manga_preview
Boruto TBV 15

Počkejte na mě!

the_first_time_i_saw_you____by_lhara-d4uoec4.png

Aha.. Takže Naruto a Sakura. Vypadá to, že jsou nakonec spolu. Asi jsem viděla něco, co jsem neměla. A navíc v takovéhle chvíli. Zrovna, když jsem měla tolik sebevědomí jako nikdy a rozhodla se jít Narutovi říct všechno o mých citech. Stačí si na to jen vzpomenout a je mi do pláče.
Vcházela jsem zrovna do Ichiraku a viděla Naruta a Sakuru. Seděli a objímali se. Nikdo si ani nevšiml, že jsem přišla, a tak jsem nějakou dobu jen mlčky stála, čekala, co se bude dít dál a doufala, že je to jen nějaké nedorozumění. Ale pak ji políbil. Krve by se ve mě v tu chvíli nedořezalo. Věděla jsem že Narutovi nemůžu nic vyčítat, protože on to nevěděl. Nevěděl o tom, co k němu cítím. Jenže já jsem to prostě nezvládla. S brekem jsem vyrazila z Ichiraku obrovskou rychlostí. Nedívala jsem se před sebe, ani pod nohy, prostě jsem jen utíkala. A pochopitelně taky do někoho vrazila. Jelikož v Konoze se tak nějak zná každý s každým, bylo mi jasné, že ten nebo ta, co jsem do něj/ní vrazila, mě nesmí vidět brečet. Se sklopenou hlavou jsem se zvedla a omluvila. Jenže mi mezi zuby tak trochu unikl tichý vzlyk. Normální člověk by si toho možná nevšiml, jenže to bych nesměla vrazit do Sasukeho Uchihy.

‚‚Hinato?’’ ozval se svým typickým, lehce zastřeným, ale přesto jakoby starostlivým hlasem.
‚‚Co se ti stalo?’’
Podívala jsem se na něj, protože mi bylo jasné, že jemu nemám šanci nic zapřít. Díval se na mě zvrchu tmavýma očima, ze kterých povětšinu času nešlo nic vyčíst. Zase jsem svěsila hlavu. Alespoň trochu jsem pobrala dech a pokusila se odpovědět.
‚‚Jsem v pořádku, nic to není,’’ snažila jsem se neříct pravdu, ale ve lhaní jsem nikdy nebyla moc dobrá. Sasuke mě vzal za bradu a donutil mě se na něj znovu podívat.
‚‚Vážně si myslíš, že ti to uvěřím? No tak Hinato, myslel jsem si, že jsi trochu chytřejší.’’ Ano, měl pravdu, věděla jsem, že mi to věřit nebude, ale zkusit jsem to musela. Když jsem mlčela a on zřejmě pochopil, že se ani nechystám nic říct, pustil moji bradu, místo toho mě popadl za zápěstí a někam za sebou táhnul. 
Dorazili jsme k jezeru. Krásnému čistému jezeru s malým molem. Dotáhl mě až na konec toho mola a donutil sednout, načež on udělal to samé. 
,,Teď mi to pěkně pověz,’’ řekl mi. Znala jsem ho dost dlouho, ale nikdy by mě nenapadlo, že ho zajímají problémy ostatních. 
‚‚Sasuke promiň, ale já nemůžu,’’ šeptla jsem a snažila se zvednout s tím, že půjdu pryč, ale pořád mě držel pevně za zápěstí, takže jsem to nedokázala. 
Podíval se na mě ve stylu “teď jsi bezmocná takže mluv” a já měla pocit, že pokud mu to neřeknu, domů se asi nedostanu. 
S lehkým vzlykáním v průběhu příběhu jsem mu to nakonec celé řekla. Tvářil se zaujatě a možná měl v očích i náznak snahy o pochopení. Když jsem skončila, rozplakala jsem se o něco intenzivněji. Sasuke povolil moje zápěstí a začal mě hladit po paži, nejspíš na znamení útěchy, ale moc to nezabralo. 
,,Je mi to líto, ale asi se s tím nedá nic dělat. Lásce se nedá bránit. Když přijde, můžeš akorát počkat než sama odejde, ale nejde ji jen tak zastavit.’’
Mluvil o lásce tak přirozeně, až mě překvapovalo, kolik toho o ní ví. Mluvil o ní, jakoby ji znal. Což se u někoho jako Sasuke nedalo vůbec předpokládat. 
Jenže na to se můj mozek dlouho soustředit nedokázal. Do mysli mi znovu vletěl obrázek Sakury líbající Naruta a já se zase rozplakala. Ani nevím jak se to stalo, ale najednou jsem měla hlavu na Sasukeho hrudi a on mě objímal pažema. Byl to hrozně zvláštní pocit, ale nezmohla jsem se na to něco udělat. 

Probudila jsem se v posteli, ve svém pokoji, v rezidenci Hyuuga klanu. Probudila mě zima, protože bylo otevřené okno a na mě táhlo. Zvedla jsem se zpod peřiny a šla okno zavřit. Když jsem natáhla ruku k onu, všimla jsem si dlouhého rukávu, který jsem měla na ruce. Když jsem ze sebe sundala celý kus oblečení, co k rukávu patřil, zjistila jsem, že je to Sasukeho černá bunda, kterou měl včera na sobě. Ach ano, seděli jsme se Sasukem u jezera a já musela usnout. Zbytečně jsem mu nadělala starosti. Rozhodla jsem se, že mu bundu vyperu a potom vrátím, takže jsem se proběhla do prádelny, dala bundu společně ještě s pár věcma do pračky, nalila nejvoňavější aviváž co jsme měli a zapla ji. 
Vrátila jsem se do pokoje, abych se osprchovala a oblékla si čisté věci. 
Osprchovaná jsem skočila zase do prádelny a protože už byl cyklus ukončený, prádlo jsem vytáhla a hodila ho do sušičky. Nebylo toho moc a jediná větší věc byla Sasukeho bunda, takže ani ne za 10 minut byla prádlo vysušené. Všechno jsem naházela do koše, kromě bundy, kterou jsem si přehodila přes ruku a vyrazila do
ulic Konohy s cílem najít Sasukeho. 

Prošla jsem několik restaurací a obchodů které mi k Sasukemu alespoň trochu seděly, ale nikde jsem ho nenašla. Relativně unavená od věčného chození jsem došla na schody před rezidencí Hokage a sedla si na ně. Seděla jsem asi 5 minut, když jsem uslyšela prásknutí dveřma a naštvané dusání. Ohlédla jsem se. Nebylo mi zrovna dobře, když jsem uviděla Naruta, někoho, koho jsem v nejbližší době potkat nechtěla, ale na druhou stranu, když jsem ho viděla tak rozčíleného chtěla jsem mu pomoct, tak, jak mi velela moje intuice. 
‚‚Naruto? Jsi…jsi v pořádku?’’ opatrně jsem se zeptala.
‚‚Nechtějí mě nechat v jednom týmu se Sakurou kvůli našemu vztahu. Prý bychom se více věnovali jeden druhému než úkolu nebo ostatním ninjům,’’ odpověděl mi s takovou nechutí, až jsem se zarazila. Nikdy jsem ho neviděla tak vytočeného. Přesto, že v tom byla Sakura a jeho láska k němu, jsem mu chtěla být oporou, tak, jak jsem se snažila povětšinu času co jsem ho znala. Tak, jako on byl oporou mě. 
‚‚Můžu ti nějak pomoct?’’
‚‚Radši se do toho nepleť a teď mě nech, potřebuju být sám,’’ procedil mezi zuby.
‚‚Ale Naruto, já bych opravdu chtěla…’’ nedokázala jsem doříct větu.
‚‚Řekl jsem ti, ať se o to nestaráš!’’ zařval na mě a v očích se mu objevil vztek. Lekla jsem se a spadla na zem. Nikdy na mě nekřičel. Vlastně, nikdy nekřičel na nikoho. Měla jsem slzy v očích.
‚‚Takhle se chováš k lidem, kteří o tebe mají starost Naruto? K lidem, co ti nabízí pomoc? Uvědom si cos udělal a přestaň se na Hinatu rozkřikovat, než ti ke křiku dám důvod,’’ ozval se najednou za mnou hlas ze včera. Sasuke.
Naruto se zarazil, když uslyšel tón hlasu, kterým Sasuke promluvil. Podíval se na mě, ale nic neřekl, vzteklý pohled mu zůstal. Otočil se a zmizel někde pryč. Sasuke mi pomohl vstát. Pořád se mi třepaly zorničky strachem. Co to do něj vjelo? Já vím, byl naštvaný…ale já snad neudělala nic špateného. Nebo ano?
‚‚Nic si z toho nedělej,’’ prohodil Sasuke a pohladil mě po vlasech. Jak nezvyklé. 
‚‚On prostě nechápe, co pro tebe znamená a že jsi měla v úmyslu mu pomoct.’’ 
Překvapil mně. Věděl to i on? Jojo, takže všichni kromě Naruta. Mohla jsem to čekat? Mlčela jsem. Nevěděla a ani jsem nedokázala nic říct. Sasuke mě nakonec jen vzal ramena a vedl uličkama Konohy.
Doplahočili jsme se do nějaké Dango restaurace a posadili se na židle. V tom jsem si vzpomněla na Sasukeho bundu, která se naštěstí nezašpinila, když jsem spadla na zem. 
‚‚Ehm, já, děkuju za tu bundu,’’ vykoktala jsem ze sebe a cpala ji Sasukemu. Sice jsem se na něho nedívala, přišlo mi to trochu trapné, ale i tak jsem věděla, že se usmívá. 
‚‚To je dobrý, jen jsem nechtěl, ať je ti zima, když si na mě usla,’’ odpověděl a já už musela zvednout oči k němu, i když jsem musela být hrozně rudá. Znělo to hrozně divně. Usla jsem na Sasukem. 
‚‚Nebyla, jen ráno, bylo otevřené okno do pokoje,’’ vzpomněla jsem si. Sasuke se plácl přes obličej.
‚‚Ježiš, promiň, když jsem tě donesl domů musel jsem oknem dovnitř i ven, ale když jsem odcházel, někoho jsem uslyšel, tak jsem rychle zmizel a zapomněl ho zavřít,’’ omlouval se a přitom se škrábal vzadu na krku a rozpačitě se usmíval. Bylo to opravdu zvláštní. Celý tenhle Uchiha. Vždycky uzavřený do sebe a nikdy se o nikoho nestaral. A najednou mi za posledních 24 hodin dost pomohl a ještě se mi omlouval, s obličejem, který připomínal puberťáka prožívajícího milostný trapas. Počkat… Ne, ne, to je nemožné. Nikdy se mnou pořádně nemluvil. Kravina, blbost, zahnala jsem “zamilovanéhosasukeho” myšlenku rychle pryč.
‚‚V pořádku, nic se nestalo. No, ještě jednou ti děkuju. A i za ten dnešek.’’ Už se na mě jen usmál.

Když jsme dojedli objednané dango, které donesla servírka, co nám málem vysypala porce, jak byla ze Sasukeho nervózní, vzal mě Sasuke ještě na čerstvý vzduch na jeden kopec s krásnou sakurou na vršku, prý abych se odreagovala. Když jsem šla potichu za ním a sledovala každý jeho kroky, pořád jsem přemýšlela nad tím, proč mi tak najednou pomáhá. Nebyla jsem sice až tak odvážná osoba, ale rozhodla jsem se, že ho alespoň okrajově zeptám. 
Vystoupali jsme na kopeček a chvíli se kochali výledem. Všimla jsem si, že Sasuke zavřel oči a nechal vítr, aby si mu pohrával s vlasama jak se mu zachtělo. 
‚‚Sasuke?’’ nenápadně jsem špitla.
‚‚Hmm?’’ ozval se bez toho, aniž by otevřel oči. 
‚‚Víš, trochu jsem přemýšlela nad tím, proč si na mě vlastně tak hodný. Poslední dobou. Dost jsi mi teď pomohl. Jen tak. A přitom jsme spolu skoro ani nemluvili,’’ rychle jsem řekla a snažila se nezakoktat. 
Bylo vidět, že se trochu zarazil, protože výraz, který měl ve tváři po tom, co otevřel oči, byl trochu překvapený. Ale mlčel.
‚‚Sasuke?’’ ozvala jsem se znovu.
‚‚Jo?’’
‚‚Mohl bys mi to prosím říct?’’ zeptala jsem se a čekala, jestli už konečně zareaguje. 
‚‚Viděl jsem příležitost pomoct ti a chtěl jsem ti pomoct. Tak jsem to udělal, ‘’ řekl stroze. Ale mě to nestačilo. Zdálo se mi to jako neúplná pravda. 
‚‚A?’’
‚‚A nic. Nebo možná…Ale nic, to je jedno.’’ zatřásl hlavou. Děkuju Uchiho, teď si mi to opravdu vylepšil. Jsem zvědavější čím dál víc.
‚‚Mě to zajímá, co jsi chtěl říct?’’ otočila jsem se čelem k němu celým tělem. Všimla jsem si jak se Sasuke zhluboka nadechl a u toho zavřel oči. Pak se zničehonic otočil, vzal mou tvář do dlaní. A políbil mě. Ruce jsem svěsila poděl těla a oči nechala otevřené. Nevěděla jsem jak reagovat, takový to byl šok. Sasuke. Ten Sasuke Uchiha, který byl nedostupný pro všechny holky v okolí, si vybral nejspíš tu jedinou, která do něj blázen nebyla? Ach Sasuke…
Ani nevím, jak se to stalo, ale ocitla jsem se zádama opřená o strom. Sasuke mě pořád líbal a já začala lehce spolupracovat. Když už se po chvilce odtáhl, otevřela jsem oči a on se na mě díval tak, jak jsem to nikdy, ale opravdu nikdy, neviděla. Měla jsem pocit, že mu vidím až do srdce. Skrz na skrz.
Pustil ruce z mého obličeje, naposled se na mě podíval, smutně se usmál a pak zmizel. Nechal mě tam a vypařil se. Sjela jsem zádama po kmenu stromu až do sedu. Seděla jsem. Seděla a plakala. Byla jsem tak hloupá, opakovala jsem si pořád dokola. Milovala jsem člověka, který o to ani nestál, pro kterého jsem nic neznamenala. Místo, abych si všimla jiného, který o mě měl starost a asi mě i měl rád. Byla jsem tak slepá.
Seděla jsem tak ještě dobrou hodinu než jsem se rozhodla přemístit domů. Jen tak tak jsem se doplahočila do pokoje na postel, práskla sebou o ni a koukala na strop. To bylo poprvé, co jsem o Sasukem Uchihovi přemýšlela jinak, než jen jako o spolužákovi. Bylo to poprvé, co jsem si začala uvědomovat, že mi nejspíš není jedno. Že ve mě něco probudil.
Bylo to poprvé, co jsem k Sasukemu Uchihovi pocítila náklonnost.

Neviděla jsem ho 14 dní. A to mě ubíjelo. Po těch 14 dní jsem se do Sasukeho zamilovávala. Víc a víc. Jenže jsem ho nepotkala ani jednou.
15. den odpoledne jsem byla předvolána před Hokageho, abych si přišla pro novou misi. Dorazila jsem před dveře kanceláře a úplně zapomněla zaklepat. Otevřela jsem a zaslechla asi kus něčeho, co jsem neměla.
Hokage: ‚‚Musíme poslat tým ninjů, aby odklidl těla. Je to hrozné, ale nedá se nic dělat.’’
ANBU: ‚‚A co bude s tím posledním zbylým?’’
Hokage: ‚‚Sasuke? Bylo to sice v rámci ochrany obyvatel, ale on to neví a bude chtít Itachiho zabít, vždyť zabil celý…’’
To už nedokončil, protože si mě všiml stát ve dveřích. Pusu jsem měla otevřenou dokořán. Uchiha klan? Vyvražděný? Itachim? Kde je proboha Sasuke?
‚‚Ach Hinato, příště prosím klepej,’’ řekl směrem ke mně Hokage. Ale já měla jiné starosti.
‚‚Ne…,’’ procedila jsem mezi zuby a vyrazila z kanceláře. Musím ho najít, pobíhalo mi v hlavě. Jako první jsem běžela přes celou vesnici k Uchiha části. Všude byly pásky s nápisem “nevstupovat”. Bylo tam tak ticho. Pár mrtvých těl Uchihů leželo i v ulicích. Skrčila jsem se, abych prošla pod páskama u hlavního vstupu a opatrně jsem prohledávala jednotlivé ulice a někdy i domky. Nenašla jsem ho. Bylo mi jasné v jakém musí být stavu. Jeho už tak Fugakem zdemolovaná psychika musela být úplně na kusy. Jeho srdce muselo být zlomené. A já mu chtěla tolik pomoct!
Byla už tma, když jsem doprocházela všechna místa, kde by Sasuke mohl být. Došla jsem skoro až ke vstupní bráně Konohy. A tam jsem ho konečně uviděla. Stál opřený o bránu a díval se na oblohu. Byla jsem tak šťastná. Konečně, konečně jsem našla toho, kdo mi ukázal druhou stranu lásky.
Rozeběhla jsem se za ním. Nejspíš mě slyšel, protože se instinktivně otočil a já do něj vrazila, div nespadl, a objala jsem ho kolem pasu.
‚‚Kdes byl? Co sis myslel? Líbat mě, a pak se neukázat?’’ vypadlo ze mě. Pak mi teprve došlo, že teď je asi na prvním místě jeho pomsta.
‚‚Promiň, promiň,’’ začla jsem už s omluvou, ‚‚je mi jasné, že teď máš myšlenky někde jinde,’’ dořekla jsem a chtěla se odtáhnout. Překvapil mě. Místo aby mě nechal, ovinul mi ruce kolem ramen a přitiskl si mě k sobě.
‚‚Ten večer si vypadala překvapená. Ty jsi odjakživa milovala Naruta a já se samozřejmě bál odmítnutí. Je mi to líto, asi jsem měl dát vědět.’’ To, co řekl dávalo naprostý smysl. Měl pravdu, vždycky jsem milovala Naruta. Ale on to změnil. Zvrátil něco, čemu jsem kdysi říkávala osud. Myslela jsem si, že mým osudem je stát po boku Narutovi. Ale mýlila jsem se. Teď je mým osudem stát po boku Sasukemu.
‚‚To je v pořádku,’’ řekla jsem a trochu se odmlčela, ‚‚je mi líto tvého klanu, Sasuke.’’ Podívala jsem se na něj. V očích měl bolest ale i lásku.
‚‚Musím se pomstít. Zabiju Itachiho. Za celý klan.’’
Vylekalo mě to. Už jsem to sice slyšela předtím od Hokageho, ale nechtěla jsem tomu věřit. Nechal by mě tu ale samotnou? Teď? Když jsme si oba vědomi lásky k tomu druhému?
‚‚Půjdou s tebou. Ať chceš, nebo ne. Teď, když jsem tě “našla”, nechci tě hned ztratit,’’ řekla jsem odhodlaně. Bylo mi jasné, že asi bude mít námitky, ale bylo mi to jedno.
‚‚Je to nebezpečné, nechci tě tomu vystavit. Miluju tě, ale musím jít sám. Slibuju, že se vrátím.’’ Oči se mi rozzářily.
‚‚Co jsi říkal?’’
‚‚Že se vrátím.’’
‚‚Víš co myslím.’’ Zarazil se a trochu zčervenal.
‚‚Že tě miluju.’’ Tak dlouho jsem čekala na to, až jednou uslyším tahle slova. A najednou tady byly od člověka, od kterého bych to nikdy nečekala. Stoupla jsem si na špičky a políbila ho. Byl překvapený, ale cítila jsem i nadšení. Chvíli jsme se líbali, a když jsem se odtáhla, řekl:
‚‚Teď už tě vůbec nemůžu vzít s sebou. Tyhle rty já prostě potřebuju líbat znovu Hinato.’’ Bylo to krásné. Ale já byla neoblomná. Vzala jsem ho za ruku a udělala krok směrem ven z vesnice. Bylo mi jasné, že on má vše, co potřebuje a já, krom něj, zase nepotřebovala nic. Došel za mnou.
‚‚Miluju tě.’’
‚‚Miluju tě,’’ odpověděla jsem stejnou větou. Políbil mě na čelo a vyrazili jsme do tmy.

NARUTO
Musel jsem být úplně slepý. Sakura nebyla holka pro mě. Nebylo to ani týden, co jsme byli spolu a už jsem ji viděl líbat se s jiným. Zlomilo mě to. Navíc jsem se v tu dobu cítil blbě, kvůli tomu, jak jsem křičel na Hinatu.
A pak mi Ino řekla, co ke mě Hinata cítí. Byl jsem vážně tak hloupý? Vážně jsem to nepoznal? Projevovalo se to snad tím, jak byla Hinata vždy na mé straně děj se co děj? Ano. Určitě to tak bylo.
Měl jsem se dnes sejít s Kakashim. Jen tak pro nic za nic zavzpomínat na staré časy. Ale místo toho jsem se od něj dozvěděl o vyvraždění klanu Uchiha a o tom, že Sasuke odešel, nejspíš za pomstou. Co mě ale překvapilo nejvíc, bylo, že zmizela i Hinata. Nebyl jsem si jistý, jestli si ji Sasuke nevzal s sebou jako lidský štít. Nebo návnadu pro nepřátele. Přece jen, tajemství Byakuganu chtěl odhalit nejeden klan. S Kakashim jsem se nebavil moc dlouhou. Co jsem se dozvěděl o tom, že ti dva opustili vesnici, měl sem jasno.
Musím se omluvit Hinatě. A nejspíš jí vyznat své nalezené city. A Sasukeho přivedu zpět do vesnice. Pomsta není všechno. Sbalil jsem si jen nejnutnější věci a v momentě vyřídil povolení od Hokageho. U brány už jsem se jen rozloučil s Izumem a Kotetsem.
Podíval jsem se na obohu.
Hinato. Ukážu ti, že jsi pro mě teď ta nejdůležitější. Sasuke. Přivedu tě zpátky. Ať to stojí co to stojí. Nenechám přítele v temnotě.
POČKEJTE NA MĚ!

Poznámky: 

Tak jedna jednorázovka se Sasuhina párem a troškou Naruta do toho Laughing out loud
Upozorňuju, že to je opravdu jen jedna část, žádné pokračování k tomu nebude Laughing out loud
A k ději.
Narutovi, Hinatě, Sasukemu... všem je okolo 18-ti, ovšem děj je jakoby trochu zpomalenější než v klasické manze/anime. Je tam zachyceno tedy vyvraždění klanu Itachim. A Hokagem je Hiruzen Laughing out loud
Snad se vám bude líbit! Smiling

5
Průměr: 5 (11 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele adusinka
Vložil adusinka, Čt, 2014-10-23 22:34 | Ninja už: 4846 dní, Příspěvků: 87 | Autor je: Prostý občan

Úprimne, z toho by mohla byť sériovka Smiling

Obrázek uživatele kunoichi-jana
Vložil kunoichi-jana, Ne, 2014-10-05 18:13 | Ninja už: 4214 dní, Příspěvků: 60 | Autor je: Sluha v rezidenci klanu Hyuuga

Tak tohle je super povídka Smiling Moc se mi to líbilo. Sice jsem nečekala, že to takhle dopadne, ale mile mě to překvapilo Smiling Těším se na tvoje další povídky, nejlépe na SasuHina Smiling Dávám 5 hvězdiček Smiling

Obrázek uživatele Vířivá
Vložil Vířivá, Út, 2014-10-07 16:06 | Ninja už: 4210 dní, Příspěvků: 180 | Autor je: Recepční v lázních

Naprosto souhlasim. SasuHina je nejlepsi par. Nechapu proc ho tam davaji tak malo

Obrázek uživatele Sumiko Shiroo
Vložil Sumiko Shiroo, Ne, 2014-10-05 11:53 | Ninja už: 4142 dní, Příspěvků: 230 | Autor je: Pěstitel rýže

Překvapilo mě to, ale strašně se mi líbí. :3 Miluji Sasuhina a tohle bylo podle mého úplně skvělé. :3 Těším se na tvojí další jednorázovku nebo serii Smiling

Nevím kdo jsem,či jsem,kam jdu,čí jsem posel,čeká mě smrt nebo spása,ale i tak se usmívám...

http://my-diary-life-world.blog.cz/