Jílový dům VII.

„Nemáš hlad? Udělala jsem ti trochu kaše." Hana se objevila za jeho zády s miskou a lžící.
Krátce se na ni zadíval. Měla protáhlý, neurčitý obličej a u očí dvojice vrásek, ač jí mohlo být jen málo nad dvacet let. „Um, jo. Díky," zabrblal nakonec.
Posadila se na bílou židli u jeho postele. Za postelí byla dřevěná stěna s vyřezaným širokým vchodem bez dveří, kde musela být kuchyně, protože odtud přicházel zvuk klokotající vody. Sakura odešla hned po onom incidentu a už o ní neslyšel.
Ochutnal první sousto ovesné kaše - chuť mu nepřidala, ale uvědomil si, jaký má hlad. „Jak dlouho jsem byl mimo?" zeptal se.
„Asi týden. Levou nohu jsi měl pěkně zanícenou, Sakura ti vyměnila nitě," odpověděla Hana a vstala. „Já nejsem z rodiny, víš? Jenom jim vařím..."
Na chvíli zmizela za kuchyňskou stěnou, což jí ovšem nebránilo v řeči pokračovat: „Sakura vařit neumí, ale jinak se o dům postará. A šít dovede parádně!"
Deidara se odvážil nadzvednout pokrývku a snažil se na Sakuru nemyslet. Připomínala mu tu holou hruď. Konce pahýlů nohou měl pečlivě staženy bílým obvazem, takže výsledek její vychvalované práce stejně vidět nemohl.
„Vytáhla i stehy v druhé noze," řekla Hana, když se vrátila. „Bylo nám trochu divný, že jsou černé."
Při vzpomínce na Kakuza nohy rychle zakryl. Začala se mu vracet předešlá hysterie. „Kdo vůbec jste? Kde sakra jsem a...? A kůň! Kde mám koně!?" Na to věrné zvíře úplně zapomněl.
„Jenom klid," odpověděla Hana mírně, jakoby ji jeho zmatek vůbec nevyděsil. Z kuchyně se ozval zvuk přetékajících hrnců. „Je v pořádku... Do háje!"
Odběhla a on zůstal zase chvíli sám, aniž by se něco dověděl. Nenapadalo ho co dělat, tak alespoň dojedl tu kaši.
Když dovařila, přešla Hana rovnou ke dveřím z místnosti: „Jen řeknu Kosukemu, ať jde na oběd..." řekla a zmizela mu z dohledu.
Chvíli tiše seděl a přemítal. Netušil, co je to za lidi ani v jaké části Konohy se nachází, což jej dokázalo snadno podráždit. Tím více si totiž uvědomoval, že jej tahle vesnice stále ještě nenávidí a pokud by se dověděli pravdu o jeho totožnosti, určitě by neváhali Deidaru napráskat. Během příštích několika minut se rozhodl - musí najít svoje oblečení a koně a co nejrychleji odtud vypadnout!
Bez větší námahy slezl z postele a rozhlédl se kolem. Po šatech nebylo ani vidu, museli je ale dát někam poblíž. Bez váhání se doplazil k nedovřeným dveřím a otevřel je. Ocitl se v úzké předsíni. Vpravo a přímo před ním byly další dvoje dveře, vedle nich příkré dřevěné schodiště a po levé straně chodba k dalším dvěma dveřím. To stačilo, aby si Deidara připadal jako v noční můře. Když přestal sykat nadávky, donutil se k logickému uvažování - pravé dveře musely vést ven na ulici a do schodů nepoleze, čímž se výběr trochu zůžil. Zkusil dveře naproti. Mosazná klika se zdála zaseklá, takže se na ni musel pověsit celou vahou, aby povolila. Za nimi byla tmavá chodba, ústící do větší místnosti, kde zahlédl nějaké regály. Z chodby vycházel chlad. Dveře se mu nepovedlo zavřít, nechal je tedy přivřené a proplazil se kolem schodiště ke zbývajícím dvěma. Ve dveřích napravo objevil spižírnu a schody do sklepa. Když nakonec otevřel poslední, ocitl se na velkém, čveratém dvoře.
Pozadí tu tvořily zadní strany jiných domů, tedy odřené kamenné zdi a několik holých keřů. Třetinu zabírala vysoká ohrada, zpoza níž bylo slyšet kdákání. O zeď vpravo se opíraly několiry necky, vlevo a naproti byly další dvoje dveře a kousek od nich špalek na sekání dřeva. Uprostřed stály jedny z necek, plné horké, mýdlové vody. Ty však Deidara neviděl, protože mu výhled zakrývala zamračená růžovoláska, nesoucí v náručí kovový lavór s prádlem.
Na chvíli se ani jeden z nich nepohnul, pak přišla Sakura blíž a zatarasila cestu úplně. Halenku si povytáhla výš, takže místo výstřihu odhalovala úzká ramena. „Jdeš někam?"
Shlížela na něj jako nějaká bohyně a on k ní náhle pocítil obrovský vztek. „Kde mám šaty?" odvětil stejným tónem.
„Nikde. Vyhodili jsme je," řekla chladně.
„Cože!? Kdo ti dal sakra právo brát moje věci!?" zařval, pln spravedlivého rozhořčení. Vylitím veškeré zášti se zbavoval posledních zbytků nemoci. Možná byl mrzák, ale teď si připadal zase zdravý a schopný nakopat Sakuru do její nadřazenosti.
„Kdo dal tobě právo šmejdit mi po domě!?" oplatila mu.
„Zatracená...!" Obrátil se a plazil se dovnitř. Po dlouhé době se mu vracela životní energie.
„Hej! Kam si myslíš, že jdeš!?" Následovala jej.
Chytil se zábradlí schodiště a začal šplhat vzhůru. „Zničilas mi šaty! Vezmu si náhradu a vypadnu odtud!"
Byla už vzteky celá rudá. Odhodila lavór na zem a popadla ho za ruku. „Ani náhodou!"
Pokusil se bránit, měla však výhodnější pozici. „Nesahej na mě!"
Lehce jej stáhla dodů a pak - což Deidara považoval za újmu na cti - si jej přehodila přes rameno a vykročila ven.
„Ty tvý hnáty mi daly dost práce," funěla s ním na zádech a ignorovala, jak ji častuje množstvím slangových názvů pro jisté ženské povolání. Shodila jedny z necek dnem vzhůru a posadila ho na ně. „A já nedovolím, abys ji jen tak zkazil!"
Zase stáli naproti sobě - Sakura oddechovala námahou, Deidara zlostí. Ale dřív, než jí stihl říct další z Hidanovských hlášek, šla pokračovat ve své práci. Přitáhla si lavór k neckám a dala se do agresivního praní. Šedá halena jí přitom sklouzla na původní místo a kdyby k němu nestála bokem...
„Na co tak civíš?" probodla ho pohledem.
„Na něco mnohem estetičtějšího, než ty!" zavolal zpátky a vpil se očima do lopaty na maltu, opřenou o stěnu vedle. Zem na dvoře tvořilo černé rozbředlé bláto, kterým se rozhodně nehodlal plazit zpátky, tudíž byl uvězněn na povalených neckách a ponechán její milosti. A co když to ví?, napadlo jej. Co když ví, kdo je a teď jen čeká, až si pro něj přijdou konožští shinobi? Ne, hloupost! To by z něj měla alespoň trochu nahnáno. Podle všeho se mu ani nedívala na ruce...
Zavál mrazivý vítr. Jak už bylo řečeno, na sobě měl jenom žlutou košili, dosahující poloviny stehen, co jej právě nezahřívala. Pokusil se znova soustředit na Příběh prince Genjiho, ale nešlo to. Myšlenky se stáčely k ní, jejímu výstřihu a Deidarově budoucnosti. Uvážil, že by se k ní měl chovat aslepoň na oko jak chce, třeba se tak dostane snadněji pryč.
„Kam jste dali mýho koně!?" zavolal na ni.
Zrovna máchala nějakou červenou látku a tváře jí hořely námahou. „Kam asi!? Do stáje!" odvětila příkře a začala s kroucením.
Do stáje, opakoval si. Zatím to nebyla ta Konoha, jakou si představoval. Od hlavního centra Ohnivé by čekal široké ulice a mramorové sochy. Moment, dojel vůbec do Konohy? Kandachi říkal, že jsou asi kilák od ní... Mohl se zastavit v nějaké okrajové osadě a nevědět o tom! „Je tohle Konoha?" zeptal se nervózně.
Nevěřícně se k němu otočila - chtěla se ujistit, že ji sluch neklame. Pak se rozesmála. „No jo, ty ani nevíš, kde jsi! S tím jak jsi byl mimo se nemám vlastně co divit!" Obrátila se zpět ke své práci, ale mluvila dál teatrálním tónem: „Vítej ve středové díře světa, Listové! Máme tu všechno - očistec, peklo a ráj!"
Nechápavě zkrabatil čelo: „O čem to sakra mluvíš?"
Její ruce se celou dobu nezastavily. Potutelně se usmála. „To poznáš."
Znělo to tak divně a zlověstně, že měl chuť do toho bláta skočit, jen aby byl co nejdál od ní!
Vysvobození přišlo za nějakých pět minut v podobě Hany, která se objevila v domovních dveřích: „Nevíš, kde...?" začala, než si všimla Deidary a ve tváři se jí promítl zděšený výraz. „Zbláznila ses!?"
Sakura nechala rozdělané práce a minula ji cestou dovnitř. „Potřeboval trochu zchladit!"

Dovnitř ho Hana odnesla na zádech. Přistupovala k tomu však s jakousi uctivou bázní - mezi omluvami za svou kamarádku mu pořád pokládala otázky, jestli to nevadí, nebo jestli jej něco nebolí. Deidara s kyselým výrazem polknul ješitnost a odpověděl, že ne.
Když se vrátili zpátky do kuchyně, na židli zády k oknům seděl hubený stařec s opálenou, téměř hnědou pletí, která splívala s jeho oděvem. Měl delší šedivé vlasy, svázané do koňského ohonu a mírné, unavené oči. Byl to sice jen venkovan, ale tak starý a vyzařující auru moudrosti a klidu, že si Deidara připadal na Haniných zádech neuvěřitelně trapně.
„Tohle je Kosuke," oznámila Hana a zůstala na malou chvíli váhavě stát, jakoby čekala, až se oba představí.
Stařec nic neříkal - díval se na ně stále se stejným klidem a nejspíš mu neušlo, jak Deidara odvrací zrak. Hana s ním obešla stůl a chtěla jej položit do postele, ale když byla v půlce cesty, Kosuke popadl opěradlo vedlejší židle a odsunul ji od stolu: „Posaď se," řekl.
Všichni, dokonce i stranou stojící Sakura se po něm otočili. Toto vyzvání platilo jen a jen pro Deidaru, ač se sám nemohl ani hnout. Hana se rychle vzpamatovala - bez námitek couvla k nastavené židli a počkala, až se její přítěž pustí. Zřejmě si oddechla, že se zbaví té nepříjemné povinnosti.
Starý muž několikrát kývl. „Už je ti líp?"
Deidara si připadal čím dál nervóznější. Co je tohle je za lidi? „Ano, Kosuke-san..."
Vlastní slova mu nedávala smysl. Vždyť ho ani nezná!
„Hmm," přikývl Kosuke. Natáhl jednu ze svých hubených, hnědých rukou k hrnci na stole a sundal z něj pokličku. „Tak to si s námi můžeš dát zeleninu. Jak se jmenuješ?"
Hodnou chvíli se nezmohl na slovo, jen těkal očima z jídla na starcův profil a z něj na zamračenou Sakuru, co se posadila naproti němu. Soustředěně si nabírala rýži a dělala, že ho nevidí.
„Dei -..." Zarazil se. Bylo mu, jakoby polkl knedlík. Málem na sebe všechno prozradil!
„Dei... Jsme rádi, že ses uzdravil, Dei," řekl Kosuke, ale Deidara jej dávno neposlouchal.
Jen to vyslovil, Sakura k němu pozvedla oči a provázela jej bodavým pohledem. Zadíval se do své misky a přál si celým srdcem, aby ho ignorovala.