Poslední den

Mizuki stanul na svahu nad Konohou a s úsměvem zde roztáhl ruce, jako by jí žehnal. Asi sto metrů pod jeho nohama začínaly první domky a úzké uličky, co se směrem do středu spojovaly, rozšiřovaly a nakonec vlévaly do majestátní hlavní třídy, kde ostatní budovy převyšovala kulatá střecha sídla Hokage. Slunce vyšlo už před čtvrt hodinou, teprve nyní ovšem překonalo bariéru protějšího svahu a jeho zlaté světlo způsobilo, že vytesané hlavy Kagů ztmavly a nakonec splynuly v jeden celistvý, nahnědlý stín. Mizuki je sledoval klidně, zamyšleně, potěšeně.
Když už to trvalo dlouhých deset minut, dva doposud leljkující shinobi za jeho zády přistoupili jeden ke druhému a tiše se radili.
„Co to zatraceně dělá?“ sykl ten s maskou přes půl tváře a čupřinou šedivých vlasů.
„Třeba se loučí,“ prohodil jeho mladší kolega s pokrčením ramen, ale vzápětí se zarazil. „Hele, co když on to chce tady?“
„Pitomost, sotva jsme přišli...“
„Zeptej se ho.“
„Ty se ho zeptej, když tě to zajímá.“
Mladík, vyznačující se hustými hnědými vlasy, co mu nad modrou čelenkou vytvářely střapaté afro, se pomalu přiblížil. Než však stihl cokoliv říct, Mizuki promluvil sám:
„Není to ani půlrok, ale stejně mám pocit, že je větší...“
Shinobi mu nechápavě nahlédl přes rameno. Vesnice se probouzela do svého rutinního dne, stejná jako každé ráno. Netušil co odpovědět, tak jen neurčitě pokýval hlavou: „Hmm... Půjdeme dolů?“
Mizuki natáhl ruku, palcem změřil výšku slunce a znalecky pronesl: „Je tři čtvrtě na osm. Ještě deset minut.“
„Prý deset minut,“ donesl mladík hlášení svému staršímu kolegovi a posadil se na trávník vedle.
Bělovlasý ninja protočil své jediné viditelné oko a vytáhl ohmatanou knížku. Nedokázal se však na četbu soustředit, protože neustále pozoroval muže před sebou.
Mizuki byl odepsaný – jeho poslední útěk jej stál málem život a i poté, co ho dali vězenští medici jakž takž dohromady, ztratil schopnost používat jutsu. Svým způsobem už nepředstavoval žádné nebezpečí, Kakashi však dobře věděl o jeho vychytralosti a teď jej ta klidná, zdánlivě neškodná osobnost nutila být neustále ve střehu. Oproti tomu Tsuzumi – kterého vyfasoval coby asistenta – vypadal naprosto klidně a vůči vězni choval spíš rozpačitý postoj.
Po deseti minutách – na vteřinu přesně – se Mizuki obrátil a pokynul k úzké boční stezce, vedoucí ze svahu strmě dolů. Dvojice ninjů vstala a vydala se po jeho stopách.

Začátek této jednodenní mise byl celkem snadný, jelikož dopolední Konoha zela prázdnotou a v okolí se nepohyboval nikdo, kdo by mohl Mizukiho poznat a dostat z toho hystrický záchvat. Problém nastal, když se Mizuki vydal přímo k Akademii.
„Mo-moment. To přece nemůžeme...“ podotkl Tsuzumi před boční bankou do areálu.
Mizuki se na něho zašklebil. „Ale no tak. Slibuju, že nás nikdo neuvidí.“
Kakashi mu věnoval chladný pohled. „Jsi si jistý?“
„Ještě nedávno jsem tu učil, pamatuju si rozvrh,“ odvětil vězeň krátce a nikdo ho nezastavil, když branku otevřel. „Učebna 319. Nikdo tam není.“

Mizuki sebral jednu z židlí, postavil ji k oknům na tréninkový plac a obkročmo se posadil, takže mohl pažemi obejmout její opěradlo. Oba ninjové zůstali stát u dveří a zatímco on sledoval hemžení venku na hřišti, oni sledovali jeho.
Po dalších pěti minutách nečinnosti se Tsuzumi obrátil na svého společníka. „Jak dlouho to bude trvat?“
Maskovaný unaveně zamrkal. „Jak dlouho bude chtít. Tak zní rozkaz.“
Mizuki se na židli nepatrně zavrtěl a dvojice ztichla. Kakashi sledoval svého vězně se zvláštní zaujatostí. Jeho příběh nedával smysl. Říkalo se, že mu po roce vězení samotná Hokage udělila milost, ovšem pod podmínkou, že se do Konohy už nikdy nevrátí. Kdo ví, kde se mezitím toulal, ale nakonec ho přecijen chytili tady, jakmile překročil práh vesnice. Proč to udělal bylo záhadou. A právě to Kakashiho tolik znervózňovalo.
„Ročník devadesát dva,“ pronesl Mizuki nostalgicky. „Bylo nás tu jen devět. Já přišel až později, bylo mi už dvanáct. Jako desátý - to se moc nehodí do tříčlenných týmů.“
Mizuki s povzdechem pohlédl do stropu a pak hlavu zase rychle sklopil.
„Kami, byl jsem tu po škole snad každý den... Pokaždé mě nechávali obíhat ten plac. Nestěžoval jsem si, běžel jsem až do omdlení, abych jim ukázal, že nejsem padavka..“
Tsuzumi k němu zaujatě přistoupil. Nejspíš za to mohla ta unavená ranní atmosféra a lehkost Mizukiho vyprávění, že Tsuzumi zapomněl, koho má vlastně před sebou. „Začínali tu ty nejvýznamější osobnosti Konohy. Každé dítě to cítí...“
Bývalý ninja k němu otočil hlavu a ironicky se pousmál. „Já teda ne. Vlastně jsem to tu nesnášel, byl jsem jen moc tvrdohlavý na to, abych to vzdal. Teprve teď se mi to vynořuje...“
„Protože tenkrát mohlo být všechno jinak?“ Kakashi se pohodlně opřel o dveřní rám, ruce složené na hrudi. Zavrtěl hlavou. „Jednou jsi zkažený, už se nenapravíš. Každý má jen jednu cestu a to je osud.“
Mizuki mu přes rameno věnoval vážný pohled. „I ten se dá změnit.“

Mizuki se s širokým úsměvem rozkročil na menším, oválném náměstí. Nebylo tu zhola nic, jen šedivá dlažba a vlevo u chodníku kontejner na plasty. Jeho dva následovníci zůstali stát pár metrů za ním a očekávali vysvětlení této návštěvy.
„Bylo to tady. Moje první krádež.“
„Vážně?“ prohodil Kakashi otráveným tónem.
„Bylo mi asi šest. Stávalo tu tržiště... Vždycky jsme se drželi dál od míst, kde nás mohli chytit, ale sem se dřív nebo později musel vrátit každý,“ odvětil Mizuki a zavřel oči. Po slepu se pak vydal na jeho protilehlý konec. „Tady, myslím, že to bylo tady. Tady to začalo a taky skončilo, když mě chytili naposled...“
Tsuzumi se po chvíli mlčení rozhodl prolomit tiho. „Ehm, a pak?“
Mizuki otevřel oči a ukončil tak svou vzpomínkovou meditaci. Nadechl se, snad aby řekl další příběh, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. „To je jedno.“

Kolem poledne překročili hlavní třídu, kde se stavili u Ichiraku. Oba shinobi byli ochotni sednou si k pultu, ale na Mizukiho žádost si dali jídlo zabalit a snědli ho o pár metrů dál, na první lavičce před parkem. Oni dva ramen, jejich podivný průvodce zeleninovou polévku.
„Pamatuju si dobu, kdy jsem sem chodil spát.“ Mizuki ukázal prstem do temných útrob stromové aleje. „Každý tvrdil, že je to šílenství, že mě tu do rána někdo podřízne, ale nakonec jsem se pokaždé probudil v celku.“
Oba ninjové mu odvěděli neznatelným pokýváním hlavy, přestože je ta podivná historie spíš znervózňovala. Jejich vězeň se spokojeně rozhlédl po prázdné ulici.
„Dřív se to tu jen hemžilo žebráky, než jsme je odtud vykopali. Pamatujete, sensei?“ Usmál se Kakashiho směrem.
„Měli bychom se nahlásit v Sídle,“ prohodil tázaný, jako by ho nevnímal. „Když už jsme poblíž.“

Tsuzumi s Mizukim zůstali v hlavní hale, zatímco Kakashi zaklepal na třetí dveře zprava a po vyzvání vstoupil. Slyšeli pak jeho zastřený, leč silný hlas, kterým stručně ohlásil své jméno, hodnost a dobu příchodu.
Tsuzumi se s povzdechem zadíval ven z okna. Byl chuuninem teprve dva týdny a přestože to nevypadalo nějak složitě, musel uznat, že podobnou misi ještě neměl. Bylo to divné a taky trochu o nervy, protože netušil, co si tom vlastně myslet. Jestli takhle budou chodit i odpoledne...
„Tsuzumi?“ Kakashiho hlas jej vytrhl z myšlenek.
Tsuzumi se rychle narovnal. „Ano?“
Zkušenější ninja se pečlivě rozhlédl kolem. „Kde je Mizuki?“
Tsuzumi udělal to samé, načež zbledl a ukryl obličej do dlaní. „Okami!“

„Nechal jsem ho zdrhnout přímo ze Sídla Hokage. Do háje, jsem takovej blbec...“ brblal Tsuzumi, zatímco následoval svého parťáka skrz vesnici. „Zdál se tak v pohodě. To bude průšvih, zatraceně...“
„Buď už zticha,“ napomenul ho Kakashi. „Hlavně, že víme kam šel.“
„Bude se bránit?“
„Pochybuju. Tomu je už všechno jedno.“

Mizuki seděl na zahradní lavičce před dvoupatrovým domkem se zažloutlou omítkou. Po jeho boku spatřili mladou ženu, kterou si Tsuzumi pamatoval z několika misí. Jmenovala se Tsubaki. Momentálně měla asi volno, protože se vůbec nezdráhala o Mizukiho opřít, položit hlavou na jeho rameno a nechat se hladit po vlasech. Oba ninjové současně zvolnili krok, aby dali milencům trochu času navíc.
Mizuki jí ještě pošeptal pár vět a pak se obrátil na své pronásledovatele. „Nečekal jsem, že tu budete tak rychle. Omlouvám se, chtěli jsme jen trochu soukromí...“
Kakashi se pod maskou sice mračil, ale ovládl se. „To je v pořádku.“
Oba milenci vstali a zcela neromanticky si podali ruce, jako dva přátelé, co se jen dlouho neviděli.
„Ahoj, Tsubaki.“
„Ahoj... Mizuki...“

„Kupte mi pití, sensei,“ požádal Mizuki, jakmile vstoupili do obchodnické čtvrti.
Kakashi zalovil v kapse pro nějaké drobné. „Saké?“
„Voda stačí.“
Kakashi zaplatil u nejbližšího stánku za láhev minerálky. Tsuzumi koupil balíček mandlí a cestou se o něj rozdělili. Slunce se přiblížilo k západu a Konožské ulice se začal plnit lidmi, vracejícími se domů. Naštěstí to nebyla Mizukiho čtvrt nikdo z místních ho nezpoznával.

K večeru prošli několika širšími ulicemi, odkud je Mizuki zavedl ke schodům k vyhlídce u hlav Hokage. Nezdrželi se tu ale dlouho, jejich cesta pokračovala po pískovcovém schodišti, vytesaném do skály asi padesát metrů od mohutných byst. Namáhavý výstup je unavil, takže na vrcholu zprvu nečinně postávali a ticho přerušovalo jen jejich hlasité oddechování.
Po chvíli se Mizuki vydal k okraji srázu. Zatímco sledoval klesající sluneční kotouč, zopakoval své zvláštní gesto z dnešního rána. Kakashi dlouze zkoumal jeho tmavou siluetu, stejnou a součastně tolik odlišnou od toho, na co byl doposud zvyklý. Ale Kakashi nevěřil na změnu osudu.
„Mizuki?“ oslovil svého vězně.
Žádná odpověď.
„Mizuki.“
„Ještě ne,“ odpověděl bývalý ninja. „Chci vidět hvězdy.“
Kakashi se zamračil. „Poslední zastávka?“
„Poslední zastávka,“ přikývl Mizuki.
Usadili se na sešlapané trávě.
Po chvíli se Mizuki obrátil na malou černou těčku konožské brány a usmál se. „Zamiloval jsem se do Tsubaki, když mi bylo dvanáct. Ale když se mnou začala chodit, najednou bylo všechno pryč. Zatímco ona začala být závislá na mě, já ji nenáviděl. Teprve tady se to vrátilo. Hned, jak jsem se rozhodl, že tou branou projdu, začal jsem ji znovu milovat. Bylo to jako... jako vysvobození. Když mi řekli, jak to se mnou skončí, nezáleželo mi na tom. Už šlo jen o ni... “ Ironicky se pousmál. „Chtěl jsem jí říct, že ji zase miluju, ale... Má teď nový život. Nebylo by to fér. Dřív jsem Iruku nenáviděl, vždy dosáhl všeho, čeho já ne. Kromě ní. A teď, když ji konečně má... Nevadí mi to. Protože je to díky mně.“
Unaveně sklopil hlavu a slunce ji nad obzorem orámovalo zlatou aurou. "Neřekl jsem jí o dnešku. Já... Musí o tom vědět, jen nechci, aby kvůli tomu obviňovala vesnici.“
Kakashi jenom obrátil oči vsloup, protože nevěřil žádnému ztracenému ninjovi ani slovo. Zato na Tsuzumiho jeho řeč a celá atmosféra zapůsobila a tak samovolně pronesl: „Řekneme jí to...“
Mizuki se nad tím pozastavil a mírně obrátil hlavu. „Ano?“
Tsuzumi zachytil Kakashiho zlověstný pohled a rychle se opravil: „Já... Řeknu jí o tom.“
Do deseti minut slunce zmizelo, nebe získalo barvu inkoustové modři a i přes světelné znečištění z vesnice byly patrné nejasnější hvězdy. Mizuki si dopřál posledních pár minut, dokud obloha úplně nezčernala a jejich okolí nezahalila naprostá tma. Kakashi rozsvítil malou kapesní svítilnu a namířil kužel světla na vězňova záda.
Mizuki se otočil a zastínil si tvář. „Mohli byste to vypnout?“
Shinobi pohlédli jeden na druhého.
„Je tma. Co když se netrefím?“ řekl Kakashi.
„To je v pořádku. Vydržím to,“ ujistil jej Mizuki a obrátil se zpátky ke Konoze.
Zaslechl zvuk rozepínané přezky, tlumené cinkání vybraného předmětu o ostatní zbraně v pouzdře, kroky a nakonec klapnutí vypínače Kakashiho svítilny. Tsuzumi mu položil ruku na rameno a pevně, leč bez bolestně jej donutil pokleknout. Mizuki obrátil tvář vzhůru ke hvězdám.
„Připraven?“ zeptal se Kakashi.
„Ano.“
„Raz, dva, tři...“
Ostří proniklo Mizukiho ramenem šikmo dolů, jako kostkou másla.