Nesmazatelné pouto – Správná cesta?, část 15.

Pokud chcete být úspěšný ve sledování vám přidělených cílů, musíte o něm vědět první poslední. Zde to platilo jen na pět procent. Pouze jeden ze čtyř nasazených ninjů vědělo o cíli vše. Nebylo to moc platné, když vás ještě nikdo neposlouchá. Pak mu bylo jasné, že tato akce je od začátku určená k neúspěchu, ba co hůř odsouzená k naprosté katastrofě.
Jejich sledovaná osoba mířila od stále ještě večerně živé části Konohy do té už takřka vylidněné a temné, ani pouliční světla nedokázaly zahnat tmu šířící se právě probíhající nocí.
Bělovlasý muž neprocházel ztemnělými uličkami Konohy pro nic za nic. Moc dobře věděl, že je sledován, jen to na sobě nedával znát. Choval se jako obvykle.
„Á, musím ještě tam!“ zahulákal Jiraiya dostatečně hlasitě, aby ho slyšeli všichni jeho pronásledovatelé. Ti nechápali, co tím myslí. I když věděli o něm ze spisu, který jim Danzou tak velkodušně „zapůjčil“. Ovšem vůbec nebrali v potaz cenné informace, které vězely v mozku v jednom z nich. Věřili byste novému členu, říkejme mu třebas Hideto, který ještě sběhl od ANBU k ROOT? Ne. Právě tato okolnost vedla akci k zániku.
Jiraiya udělal nečekaný obrat o tři sta šedesát stupňů a rychlejším krokem prosvištěl okolo zaražených nepřátel. Byl si moc dobře vědom, že je nemůže zabít, to by ty, co chtějí jeho smrt, donutilo ještě k razantnějším krokům. To mu se chtěl za každou cenu vyhnout, když musí z vězení dostat svojí kolegyni. Ale nikdo nemluvil o zmizení, co takhle na pár dní? Jenže to je zapotřebí několik svědků. Geniální plán.
Brzy se vzpamatovali z této nenadálé situace a dál sledovali jeho stopu, vedoucí do jednoho známého podniku v Konoze. Neblaze proslulý díky nadměrnému požívání alkoholu a dívčí společností a pasti pro nevítané hosty.
„Už zase?“ podivil se jeden, ostatní to slyšeli ve svých vysílačkách.
„Proč se tak divíš? To on přece dělá…“ divil se nejnovější člen jejich eliminačního týmu ROOT, snažící se je donutit, aby ho poslouchali. Marně.
„Ty neznáš proslulého Densetsu no Sannin, Jirayiu? Toho, co se učil od samotných žab a sám si říká Gama Sennin? Je také autorem…“ víc nestačil říct, jeho vysílání se nadobro odmlčelo.
Zbylí dva nechápali, kam se jejich velitel mohl ztratit. Až na nováčka. Rychle se snažil vykalkulovat možné šance na přežití. Nebyly valné. Blížily se k nule.
Přesto zůstali na svých pozicích. Čekaje, až z toho podniku vyjde Jiraiya. Ovšem „nový velitel“ udělal tu školáckou chybu, kterou by neměl dělat. Vešel do toho podniku. Aniž by vůbec tušil, že je v Jiraiyově genjutsu. To samé udělali druzí dva. S tím rozdílem, že Hideto poznal genjutsu, s „Kai“ se z něho dostal a nadále se choval jako jeho „senpai“. O to větší šok zažil, když v koutě místnosti spatřil taktéž omámeného velitele, zmizelého před necelými pěti minutami.
Jiraiyovi neuniklo odražení jeho techniky. Též se tím nedal vyvést z rovnováhy. „Dovedl“ je hlouběji do místnosti, kde už dívky pohotově odebíraly členům ROOT všechny zbraně, svitky, výbušné lístky…
„Holky, víte kam to dáte?“ ptal se Jiraiya, zdali porozuměly jeho žádosti.
„Za co nás máš?“ odsekla mu asi třicetiletá žena s černými havraními vlasy, které ještě nenesly následky jejího života. Působila s tím malým nosíkem a tvrdou bradou opravdu nebezpečně. Pohlédla na Jiraiyu a její výraz zjihl. „Když už si slušně zaplatil mým děvčatům, buď ujištěn, že za pět dní se tví kamarádíčkové objeví ve svých peřinkách s pěknou bolestí hlavy a naší navštívenkou spolu s kartou služeb.“ Mrkla na něho spiklenecky.
Bělovlasý muž se pousmál. Využívat sem tam služeb bývalé kunoichi se mu bohatě vyplácelo, i přes značný úbytek peněz. To stálo za to. „Můžu si ovšem vzít tohohle mladíka? Myslím, že se potřebuju na něco zeptat.“ Prstem ukázal na opravdu nejmladšího člena.
„Jen si posluž, má děvčata zajíčky nepreferují.“ Zašklebila se směrem k Hidetovi. Mužská ješitnost se ukázala, když nevydržel být déle potichu. „Kdo je u tebe zajíček, ty stará čaroděj-!“ slovo nedokončil, protože mu v hlavě explodovala čirá bolest z toho jak Madame nohou kopla do klíční kosti! Ta nevydržela tlak a zlomila se. Mladík sípal bolestí dosud nepoznanou.
„No tak, chci ho živého.“ Krotil ji Jiraiya.
„Máš ho živého, teď je to lepší. Vem si ho a běž už!“ Jiraiya poznal její míru. Vskutku bylo na čase vytáhnout kotvy a odejít, pokud to tedy ještě jde.
„Příkladná spolupráce.“ Zdravou stranou ho podepřel. Slyšitelné puf oznámilo všem v místnosti „odchod“ stálého zákazníka.

Kurama stále nemohl přijít na to, co mu uniká. Ani v průběhu noci, kdy Naruto spal vedle kotců v Inuzuka veterině, kde ho Kiba ubytoval. Naštěstí žádný pes v kotcích nebyl. Spal spánkem spravedlivých, ho meditace shrnutých faktů neposunula nikam výrazně dál. Bral to jako osobní prohru, nevidět tak jasnou věc.
Zamyslel se ještě jednou.
Pořádně.
Pozorněji se díval a třídil si již znalá fakta.
Požár, věznice, ohořelá kuchyň, pár popálenin, sem tam oděrka, nulové ztráty… stálé stejné obrazy mu v hlavě létaly jako opuštěná včela. Proč se na místě činu nacházela jen nouzová stráž, ani jeden hasič, žádná větší zdravotní pomoc, ani rodiny bachařů se nepřišli podívat, zdali jsou jejich mužové v pořádku, jako kdyby to mělo být naoko…
Jenže kdo mohl chtít Narutovu smrt? Rada ho toužila mít živého.
Plus do toho ta divná chakra. Ani si neuvědomil, že jeho soustředěním vyvolal zcela nechtěně Sage chakru, spojila se s jeho. Naruto byl v tak hlubokém spánku, že tuto skutečnost nevnímal.
Kurama ano! Díky tomu vycítil chakru všech ve vesnici, podivil se nad jednou chakrou, která tam být rozhodně neměla.
Počkat! To je ono!
„Naruto! Mám to!“ zařval tak mocně Kurama, až Naruta probudil. Stále v Sage módu, přesto mu to nedocházelo.
„Co se děje?“
„Už všechno vím!“ Kurama cítil zadostiučinění. Vyřešil to.
„Co víš? A proč jsem v Sage módu? Blíží se nebezpečí?“ jedna otázka za druhou, když Naruto konečně vnímal chakru celé Konohy.
„Sage módu? Tak to dává větší smysl.“ Řekl si pro sebe Kurama, udiven silou své mysli.
„Mě to tedy smysl nedává!“ Naruto už byl zvědavý, chtěl se zeptat, co to má znamenat, jenže i on vycítil tu chakru.
„Takže on mě se zase pokusil zabít?“ dovtípil se nečekaně rychle Naruto.
„Tak nějak. Co s tím uděláme? Nemůžeme přeci dopustit, aby se tohle dělo!“ vnímali také chakru Tsunade, byla tam, kde se vůbec neměla nacházet ve společnosti dvou mužů s pořádnou dávkou chakry.
„Naruto?“ slyšel zašeptat Kibu.
„Ano? Je s tebou i Sakura?“ zeptal se jen tak z ničeho nic.
„Jak to víš? Potřebujeme si s tebou promluvit. Mám děsivé zprávy.“ Odpověděla Sakura s pokyny přímo od Sasukeho. Nesměla za žádnou cenu říct svůj zdroj. To by všechna snaha vyšla vniveč.
„Náhodička, taky pro vás něco mám.“
Netrvalo dlouho a tři spiklenci se nestačili divit náhodám stávající se, až moc náhodným prvkem.
Naruto věděl, že jsou sledování. Nedal to vůbec znát. Poznal, že nejde o nepřítele. Zbytek nemusel vědět.

„Jasný a efektivní protiúder, na který máme jen jeden pokus! Další šance nebude!“
Sakura po slovech Sasukeho ztuhla. Nepředstavovala si takhle svůj život. Vždycky chtěla jen a jen Sasukeho, šla by za ním kamkoli, i do pekla, kdyby jí požádal. Teď jí žádal o téměř stejnou věc.
„Hrozně ráda bych pomohla. Nevím jak.“ Vidina následujících dní ji nepatrně otřásla.
„Není se čeho bát. Jsem si jistý, že už i Naruto něco kuje.“ Snažil se jí povzbudit Sasuke. Leč nedočkal se takové reakce, jakou by si přál.
„Nekuje, Naruto ztratil paměť. Sice už si na některé detaily rozpomněl, ne však na vše. Což je děsivé. Pozorovat tvého přítele jak tě nepoznává.“ Sasuke ji instinktivně objal.
„On si vzpomene.“ Vkládal do svých slov přesvědčení o víře v kamaráda. „Přeci je to on, kdo spolu s Kakashim pro nás nachystali ornou půdu v Akatsuki. Teď mě musíš v každým slově pochopit. Řeknu to jen jednou.“
Sakura kývla na souhlas. „Jako kdysi, když jsme skládali tu zkoušku.“ Zasnila se Sakura.
„Správně, je to přesně jako tehdy.“ Sasuke se nepatrně usmál nad tou nostalgií, začal a dívka zapojila do toho svůj intelekt.
Instrukce jim zabraly snad deset minut, kde se Sasuke zastavil, nechal Sakuru, aby vstřebala jeho slova. Znamením, že může pokračovat značilo její lehké pokývnutí hlavou.
„Výborně, stejnými slovy to prezentuj Narutovi a Yamatovi, či každému našemu spojenci.“ Poslední slovo představovalo všech zbylých šest jejich vrstevníků.
„Hai, co někteří senseiové, nebo jouninové?“ důležitá otázka padla za pět minut dvanáct.
„Pro větší úspěch protiútoku bych je vynechal. Světlá výjimka je již zmíněný Yamato. Nikdy nevíš, kdo je zrádcem.“ Užuž se chystal odejít. Sakura ho pevně chytila za ruku.
„To je vše? Ani se nerozloučíš? Zase zmizíš beze slova?“ něžně odtáhl její ruku z jeho. Políbil ji na ni. „Nesnáším loučení, proto se mým zvykem stalo nepronášet tyto slova. Bude ti stačit toto?“ Sasukeho rty se lehce, ba bázlivě jako motýlí křídla usadila na těch Sakuřiných. Pocit blaha trval jen prchavou chvíli.
Byl pryč. Pocit rtů toho druhého však přetrvala ještě několik chvil než nadobro zmizel.

S příkazy se vydala zpátky do vesnice. Ještě předtím se potichu vkradla do svého domu, aby se převlékla, narychlo provedla hygienu.
Napsala pár naléhavých vzkazů pro své vrstevníky. Tedy lépe řečeno lékařských pozvánek na pravidelnou kontrolu. A stejně tiše se vypařila.
Aniž by polevila, tyto úkony jí zabraly dobré dvě hodiny. Pozvánky hodila do poštovních schránek. Během toho si vzala energickou pilulku. Cítila, že je na dně svých sil. Únava se hlásila o slovo. Musí vydržet ještě den a půl. Pak bude čas na spánek, který se jí zoufale nedostával.
Zburcovala právě Kibu, nevěděla za kým jiným jít. Moc dobře tušila o Kibově informaci o Narutově přechodném vězeňském domě.
„Kiba!“ šeptala Sakura do noci společně s kamínky házeným na Kibovo okno. „Kiba!“
„No co je? Budit člověka uprostřed noci nosí smůlu.“
„Houby, a švihni si svým zadkem! Mám pro tebe i Naruta speciální úkol. Tak dělej!“ pokud by kolem šel nějaký člověk, byl by docela pobaven nad tím jak dívka mluví se zavřeným oknem. Nic takového se přirozeně nestalo.
Sakura musela na Kibu čekat dobrých patnáct minut.
„Kam jdeme?“
„Vysvětlím cestou, i Akamarovi.“

„Hinata-sama?“ zaklepala na dveře sestřička odprovázejícího Gaaru, prý s ní měl domluvenou schůzku.
„Není tam?“ to se mu jevilo jako dosti nečekané.
„Musí být, přeci s jejím stavem si není radno zahrávat, pokud chce mít dítě zdravé.“ Vysvětlovala sestřička. „Hinata-sama?“ zvuk pacientčina jména právě dozněl, když Gaara neomaleně vstoupil do prázdného pokoje!
„Kde je?“ Gaara nechápal zdroj svého vzteku, tak přece jenom měl pravdu! „Slyšíte? Kde je?“
„Já vážně nevím! Uklidněte se, vidíte? Je tam vzkaz.“ Poukázala sestřička.
Pouze malý papírek a několik málo slov. Polil ho studený pot. Dosud nepoznaný strach zachvátil každou buňku v těle. Ona nezmizela z vlastní vůle, někdo ji k tomu donutil. Kdo? Proč? Únosci museli vědět v jakém stavu se nachází…