Ovládán Temnotou – Krvavé znamení Rudého zla; 02

Vesnice ještě poklidně spala. Nikdo zatím stále nenabyl vědomí po té strašidelně mocné hypnóze.
To už však bestie pozřela svoji první oběť a změnila se zpět na blonďatého hocha. Jen snad červené ďábelské jiskření v jeho očích bylo poslední známkou jeho proměny. Poté i červené zabarvení zmizelo.
Rychle ještě obhlédl okolí, kvůli stopám. Až na pár velkých kapek krve, nic nenaznačovalo hororu, co se tady ani ne před pár minutami odehrál.
Pro jistotu ty kapky slízal. Jenže někdy i bestie učiní chybu, nevšiml si totiž kousku oblečení, které se zaseklo do jedné z nižších větví keře stojícího blízko něj.
Již začal spatřovat náznaky ranního východu slunce. Co nejsvižněji se rozeběhl do domu nyní mrtvého starosty.
Během doby, co se ukládal ke spánku zrušil své kouzlo…
Ani jste neřekli švec a netvor v tu ránu usnul. Dával si moc dobrý pozor, aby ho Naruto nepodezříval. Tedy spíše na jeho tělo. Nesmělo ho vůbec nic bolet, ať by v noci dělal, co chtěl. Tohohle pravidla se držel. Vždy mu to procházelo. Dokonce i s Kushinou…

Jakmile zmizelo kouzlo, každý obyvatel se podivil, že se tak dobře vyspal, jako snad nikdy v životě. Jak se říká byl to pověstný klid před strašnou bouří, která už zasáhla.
I Yami nemohla být překvapenější.
Jako každé ráno vstávala dříve, aby svému chovanci připravila vydatnou snídani a ranní oblečení. Tentokráte její přípravy na snídani zabraly delší čas. Měli hosty.
Ovšem žena byla zkušená kuchařka. Když byla snídaně hotová, odešla do Mitsurovi šatny, vybrala mu vhodný oblek na konec víkendu. Prozpěvovala si během cesty do jeho pokoje. Ihned jí byla divná věc. Přestala si zpívat. Zástěna vedoucí do uvítací místnosti byla zpola otevřená. Na její tváří přibylo vrásek a objevil se přemýšlivý výraz. Spěšně nakoukla dovnitř a nic zvláštního neobjevila. Pokrčila rameny a zástěnu dotáhla.
Ani ona si nevšimla chybějícího páru bot… natož mírně zablácené boty patřící Narutovi.
Vydala se nejdříve do pokojů hostů. První na ráně byl Sakuřin pokoj. Lehce poklepala na zástěnu.
„Hmm, slečno Haruno…“ nedořekla, protože slyšela dívčin hlas. „Děkuji, hned jsem tam.“
„Není zač.“ pronesla si pro sebe Yami.
Další na řadě byl Yamato. Opět stejný postup.
„Nerada vás budím, ale snídaně je hotová.“
„Nebudíte, dejte mi pár minut.“ Zaznělo od velitele týmu Sedm.
Naprosto stejně se to opakovalo, jak u Saie, tak i u Naruta. Nyní zbýval už jen Mitsuru…
A v tom se domem rozlehl ženský výkřik!

Jako jeden muž se celý Konožský tým přihnal do míst, kde uslyšeli zoufalý křik.
„Co se stalo?“ zeptala se Sakura.
„Mitsuru-sama je pryč!“ Yami se rozeštkala. Složila hlavu do dlaní.
„Nemůže být třeba na procházce, nebo neprovozuje třeba ranní běh?“ snažil se Yamato rozumně situaci řešit.
Její hlava doslova vystřelila z dlaní tak rychle, až Sai nadskočil. „Je to možné, i když dříve nikdy dům takhle po ránu neopouštěl. Mitsuru-sama nemá rád rána. A už vůbec ne ta chladná z podzimu.“ Vysvětlila Yami.
„Nenapadá vás něco jiného? Nemá zde přítelkyni?“ slova vycházející z Naruta zněla podivně jen jemu. Proč mě to napadlo? Přemýšlel v duchu.
„Ne, ani tajnou. Mitsuru-sama zatím nepotkal ženu, která by mu učarovala natolik, že by s ní měl trvalý vztah.“ Měla pravdu. Znala ho nejdéle a nejlépe.

Známka děsivé události se zobrazila při nebývale rudém východu slunce, který zaznamenal osmiletý klučina jménem Miku… nechápal význam tohoto úkazu. Tak jen zakroutil hlavou.
Spatřil jej poté, co si otevřel okno, vyluftovat zadýchaný noční vzduch. Zhluboka se nadechl krásně svěžího vzduchu. Vlilo mu to do žil novou energii k dalším rošťárnám.
Provedl ranní hygienu. Oblékl se do předem nachystaného oblečení. Podíval se do zrcadla, učesal si nepoddajné kadeře. Usmál se na sebe. „Jsi jako strýc.“ Zhodnotil se a odešel do jídelny, protože už na něho matka volala, ať se jde nasnídat.
„Už jdu mamí!“ nechal okno otevřené a odběhl. Na rudý východ slunce už nemyslel…

Posledním symbolem hrůzné noci se skvěl na domě nejstaršího obyvatele Edoki.
Dům se nacházel na samém okraji vesnice. Budova toho zažila opravdu hodně, nikdo by nehádal, že má skoro sto padesát let své existence. A v něm bydlel manželský pár. Aspoň donedávna tomu tak bylo, kdy paní domu zemřela ve spánku. Od té doby se majitel uzavřel světu. Jmenoval se Yasukawa Genji, bylo mu úctyhodných devadesát pět let. Bílé vlasy už mu vypadaly, jeho tvář působila věkovitě, ovšem jeho oči zářily mladistvým dojmem. Dávaly znát o tom, že v mládí to byl krasavec.
Po svém ranním rituálu s jógou se šel jako obvykle projít ven. V tom ho polil studený pot, ne, že by se byl potil, způsobil to příval hrůzy, kterou zažil při pohledu na své domovní dveře.
Rudou barvou tam kdosi nakreslil děsivou lebku šelmy s velkými tesáky a prázdnými očními důlky. Měl pocit, že jsou živé a hledí mu až na dno jeho duše!
Genji pomyslel na hloupý žert, setřásl ze sebe husí kůži, jež ho přepadla. Zvědavost mu nedala, přistoupil blíže a ucítil známý nasládlý pach. Byl to pach smrti. Pach krve!
Ruka vystřelila k ústům, aby zadusila hrdelní výkřik deroucí se z jeho nitra.

Uběhlo více jak pět hodin a nikde nebylo po Mitsurovi ani stopy! Teď už nikomu nepřijdou zablácené boty jako důkaz. Další vodítko bylo ztraceno!
Yamatův tým se rozdělil na tři části, Sai se svými zvířátky a Naruto pročesávali okolí.
Sakura dostala za úkol se poptávat po vesnici na starostu o jeho zvycích. Yami byla s nervy v koncích. Sakura se to snažila provádět, co nejnenápadněji.
Yamato se vydal na určené místo setkání s vyšším vedením vesnice, měl se domluvit celkový postup při výběru.
Zbytek rady se podivil, kde je Mitsuru.
„Bohužel má horečku. Dal mi však všechny potřebné instrukce.“ Zalhal pohotově jounin. Věděl o neúčinku jeho lži. Pokrčil jen rameny. Víc udělat v dané situaci nemohl.

Sakuře se vůbec nedařilo, pořád slýchávala stejné odpovědi, chvalozpěvy a bůhvíco ještě dalšího na úžasného starosty.
Zastavila se však u domu Genjiho.
Pozastavila se nad dokořán otevřenými dveřmi, ze kterých vyšel starý pán s malým kyblíkem vařící vody a několika utěrkami.
Genji si jí vůbec nevšímal, zachmuřený pohled a nejistá chůze budily dojem, že stařík je morous. Byl tak zamyšlen jak nejrychleji odstraní malbu ze dveří. Stále mladou dívku neviděl…
„Dobré ráno,“ pozdravila zdvořile Sakura. Tyto dvě slova zněla pro Genjiho jako výbuch bomby rovnou v hlavě.
Úlekem vylil všechnu vodu, protože upustil kyblík. Sprostě zaklel, až se Sakura začervenala.
„Omlouvám se, nechtěla jsem vás tak vyděsit.“ Řekla Sakura s co nejomluvenějším tónem.
„V pořádku, jen já se nechal vylekat jako mladík,“ v mužově hlase Sakura poznala neznatelný strach. Až nyní si všimla, jak se mu potí ruce, oči těkají k oněm dveřím.
„Stalo se vám něco?“ zajímala se dívka.
„Ne, pročpak?“ Genji se stále více cítil nesvůj.
„Zdáte se mi pobledlý a neklidný. Pořád koukáte na vaše dveře. A kam jste měl vlastně namířeno s tou vodou?“
Genjiho staré nervy to nevydržely a začal mluvit. „Tak dobrá, pojďte se na něco podívat a já vám řeknu vše.“ Naznačil gestem ruky, aby ho následovala. Nadechl se a vydechl, pak pomalu otáčel dveřmi. Pustil je a s hlasitým klap se zavřely. Dívce se naskytl stejný hrůzyplný pohled. Krvavá lebka šelmy jakoby ožila!
Potlačila strach. Nebojím se, jsem přece kunoichi! Dodávala si v duchu odvahy.
„Je to krev?“ lehké kývnutí jí dalo za pravdu.
„Když jsem byl ještě dítě,“ rozhovořil se Genji. „Tak nás rodiče strašili o příšeře z lesa, co unáší lidi. Nezáleželo mu na tom, zdali je to dítě, žena či muž. Proto byl vstup do lesa přísně zakázán. Nikdo tehdy nevěděl, kdo bude další na řadě. Proslýchá se, že každý odsouzený zločinec skončil právě v lese, doslova se po něm slehla zem. Jistě jste si všimla nepřítomnosti vězení. Po nocích v úplňku bylo slyšet táhlé vytí té bestie. Prý v dávných dobách sužoval Edoki, dokud ho jedna rodina nezkrotila proti jeho vůli a nezabila ho! Ovšem traduje se k tomu další legenda. Démon před svým skonem zapřísahal pomstu slovy: ‚Jednoho dne se vrátím, až mé krvavé znamení objeví se, smrt všech jistá je.‘ Zdá se, že to začalo nanovo. Víc toho nevím.“ Zakončil svou řeč stařec. A jak to se starými lidmi bývá, zapomněl se zmínit, že to byl liščí démon… Monstrum nebylo zabito, ale jak víme, zapečetěno do prvního Jinchuurikiho vůbec.
„Hmmm, to by vysvětlovalo jeho zmizení,“ zašeptala si pro sebe Sakura tiše.

Necelých devadesát kilometrů od Edoki se rychle míhaly tři stíny, nyní nehybně stojících.
„Proč zrovna je?“ ptal se sotva patnáctiletý hnědovlasý klučina. Novopečený chuunin.
„Neptej se tak blbě!“ okřikla ho šestnáctiletá dívka s vlasy barvy zralé pšenice. V zelených očích jí plála nenávist vůči němu.
„Nechte toho vy dva! Není čas na hádky.“ Usměrnil je dvacetiletý jounin, Hyuuga Neji. „Máme to jako rozkaz od hokage, tak se podle toho chovejte! Zaplaceno dostanete, co ještě chcete? V podstatě tam nebudeme dělat nic!“
Oba náctiletí výrostci se zarděli. Podali si ruce na znamení smíru.
„Tak je to správně. Pauza skončila, vyrážíme.“
Na to už neřekli ani slovo a jali se pronásledovat Nejiho, který byl již značně vzdálen.

Bylo už pozdní odpoledne. Náš tým se opět sešel v domě starosty. Yami automaticky uvařila večeři. Nebyla už tak veselá. Smutek a strach se jí zřetelně vtiskl do tváře.
Ani ninjové neměli hlad. Všechno jídlo jim stydlo před očima.
Ujistili se však o nepřítomnosti služebné. Porada začala.
„Vypátral si něco, Saii?“
„Bude to znít šíleně, ale ano. Už jsem skoro nedoufal v zázrak. Našla to jedna moje myš.“ Vytáhl ze své kapsy zapomenutý kousek Mitsurova oblečení… Naruto to doposud nevěděl. Sai mu to zatajil. Chtěl jim udělat radost a vnést trochu světla do této komplikace. Nikdo si nevšiml jak sebou Naruto mírně ošil. Při pohledu na kus látky mu zatrnulo! Snažil se to nevnímat. Nechápal vůbec nic. Ať přemýšlel jak chtěl, nedopátral se výsledku.
„Ani já jsem nic nezjistil. Zkoušel jsem i Senjutsu, nic.“ Pronesl zkroušeně Naruto. Nemohl najít něco, co měl v sobě. Natož někde venku.
„Já také něco mám.“ Následně jim Sakura pověděla vše, co se odehrálo od doby, co potkala Genjiho. Všichni zaujatě poslouchali. Naruto jí chtěl přerušit, avšak její vražedný pohled ho dokonale umlčel.
„Domluvila jsem si s ním na zítra další rozhovor a návštěvu do jejich místního archívu. Snad se tam něco najde.“ Přílišný optimismus k někomu, kdo má před sebou jen několik málo hodin a čas ubíhal rychle!

Genji nedokázal spát, převaloval se na posteli z jedné strany na druhou a nemohl najít správnou polohu, aby přišel spánek. Nástěnné hodiny ohlašovaly blízkost půlnoci. Ještě patnáct minut. Za devět hodin se měl sejít s tou růžovláskou. Dokonce se na ní zvláštním způsobem těšil. Připomínala mu jeho zesnulou paní.
Už to v posteli nevydržel. Zaklel. Vstal. Odešel do koupelny, opláchl si studenou vodou obličej. Bylo to lepší.
Převlékl se do fialového svetru – dárek od ženy, černých kalhot a následně zimníku.
Vyšel ze dveří, zavřel je za sebou, opět klasicky zavrzaly. Už na nich nebyla kresba. Po odchodu dívky, to spěšně setřel.
Osm minut do půlnoci.

Netvor zase cítil touhu po oběti. Až si byl sto procentně jistý jeho tvrdým spánkem. Opět zavládla mocná hypnóza. Vynechal pouze jistého staříka…
Naruto vstal s ďábelským úšklebkem. „Těš se, starochu!“ zavrčel. Nelíbila se mu představa o staré a tuhé potravě. Holt, každý den není posvícení.
Leč se ještě předtím musel postarat o maličkost. Jediný důkaz o jeho řádění!
Nedbal na působící hluk. Vydal se do Saiova pokoje. Snažil se věci moc nerozházet. O to více mu to zabralo času.
Hledal v jeho batohu, nic. Úspěch se nedostavil ani u žádného nábytku, natož celého pokoje. Bez ostychu prošacoval samotného Saie, také bez nálezu. Podíval se dokonce pod polštář. Prázdno! Popadl ho nevýslovný vztek. Náhodně se ohnal nohou a kopl Saie do hrudi…
Další chyba. Nešlo to vrátit.
V hněvu nepomyslel na prosté řešení. Hledat u jounina. Právě on vlastnil onen kus látky. Sai mu ho věnoval pro bližší zkoumání.
Vztekle opustil místnost s tím, jak tam nechal ležet Saie, aniž by ho „vrátil“ do původní polohy.

Čtyři minuty do půlnoci.
Genji se procházel vesnicí tak dlouho a zamyšleně, až došel na kraj lesa. Instinktivně se zastavil. Toto místo ho děsilo už od dětství. Roky na tu pověru o příšeře nemyslel, ba až zapomněl.
Ona malba mu vše vrátila s chladnou silou. Co ho však málem vyděsilo k smrti nejvíce byl obrys jakési postavy.
„Kdo je tam?“ zvolal. Žádná reakce, stín tam byl pořád. Neodvažoval se pohnout ze svého místa. „Kdo je tam? Tak odpovězte přece!“ odpovědí mu byl ďábelský smích, dráždivý na nervy a zalézající do hlavy, hluboko.
Nezmohl se na nic. Jen tam stál, přimražený hrůzou. To nejhorší mělo přijít.
Nehybný stín se počal zvětšovat a nabývat na síle. Ruce a nohy člověka se prodloužily, změnily se na masivní tlapy. Nehty vyrostly a zašpičatěly se. Hlava se protáhla a získala dvoje dlouhé uši, tělo zmohutnělo, zakončené ne jedním, ale hned devíti ocasy. Kolem netvora se utvářela červená hradba plamenů samotného pekla. Doprovodem bylo praštění kostí a vrčení.
„Zabiju tě!“ znělo nocí.
„Pomóc!“ chtěl zařvat stařík, nešlo to. Z hrdla mu vyšel slabý hlas. Měl ho stažený hrůzou.
„Nikdo ti nepomůže, ani nezachrání. Všichni jsou pod mojí mocí! Zemřeš stejně jako váš hnusně milovaný starosta!“ poslední slovo vyplivl.
Věděl jsem to, pronesl v duchu. Poznal již, že není cesty zpět. Nebál se smrti. Bál se způsobu jakým zemře… náhle ho pranic netížilo, netrápilo. Byl tak lehký. Smířil se s tím. Starým hlasem vyřkl svůj ortel. „Tak si pro mě pojď, ty zrůdo!“
„Tebe si vychutnám!“
Schválně se k němu blížil pomale, přesto ani ne za dvacet vteřin byl u své další oběti.
„Natáhni obě ruce před sebe!“ štěkavě rozkázal.
Genji pochopil. Udělal to, jenže ruce se mu nekontrolovaně třásly. Jeho podezření se potvrdilo! Ucítil odporný nasládlý zápach. Omylem se mu podíval do tlamy, načervenalé zuby působily strašlivě.
Poté čelisti cvakly! Genji pocítil bolest jako nikdy v životě. Nelidsky zařval.
Zůstaly mu jen dva pahýly, krev z nich proudem stříkala na všechny strany. Osud byl k němu krutý, neposlal ho do své milosrdné nevědomosti. Ponechal ho v plném utrpení.
Netvor neměl slitování, to stejné mu udělal s pravou nohou a kouskem trupu, když ho čumákem srazil k zemi.
Scéna vypadala úděsně. Napolo sežraný člověk, který člověka připomínal už jen vzdáleně. Bestie se nad ním tyčila. Ovšem to, co bralo všechen rozum a chápaní byla magická síla, ženoucí každičkou kapku krve do oněch rudých plamenů smrti a chaosu. Plameny sály krev jako upír.
Řev Genjiho slábl každou vteřinou, jakou mu z těla unikala krev.
Konečné vysvobození přinesla stále se zvětšující temná propast, do které se propadal. Umíral se smířením. Úplně zapomněl na Sakuru a na slib. Obklopila ho prázdnota, následována milostivým nevědomím.
Čelisti sklaply podruhé. Tentokráte naposledy. Zkus zlomil Genjimu vaz, jenže to už byl po smrti.
Touto půlnocí zlo opět triumfovalo!