor stál stojí na svém místě. Některé ohně stále hoří, především ty u stanů nemocných a raněných z bitev nyní již minulých. Ostatní ohně už udusil padající sníh a některé opuštěné stany strhly silné poryvy větru. *Musíme se rychle sbalit. Odejít dokud ještě nemusím věci vyhrabávat,* zamračí se Konohamaru na padlý stan a pokusí se o nápravu. Je však vyrušen. Z nedalekého skladovacího stanu vyjde slabý a krátký výkřik. Oba okamžitě zpozorní a jeden druhému položí pohledem totožnou otázku. *Tlumený výkřik, jako když včas nestačíš zakrýt ústa své oběti,* uvědomí si oba. Zaujmou pozice kolem stanu ihned po vzájemném potvrzení souladu myšlenek. Oba přistanou nohama na kmeni nejbližšího stromu, jelikož doskok na křupavý sníh by případný násilník uslyšel. *Nevím kdo tam je a jestli se uvnitř po sobě třeba neválí voják a zdravotnice, ale ten zvuk se mi vůbec nezdál, jako šťastný výkřik. Musíme být rychlí,* uvažuje Moegi, zdvihajíc pravou ruku a na ní tři prsty postupně odpočítávající. Jakmile i poslední prst padne, oba shinobi bleskově opouštějí pozice na stromech. Konohamaru rozřízne střechu stanu a vnikne tak dovnitř. Okamžitě se zorientuje.
"Zahoď to a možná neumřeš!" vykřikne na muže držíc v jedné ruce katanu a druhou ládujíc do brašny jednu konzervu za druhou. *Určitě vládní voják, nese na plášti znak Země Sněhu,* všimne si Konohamaru. Též si všimne i od pohledu známé zdravotnice spoutané a umlčené kusem hadru. Okamžitě jakmile voják Konohamara zaregistruje, dotýká se ostří jejího krku a stává se tak rukojmím.
"Nic nezkoušej ninjo!" cukne rukou a nařízne jí kůži na krku, "jeden pohyb a je po ní. Nech si tu pevnost a vítězství, ať to tady vezme čert. Já chci jenom jídlo a odejít pryč!" klade si voják požadavky a v tu chvíli si všimne i Moegi stojící rovněž uvnitř stanu, stojí před východem z stanu.
"Myslím, že vše pěkně vrátíš a necháš s zajmout naší armádou. Nechci riskovat, že posloužíš jako dobrý špeh a udáš naše pozice nepříteli," řekne Konohamaru co nejklidněji dokáže a mezi prsty se mu blýsknou ostří tří shurikenů. Voják nehodlá udělat něco takového. Pevně popadne svázanou ženu a použije ji jako štít, přitom stál drží nůž na jejím krku.
"Neslyšeli jste co jsem říkal?! Zabiju ji, jestli mě nepustíte! Nezkoušej žádný triky ninjo! Mé reflexy i ruce jsou rychlé jako blesk!" vyhrožuje voják dál a dalším lehkým říznutím potvrdí svá slova. Svázaná žena nemůže mluvit, ale v očích vidí Konohamaru strach a prosbu. Chce, aby ho nechali utéct.
"Možná by jsme přece jenom..." chce Moegi něco navrhnout, ale Konohamaru ji jediným pohledem umlčí.
"Tse!" ušklíbne se Konohamaru a udělá krok k vojákovi, "možná jsi už zaslechl mé jméno. Démon? Monstrum? Jak říkají shinobimu, který před pár dny spálil na popel celé město. Zabil tak stovky lidí... Ještě před tím jsem donutil celou vesnici povstat proti samurajskému vládci, abych s k němu dostal. Vesničané sice zemřeli, ale já uspěl... Zkrátka si sečti dvě jedničky... Ty idiote, proč by zrovna mě mělo záležet na životě cizí ženy, pokud v zájmu úspěchu mise musí zemřít?" položí Konohamaru otázku na kterou si voják odpoví sám. Odpoví si sám a to tím, že ruka držící meč se začne chvět. Nevěří, že by před ním stálo něco takového. Slyšel už o krutosti shinobi, ale vždy si myslel, že příběhy přehánějí. A v tu chvíli ucítí tvrdý úder v zátylku, svět se ponoří do tmy a voják padne k zemi omráčen.
"Kage Bunshin kai," šeptne Konohamaru a Moegi stojící u východu z stanu se rozplyne. Ta pravá Moegi právě poslala vojáka do říše snů a podpírá ženu, na kterou toho bylo asi opravdu hodně. Konohamaru jí vyndá šátek z úst a omluví se: "Odpusťte, že jsem Vás tak vyděsil... Ale potřeboval jsem jeho nepozornost. Bez obav, tento muž je už podle očí v jádru dobrý člověk. Nikdy by se nedokázal rozhodnout rychleji než já," vysvětlí zdravotnici celou situaci.
"Vy... Konohamaru-san, opravdu jste udělal všechny ty věci... Spálil město s všemi lidmi v něm?" chce vědět žena a zatím kouká i na něho vystrašeně a trochu s opovržením. ¨
Konohamaru chvíli mlčí, ale pak se rozhodne nevnést do civilistů v armádě příliš strachu z něho či ostatních shinobi: "Nikdy bych nezabil neozbrojeného člověka..."

"Vojáku ANBU jménem Kaito. Vojáku ANBU jménem Mashi. Jsi pro nás velkým příkladem síly, výdrže, smyslu pro povinnost a odvahy. V situaci, kdy jsi tváři v tvář stál hordě divokých loutek a nukeninům, kterých se zalekl i samotný Hokage. Díky tvému jednání byla hrozná nemoc zastavena v počátku, plány zločinců překaženy a já mohu dále žít a podat hlášení vedení vesnic o přítomnosti dlouho hledaných osob. Tímto okamžikem se tedy stáváš mým pobočníkem a členem osobní stráže, získáváš tím i hodnost kapitána... Jeden jako druhý sloužíte ANBU už několik let a dnes se konečně ukázalo co ve vás opravdu je," pronese Takashi proslov a nechá před oba vojáky ANBU položit masky, výstroj, výzbroj i plášť kapitána. Kaito i Mashi v jednu chvíli pokleknou a přísahají: "Nadále budeme sloužit Veliteli, Hokagemu i vesnici. Vyšlete-li nás pro vesnici do plamenů, potom pro vesnici vstoupím do plamenů a shoříme."
"Povstaňte," vyzve Takashi oba své přátele, "rozchod!" ukončí shromáždění i pro všechny ostatní. Otočí se k vlastní kanceláři a vstoupí dovnitř, nechá vstoupit i oba nové kapitány a zavře dveře. Usedne na židli za stolem.
"Jak jsme řekl, od této chvíle jste kapitány ANBU... Ale především mými osobními strážci. To vám dává výhodu, že musíte poslechnout pouze můj příkaz a tudíž nikdy nebudete nuceni mluvit například s Kakashim... Ale jen pro případ, že by k rozhovoru došlo. Chovejte se uctivě, nemluvte bez vyzvání a hlavně přemýšlejte než něco řekněte... Tak, já mám nějakou práci... Večer probereme mnohem více pravidel, která musíte jako ANBU znát, aby jste nevzbudili pozornost... Hlavní je, aby všichni věděli, že si svá místa zasloužíte... Kapitán a osobní strážce Velitele, to jsou významné pozice... Naštěstí docela tiché pozice..." vysvětlí Takashi než vytáhne prázdný svitek a položí ho na stůl.
"Budeme hlídat vstup, pokud budete něco potřebovat, Takashi-sama," řekne Mashi a společně s bratrem se ukloní na rozloučenou. Vyjdou přede dveře a zaujmou pozice čestné stráže. *Nechápu co tím Takashi-sama sleduje. Hraje podivné hry s Hokagem a chová se k němu s úctou. Přitom se ho chystá zradit... Ale když se nad tím zamýšlím, vlastně my udělali stejnou věc se Sakurou... Proč by nás tedy měl Takashi-sama dovést někam dál, když my to zvládli stejně jako on? ... Ne, ne ... Hloupost a drzost vůbec pomyslet. On nás zachránil a dal nám náš cíl, musím sloužit jeho velkému plánu s tímto hrůzným světem!*