Nesmazatelné pouto – Chci mluvit jen s tebou!, část 14.

„Nikdy jsem nebyl na obřadnosti, jak jistě dobře víš.“ Usmál se slizce Orochimaru. Oblečen byl do nezvyklého oblečení.
Nohy ho halily do užší černé hakamy s černými boty pro ninji a kolem trupu se skvěla bílá barva volnější košile. Vlasy měl stažen do culíku. Celkově vypadal upraveně.
„Tebe jako Hokage nikdo nepřijme! Ty jsi přeci Nukenin třídy S!“ bránila svůj post Tsunade.
„No a? Co kdybych vypadal takhle?“ jeho zvrhlost neznala mezí. Henge no Jutsu dokonalo zvrhlý plán. Byly tu náhle dvě Tsunade!
„Vidíš? Budu Hokage a lid mě přijme!“ řekl Orochimaru ústy jí samé.
„Tsunade, myslela sis, že nejsme připraveni? Torune a Fuu, odveďte jí do naší tajné věže. Ovšem, nezapomeňte se k ní chovat jako k dámě,“ poradil jim Danzou.
Než se Torune a Fuu dostali k Tsunade, ta se snažila svou silou dostat ven, jenže nějak to nešlo. Najedou pocítila ochromení svého těla.
„Co to *** je? ***!“
„Ale ale, Tsunade, taková silná slova. Říkali jsem ti, že jsme se připravili. Vypila sis svůj vlastní jed, který paralyzuje na několik hodin celé tělo. Stejně jsi nejlepší medička, ale nepoznat svůj výtvor? Styď se!“ halekala Koharu a mávaje žlutou lahvičkou Tsunade před nosem, když jí Torune a Fuu pevně drželi, aby neupadla.
„Vy hajzlové! Pravda se ukáže a já se pomstím! Nebude na světě místa, kam byste se schovali, vy zrůdy! Proklínám vás!“ všem naskočila husí kůže. Netušili jak mocná mohou být slova, která pronese poražený dědic Hashiramovy krve.
„Tak, už jí odveďte!“ nařídil Homura.
„Buďte prokleti na sto generací dopředu!“ řvala bezmocná Tsunade, když jí odváděli.
Orochimaru s tělem Tsunade se jen ďábelsky usmíval. „Konečně si mohu dělat, co chci.“

(…)

„Musíte mě za ní pustit!“ dožadoval se vstupu Jiraiya.
„To nebude možné, Jiraiya-dono.“ Zazněla odpověď od jednoho člena ROOT.
„Proč? Tsunade potřebuje moji pomoc, vždyť jí chtějí vyměnit za…“ jeho slova byla přerušena příchodem dalšího maskovaného.
„Jiraiya-dono, nikdo nechce nikoho vyměnit. Je to jen klasická porada o Nukeninech.“ Řekla nová posila těch dvou strážných.
„Ne! Vy nic nechápete! Mám spolehlivé informace. Tsunade je musí znát za každou cenu!“
„Sdělíte jí to později.“ Ačkoli by bylo pro Jiraiyu snadné se přes ně dostat. Nechtěl vyvolat ještě větší zmatek nebo se dostat do situace, kdy by byl uvězněn.
„Já se vrátím.“ Odcházel dokonale poražen.
„Postarejte se o něj. Diskrétně ovšem,“ dal skoro neslyšně rozkaz dalším třem stínům čekající na povely od svého vůdce.
„Hai!“

(…)

Mezitím vše sledovala tajemná postava. Viděla i obměnu Tsunade. Cenná informace.
Napsala šifrovaný vzkaz pro Jiraiyu, Sasukeho a Kakashiho.

Zdravím,
Princezna je ve věži. Neznám dost blízkého prince, který by jí osvobodil. Co mám dělat? Její království je v ohrožení. Prosím pomoz.

Čili, že Tsunade je v nebezpečí a je bezpodmínečně nutné jednat okamžitě!

Sotva postava odeslala šifrovanou zprávu třem adresátům, zmizela z toho místa. Věděla moc dobře ze svých letitých zkušeností, zdržovat se na jednom místě je krajné riskantní.

(…)

„Už zase tě chce vidět.“ Sdělila Sakura Hinatě, která nerozumně postávala u okna. „Šmarjá, a ty si ještě stojíš, víš jaký by to byl průšvih, kdybych to nebyla já?“
Hinata se na Sakuru otočila s Byakuganem. „Od čeho mám své oči? Už zase? Vždyť tu byl ráno.“ Povzdychla si Hinata.
„Už mě nebaví pendlovat mezi váma.“ Už toho měla plné zuby. A to teprve uplynuly dva dny!
„Já vím, ovšem…“ Hinata se zarazila, neslyšně vklouzla do postele. „Někdo jde,“ zašeptala, když deaktivovala svoje Doujutsu.
„Sakura-dono, máte zde urgentní dopis.“ Oznámila jedna pracovnice.
„Díky,“ podívala se na rukopis. Nohy se jí roztřásly. Rychle otevřela papír jako by na tom měl závisel její život.

Vážená Haruno-san,
nemohu psát otevřeně, proto Vám sdělím jen toto. Blíží se temné časy. Vaše vládkyně má potíže. Proto si teď musíte chránit svá záda a hlavně nikomu nevěřit! Ani svým blízkým. Nikomu nevěřit!
Chci se s Vámi setkat na místě, kde jsme se stali tím, čím jsme teď. Budu na Vás čekat.

P.S. Co nejdřív. Spěchá to!

I po druhém přečtení nemohla tomu uvěřit! Bylo jim jasně řečeno, že se budou setkávat, co možná nejméně. Jenže tohle vypadalo jako kdyby měla každým okamžikem začít válka…
Najednou se roztřásla a se slovy: „Promiň, dva dny tu nebudu. Mám pohotovost!“ byla pryč i s dopisem.
Hinata na ni nevěřícně koukala. „Copak se asi děje? Byl hodně špatný nápad tohle spunktovat.“

Jediní, kdo nic netušil byli lidé okolo věznice.
Nikomu nebylo divné, že tu není nikdo z vedení vesnice, či snad dokonce Hokage…
Kiba s Akamarem měli na starost hlídání Naruta. Ovšem bylo to jen obřadní. Ve skutečnosti se s ním všichni spřátelili. Přes zraněnou nohu pomáhal, kde se dalo.
Na druhý den už jen lehce kulhal.
„Díky, za uzdravení.“ Poděkoval Naruto za tak brzké zlepšení.
„Nemáš zač. Jen dělám část naší dohody.“ Řekl Kurama věcně.
„Už dlouho jsem ti chtěl říct jednu věc. Nemusíš dělat věci, které nechceš. Volba je na tobě. Nechci tě do ničeho nutit.“ Počastoval Kuramu úsměvem od srdce.
„Beru na vědomí. Už víte, co zapříčinilo ten požár?“ pádná otázka.
„Ještě ne. Stále se odstraňují trosky. Chceš se tam podívat?“ otázka střídala otázku.
„To by nebylo od věci.“ Kurama měl z toho všeho špatný pocit. Svoje obavy si nechal pro sebe. Řekne to Narutovi, až podle něj nastane vhodná chvíle…
„Kibo, zaveď mě, prosím, na předpokládané místo vzniku požáru.“
„Jasně, budeme se muset ovšem chovat opatrně, stále je to tam nebezpečné.“

Nacházeli se jakoby u zadního východu, který se používal pro zvláštní účely. Byla zde i menší kuchyňka.
„Naruto, prosím, nech mě se podívat mým zrakem a vjemy. Mohu vycítit a nalézt více.“ Požádal Kurama.
„Není problém, hlavně nevyděs Akamara, ano?“ upozornil Naruto.
„Bez obav.“ Tak se také stalo. Naruto „usnul“ a modré oči vystřídaly červené.
Kurama přes Narutovy ruce zvedal a zase pokládal nejrůznější věci. Přes ohořelé trámy, až po rozpraskané hrníčky a talíře.
Něco mu zde pořád nesedělo. Rušil ho pocit, že se něco zlého stane. Nemohl se proto soustředit. Jedna podstatná věc mu unikala. Nebyl schopen přijít na to, co to je.

(…)

Místo utajeného setkání se díky bohu obešlo bez povšimnutí.
„Zbláznil ses? Co kdyby mě opravdu někdo sledoval?“ řekla naštvaně Sakura.
„Poslouchej pozorně! Není čas se tím zabývat. Tsunade není Tsunade! Orochimaru si na ní jen hraje! Rada uvedla svůj zvrhlý plán do pohybu. Mají v úmyslu odstartovat společně s Akatsuki další válku!“ podal jí vzkaz, který si pro sebe dešifroval.
„Cože?“ Sakura nemohla uvěřit svým očím.
„Ano, ty a Yamato jste jediní, kdož mohou pomoci vrátit Tsunade její post. Hrozí, že z naší party udělají nukeniny a vyženou nás, abychom je neohrožovali.“ Sasuke mluvil potichu, i tak slova naháněla hrůzu.
„Co tím jako myslíš?“ sotva mohla mluvit.
„Jasný a efektivní protiúder, na který máme jen jeden pokus! Další šance nebude!“