Můj život trochu jinak 01 - Minulost

Právě jsem se probudil a podíval jsem se, co dělá Naruto. Ten seděl na jedné z nemocničních postelí a dohadoval se s Tsunade o tom, aby ho pustila domů, že musí jít trénovat a pokusit se Sasukeho znovu zachránit. Ta ale odmítala smlouvat a tak si Naruto naštvaně lehl a zavřel oči, čímž naznačil, aby šla pryč.
„Ten Naruto vůbec nepřemýšlí, nebýt mě, tak by zemřel.“ Pomyslel jsem si a znovu jsem si v hlavě přehrál celou událost a hlavně tu část, když jsem Narutovi půjčil malý kousek své temné tmavé chakry.
„Ale proč jsem mu zase pomohl? Mohl jsem ho nechat zemřít, ale potom by mě zase zapečetili do někoho jiného.“ Řekl jsem si a začal jsem vzpomínat na dobu, když jsem byl ještě malá devítiocasá liška se jménem Kurama, které teď už nikdo nezná.

„Byl zrovna jeden deštivý a ponurý den, když Rikudou Sennin rozdělil desetiocasého démona na devět částí s vlastní povahou, protože už nemohl ovládat tak obrovské množství chakry. Každý z nás měl jiný počet ocasů, díky kterým nás lidé pojmenovali. Mě tedy říkají Kyuubi, devítiocasý liščí démon vlastnící temnou chakru. Rikudou Sennin dal každému z nás jméno a začal nás vychovávat. Po pár týdnech se už o nás nemohl starat a řekl nám, že musíme jít svou vlastní cestou. Tehdy jsem byl ještě hodný a myslel jsem si, že nás lidé přijmou dobře. V tom jsem se ale mýlil. Všichni jsme byli hrozně smutní, když nás opustil a zemřel, ale pořád jsem měl svou kamarádku, dvouocasou kočku jménem Nekomata. Byli jsme si hodně blízcí… Po nějakém čase jsme vyrostli a lidé z nás začali mít strach, protože jsme se přestali skrývat. Vzniklo hodně pečetících technik a silní shinobi nás tak zapečetili do lidí. Byl jsem oddělen od Nekomaty, kterou zapečetili do jedné silné dívky. Mě zapečetili do jedné ženy z klanu Uzumaki. Uplynula dlouhá doba a má jinchuuriki pomalu umírala a tudíž mě museli zapečetit do dalšího člověka z Uzumaki klanu. Byla to dívka z rudými vlasy, Kushina. Myslel jsem si, že už budu volný, ale nebyl jsem. Od této chvíle jsem začal nenávidět lidi za to, co mi udělali. Uběhl nějaký čas, už jsem ho ani nevnímal a byl jsem zapečetěn do Uzumaki Naruta, který je mým jinchuurikim doteď. Všichni doufají, že mě dokáže ovládnout a že bude používat mou chakru…“

Nevím, proč nad tím pořád přemýšlím a proč si to opakuji pořád dokola. Lidé jsou pořád stejní, chtějí jen mou chakru a nic jiné je nezajímá. Proto je tolik nesnáším. A taky kvůli tomu, že jsem nemohl zůstat s Nekomatou…
„Už chápu, proč jsi tak zlý, Kyuubi.“ Uslyšel jsem v hlavě hlas Naruta.
„Takže on to všechno slyšel?“ pomyslel jsem si. Nevšiml jsem si toho, ale Naruto mezitím, co jsem tady vzpomínal, usnul a mohl se mnou mluvit. Teda spíš jeho podvědomí.
„Co po mně chceš?“ odsekl jsem mu a odmítal jsem se s ním dál bavit. Nesnáším ho, je to pitomec, který nikdy nic nechápe, a o jeho síle už vůbec nemluvím.
„Víš Kyuubi, přemýšlel jsem o tom a chci ti pomoct.“ Oznámil mi Naruto.
„Tak ty jsi přemýšlel?“ podivil jsem se a začal jsem se smát. „Mě už nikdo nepomůže, tak se o to ani nesnaž a vypadni.“ Odpověděl jsem mu. Naruto to samozřejmě ignoroval a byl zřejmě přesvědčený o tom, že mi nějakým svým způsobem dokáže pomoct.
„Pomůžu ti zbavit se tvé temné poloviny a nenávisti. Můžeme si navzájem pomáhat a…“ chtěl ještě něco říct, ale naštěstí jsem ho zarazil.
„Nemám zájem, já nemám temnou polovinu, já sám jsem nenávist.“ Zařval jsem na něj a na tváři se mu objevil vyděšený výraz, který potom přešel k hloupému.
„Um, to nechápu.“ Řekl mi Naruto a já jsem začínal být ještě víc naštvaný. Jistě, že to nechápe, a asi ani nikdy nepochopí.
Místo odpovědi jsem na něj zavrčel, lehl jsem si a zavřel jsem oči. „Proč musí být můj jinchuuriki takovej hlupák?“ zeptal jsem se sám sebe, otevřel jsem oči a čekal, až Naruto odejde. Ten to po chvíli koukání na mě vzdal a zmizel.
„Teď od něj snad budu mít chvíli klid.“ Zavrčel jsem, zavřel jsem znovu oči a v horší náladě než obvykle jsem se pokusil usnout. To se mi ale nedařilo a tak jsem začal přemýšlet o své kamarádce.
Co asi teď dělá? Je její jinchuuriki dobrý ninja nebo je k ničemu? Kde vlastně vůbec je? Tyto a různé další otázky se mi honily hlavou. Chtěl jsem s ní zase mluvit. Naposledy jsem ji viděl před… vlastně ani nevím, před kolika lety. Někomu by to připadalo určitě divné, ale i my démoni můžeme mít své přátele a dobrou povahu. Při vzpomínkách na Nekomatu se ve mně začala hromadit nenávist a uvolňovat má temná chakra. „Narutovi oči už jsou teď určitě rudé.“ Pomyslel jsem si. Pokaždé, když jsem se hodně naštval, se z Naruta uvolňovala moje chakra. Hodně jsem zuřil, hlavou mi probíhaly útržky vzpomínek, dobrých i špatných. Po chvíli jsem se už dokázal ovládnout a v Narutových očích se objevila jeho obvyklá modrá barva. Raději jsem přestal přemýšlet a znovu jsem se pokusil o spánek. Usnul jsem, nic se mi nezdálo…