Nový člen, díl 30

Cesta černo černým lesem probíhala tiše a i dopady na větve stromů byly téměř neslyšné. Tři tmavé šmouhy svištěly lesem.
První kapka vody se snesla na zem a rozryla tvrdou suchou půdu.
„Ah, už prší. Sakra,“ zaklela Natsumi a zaškaredila se na zamračenou oblohu. I když si stěžovala, ve skutečnosti se jim toto počasí hodilo, protože před deštěm se většina lidí schová do svých domů a nebude se starat, jestli venku někdo straší.
K jedné hodině noční už nezbývalo mnoho minut, když tři členové Akatsuki ve slabém dešti stáli na kraji lesa a pozorovali hlavní bránu do Konohy, u které usínali dva hlídači a pochrupoval pes. S tímto faktem počítali a vydali se na východ od vesnice. Natsumi vedla a pozorně si prohlížela každý kousek vysoké zdi, jíž byla Konoha obestavená.
„Tady nikdo poblíž není,“ sdělila svým společníkům. Všichni vyskočili na vrch stěny. Museli dávat pozor, aby neuklouzli na vlhké omítce, ale nedělalo jim to větší problémy.
Natsumi měla pravdu. Ulice zela prázdnotou. Rychle seskočili dolů na mokrou zem. Dívka se chvíli soustředila. Netrvalo dlouho, než objevila chakru tak zlou, že by nahnala strach i pouhou vzpomínkou na ni. Natsumi přejel mráz po zádech. Pokývala na své kolegy a tiše se rozběhla směrem ke Kuyubimu.
Skrývali se ve stínech a kradmo se dostávali za zády hlídajících ninjů ke svému cíli.
„Tady to zřejmě je,“ konstatovala Natsumi a ještě jednou vyhledala démonovu chakru. Byla tak nesnesitelně blízko, že měla co dělat, aby se nezačala třást po celém těle.
„Dobře. Deidaro, běž na sever a jakmile se tam dostaneš, ihned zaútoč,“ rozkázala. Blonďák přikývl a rozběhl se k severní bráně. Natsumi a Hidan vyšlapali schody, poté se před nimi objevila cesta, po levé stěně pár dveří. Dívka zjistila, jaké dveře vedou k Narutovi a obratně odemkla zámek. S vrzáním otevřela a pokynula bělovlasému, aby čekal. Neslyšně se vkradla dovnitř.
Chodba nebyla nijak dlouhá a vedla do obývacího pokoje. Z něj se dalo odejít do kuchyně a další dvoje dveře vedly neznámo kam. Jedny z nich musely patřit ložnici. Natsumi přiložila opatrně ucho k jedněm dveřím a naslouchala. Zaslechla mírné chrápání, proto do místnosti jako myška vstoupila.
Byl tam. Kluk, který v sobě měl devítiocasého démona. Rozhodně nevypadal nebezpečně ani silně, spíše trochu přitrouble. Vzhled však klamal, i bez snažení totiž dívka cítila tu mocnou démonovu chakru. Vlezla na postel a obkročmo si klekla nad něj. Přiložila mu kunai ke krku.
„Co to?“ zabrblal Naruto, když mu kapka vody dopadla z dívčiných vlasů na jeho tvář, a zašilhal očima do tmy. Zděsil se, jakmile zahlédl jasně modré oči nad sebou a ucítil chlad studeného kovu na svém ohryzku.
„Přišla jsem na návštěvu,“ zmínila Natsumi a odložila kunai zpátky. Slezla z postele a přikázala blonďákovi vstát z postele.
„C-Co je to za techniku?“ zakoktal blonďatý ninja a jen v bílém tílku a v trenkách s červenými proužky se napřímil vedle postele.
Pořád dokola ta stejná otázka, pomyslela si znuděně, hodila mu oranžové kalhoty a bundu, které našla pohozené na zemi a nechala jej si je obléct. Kluk ve spodním prádle by jistě přitahoval nežádanou pozornost. Ze zadního pouzdra vytáhla černý šátek a zavázala mu ústa, aby nemohl křičet. Poté se s ním vydala do deštivé noci.
„Výborně,“ zazubil se Hidan, když uviděl zajatce.
Najednou se ozvala rána. Oba se otočili k místu, odkud k nim zvuk dolehl, a zahlédli temný oblak kouře, který však rychle díky dešti mizel.
Dobře načasováno, pochválila Deidaru v duchu a téměř nepatrně se usmála. Pokývala na Hidana a všichni tři se rozešli k západu.
Ve zmatku z útoku bylo ve městě plno ninjů mířící k severní bráně. Natsumi vyhlížela za roh domu, schovaná ve stínech. U úst se jí v klidném rytmu objevovaly obláčky páry a mokré oblečení se jí lepilo na tělo.
„Už jsme skoro pryč,“ zašeptala s pohledem upřeným na ulici před nimi. Když jí už proběhl poslední ninja a vzduch se zdál čistý, pronikli skrz cestu do další stinné uličky. Doběhli až ke zdi, která ohrazovala vesnici. Najednou Natsumi zbystřila.
Ale ne, musíme si pohnout, problesklo brunetě hlavou při zmerčení blížící se chakry. Hidan přeskočil zeď, za ním hned Naruto v závěsu s Natsumi.
„Hej!“ zaslechla za sebou známý hlas.
Natsumi neotálela a při otočce čelem k příchozímu po něm vrhla dva kunaie. Jednomu se vyhnul a druhý vykryl.
„Další z Akatsuki? Takže výbuch měl jen upoutat pozornost,“ říkal si pro sebe naštvaně Takahiro. „Kyuubi? Tak tohle je váš plán,“ všiml si Naruta s šátkem přes ústa.
Takahiro si nevšiml, že před ním stojí ta dívka, se kterou byl před dávnou dobou v týmu. Bylo to hlavně díky husté tmě a dešti.
„Nemám ráda namyšlené ninji, kteří si hrají na hrdiny,“ zabrblala dostatečně nahlas, aby přehlušila déšť rozrývající půdu. „Hidane! Máš tu práci!“ otočila se za svým kolegou, který na ni čekal u lesa. Bělovlasý vyskočil zpátky na tašky, posazené na zdi, a s pohledem upřeným na černovlasého shinobiho zamumlal: „To ho nezvládneš sama?“
Schytal přísný pohled, načež se bez dalších zbytečných keců vrhl s kosou v ruce na nepřítele.
„To zvládneš, a když ne, tak smůla. Jdu napřed,“ oznámila nezaujatě a seskočila s Narutem ze zídky. Rozběhla se směrem, kterým tušila nejbližší místnost pro zapečetění.

Listy na mohutných větvích starých stromů zachycovaly kapky vody a tak zabraňovaly dešti, řádícího v tom nejlepším rázu, narušovat půdu pokrytou hnijícím hnědým listím.
Hidan už doběhl Natsumi po splnění zadané práce. Výbuchy jílu již nebylo slyšet, těžko říct, jestli to bylo vzdáleností, nebo jestli už Deidara přestal útočit. Každopádně se blížili ke svému cíli.
Natsumi věděla, že je někdo sleduje, a byla velmi ostražitá. Hidanovi však nic neřekla.
„Natsumi!“ zazněl lesem mužský hlas.
Všichni tři se zastavili, jen Hidan se však překvapeně otočil.
„Zase se setkáváme? Už je to otravné,“ vyřkla, aniž by se ohlédla. Neměla odvahu jej zase vidět, i když věděla, že v té situaci to bude muset udělat.
„Znáš ho?“ podivil se bělovlasý.
„Tak trochu,“ sdělila bruneta, stále otočena zády.
„Pořád jsi u Akatsuki, jak jsem čekal. Nechceš si to rozmyslet? Nechceš ještě jednou zvážit moji nabídku?“ Neji jen stál mezi stromy a pozoroval levandulovýma očima dívčina záda.
„Nabídku? O čem to mluví?“ nechápal stále Hidan a ohlédl se přes rameno na Natsumi.
„Před devíti lety,“ promluvila a nervózně se otočila, „pamatuješ? Dlouho potom, co jsem odešla, jsem ještě přemýšlela, co by se stalo, kdybych to neudělala. Jestli bych měla krásný, spokojený život. Utápěla jsem se ve svém vlastním svědomí a proklínala svá unáhlená rozhodnutí. Místo pohodlného domku jsem bydlela u hnijících ryb, kradla zbytky z popelnic a ukrývala se ve špinavých tmavých uličkách,“ její hlas se začínal zvyšovat a měnit v hysterický. „Víš ty vůbec, jak mi bylo? Jako krysa, která přežívá ze dne na den! Nikdo si mě nevšímal, když jsem v mrazivé zimě natahovala ruku, abych vůbec přežila. A co mi lidé dali? Nic! Všichni lidé oblečeni v drahých kabátech vyztužené kožešinou, kteří už od pohledu neměli hluboko do kapsy, se na mě jen znechuceně podívali a raději zrychlili krok! Nikdo se neslitoval a nedal ani drobek od chleba.“ Uvědomila si, že už křičí, proto se znovu uklidnila a pokračovala, „zjistila jsem, jací lidé vlastně jsou. Chamtiví a sobečtí, myslící jen na sebe. Rozhodla jsem se tedy k jinému způsobu přežívání. Ve svých třinácti jsem začala po večerech svádět opilé muže, oplzlé úchyláky, kteří žili jen pro alkohol a necudné ženy. Zavedla jsem je do stinného místa a zabila je. Řídila jsem se heslem ´zabij, nebo zabit budeš´. Často jsem měnila města, jen pro jistotu. Bylo to tak snadné, rychlé a hlavně efektivní. Konečně jsem měla na jídlo, dokonce i na oblečení. Už jsem si přestala klást zbytečné otázky, které začínaly slovem ´kdyby´. Už mě to nezajímalo, protože jsem žila jiný život, který bych si předtím nedokázala ani představit. Poté mě přijal Pein k Akatsuki. Konečně někdo, kdo se o mě zajímal. Věděla jsem, že to bylo jen kvůli schopnosti, která zničila můj starý život, ale poskytla mi život nový. Horší či lepší, to nevím a nikdy se to nedozvím. Nepřijmu tvoji nabídku. Bývalá Natsumi by ji nejspíš přijala, ale ta zemřela při zabití prvního občana Skryté Listové,“ dopověděla pevným hlasem.
„Tak jo, dost žvanění,“ zahlásal Hidan a vrhl se s kosou proti Nejimu.
Natsumi jejich boj nehybně pozorovala, pod kontrolou stále majíc Naruta. Překvapovalo ji, jaké úsilí musela vynaložit, aby Nejimu nepomohla. Aby nepomohla nepříteli, ale zároveň i osobě, ke které měla i přes mnoho let odloučení stále velmi silné emoce. Jaká to ironie. Se zaťatými zuby sledovala scénku před sebou.
Neji, ač to byl génius, neměl proti šílenci, jako byl Hidan, téměř žádnou šanci. Už utržil mnoho nepěkných ran, ze kterých valila krev, smývaná studeným deštěm. Těžce sípal a pozoroval nepřítele.
„Zatracenej déšť!“ zaklel Hidan s pohledem upřeným na černou oblohu. „Kvůli němu nemůžu přivést oběť Jashinu-sama!“ sjel pohledem na nakrčeného ninju. Rozběhl proti němu s očividnými vražednými úmysly, které z něj téměř sálaly.
Natsumi nadskočila, avšak nevykřikla v okamžiku, kdy Hidan zabodl jednu z čepelí kosy do Nejiho břicha. Bělovlasý se následně nohou opřel o jeho hruď a prudce z něj vytáhl svoji zbraň. Bezvládné tělo hnědovlasého shinobi se sesulo na blátivou zem. Mokrou hlínu zabarvila rudá tekutina, vycházející ze smrtelné rány. Neji však stále ještě žil.
„Tohle by tě už mělo odrovnat,“ odhadoval Hidan, zavěsil kosu na záda a vydal se směrem, kterým měli namířeno předtím. Natsumi ho však nenásledovala, což jej zarazilo. Sledovala totiž pomalu, ale jistě umírajícího ninju.
„Natsumi? Jdeme!“ rozkázal bělovlasý nadřazeně.
„Já to nedokážu,“ zašeptala. Přes liják jejím slovům ani jeden nerozuměli. Rozběhla se k Nejimu, padla na kolena k jeho boku a opatrně jej otočila na záda.
„Co to sakra děláš?“ zhrozil se Hidan při zahlédnutí zeleného světla u jejích rukou. Když se však chtěl rozběhnout k ní, něco jej silně zasáhlo. Byl to Narutův kop, Natsumi se totiž přestala soustředit na ovládání jeho těla. Blonďák se rozutíkal směrem k Nejimu, jeho konání však přerušil již zotavený Hidan.
„Co to děláš?“ zasípal Neji s polootevřenýma očima pozorujícíma zelenou záři. Vykašlal krev, která mu následně začala ve stroužku stékat z koutku úst.
„Já…“ promluvila tichým, chraplavým hlasem, „já tě nedokážu nechat umřít.“ Slzy se nedaly rozeznat od kapek, které jí chladily obličej. Snažila se uzdravit tu hlubokou ránu, i když věděla, že obyčejným léčením to nedokáže.
„Není jiná možnost,“ zašeptala pro sebe a přerušila techniku. Pravou ruku si položila na břicho a levou se lehce dotkla Nejiho zranění. Pod obojími dlaněmi se objevila žlutá záře. Natsumi zkřivila tvář, jutsu ale neukončila.
„Co je to za techniku?“ podivil se Neji. Cítil, že se jeho tělo regeneruje a to opravdu rychlým způsobem.
„Předávám ti své buňky, o které jsi přišel,“ sdělila a pokusila se o úsměv, ze kterého však vzešla pouze bolestná grimasa.
„Ale to znamená…“
„Že zemřu. Místo tebe,“ dokončila větu za něj a vykašlala krev, která dopadla na Nejiho tvář, načež ji déšť rychle smyl.
„To ne… Přestaň a vyleč se!“ vykřikl nejhlasitěji, co mohl, ale i tak sotva přehlušil liják.
„Na to mi už nezbývá chakra,“ nesouhlasila unaveně. „Zbytek vložím do této techniky. Nebudeš úplně vyléčený, ale přežiješ.“
Hidan ani Naruto nevěděli, co se vlastně mezi Natsumi a Nejim odehrává. Z brunetina břicha začala téci rudá krev.
„Chceš nás snad zradit?“ zařval Hidan na dívku a vykryl Narutův kop. Těkal panenkami mezi svým nepřítelem a členkou Akatsuki.
Natsumi se sesula na zem. Dech měla zrychlený a oči pevně zavřené.
„Do háje,“ zaklel Hidan, „udělala to.“ Přestal se soustředit a utržil ránu do žeber.
„Proč?“ otočil hlavu k dívce ležící vedle jeho boku.
„Proč, p-ptáš se?“ vydala ze sebe. S každým slovem jejím tělem projela ostrá bolest, obzvlášť v oblasti břicha, celého zakrváceného. „Je lepší, k-když budeš žít ty a n-ne já,“ pootočila k němu hlavu a pootevřela oči. Bahno jí zašpinilo vlasy i tvář. „Prosím, žij,“ zasípala ještě, než upadla do bezvědomí.
Hidan na chvíli uzemnil Naruta a tím získal čas zmizet. Shinobi z Konohy rychle uvažoval, jestli jej má pronásledovat, ale nakonec se rozběhl k Nejimu a k neznámé dívce ve špinavém, černém plášti s červenými mráčky.
„Neji! Jak ti je?“ volal starostlivě na svého kamaráda, který se pomalu zvedal do sedu, oči pořád upřené na brunetinu tvář. Položil dva prsty na její krk.
„Pořád ještě žije, ale jen tak tak,“ zašeptal sám pro sebe, Naruto jej však slyšel.
„Za chvíli zemře. Je to členka Akatsuki, tak co je nám po tom,“ utrousil nedbale blonďák a podepřel Nejiho, aby mohl vstát.
„Jak, co je nám po tom? Neviděl jsi, že mě uzdravila? Musíme ji odvést do vesnice a zachránit ji!“ protestoval hnědovlasý a vytrhl svoji ruku, kterou si Naruto posadil na ramena, z jeho sevření. Sklonil se s bolestmi k Natsumi a opatrně ji vzal do náruče.
„Jaký je mezi vámi vztah? Je to nepřítel!“ nesouhlasil Naruto s její záchranou.
„Jaký je mezi námi vztah? To bych taky rád věděl,“ usmál se nepatrně a i přes bolest z nedoléčeného zranění se vydal směrem k vesnici. Naruto jej mlčky následoval.
Déšť již ustoupil, mraky na obloze ale přetrvaly a chladný vzduch mrazil na pokožce. Ve vesnici už byl klid, výbuchy se neozývaly a občané mohli klidně dospat zbytek noci s vědomím, že se ninjové o všechno postarají.
„Vážný případ! Kde jste kdo?“ vtrhl Neji do nemocničních dveří, mokrý a udýchaný z dlouhého běhu. Hned přiklusala sestřička.
„T-Ten plášť,“ zarazila se a hleděla na bezmocné tělo.
„Zatímco tu koukáte, tak ta dívka umírá. Zavolejte doktora,“ vytkl jí a rozešel se svižným krokem k operačnímu sálu.
„Musíme to oznámit Hokage-sama. Jinak nemůžeme operovat,“ oznámila černovlasá sestřička nervózně, chvátajíc na Nejim.
„Do té doby umře,“ protestoval hnědovlasý, „Běžte to oznámit doktorovi a já to půjdu říct Hokage.“ Sestřička nakonec souhlasila.

„Cože?!“ bouchla Tsunade do stolu. „Akatsuki? Proč jsi ji sem přivedl?! A ještě chceš, abychom ji zachránili?“ rozléhal se její hlas po celé budově.
„Zachránila mi život za cenu svého!“ vykřikl Neji, chytaje se za bolavé břicho.
„Určitě to mělo nějaký skrytý účel. Možná se chce dostat do vesnice a špehovat,“ přemýšlela Tsunade nahlas a na chvíli se odmlčela. Už když se Neji nadechoval k další argumentaci, předběhla jej: „Mohla by nám ale posloužit jako zdroj informací. Jednou nám utekla, nevíme, jak se jí to povedlo, ale tentokrát bychom si na ni mohli dát větší pozor.“
Nejimu se nelíbil Tsunadin plán, pokud to však byl jediný způsob, jak ji zachránit, byl ochoten tu variantu podstoupit.
„Děkuji vám, Hokage-sama,“ uklonil se a zamířil ke dveřím.
„Nech se také ošetřit. Podceňovat svá zranění se nevyplácí,“ upozornila jej těsně před zavřením dveří.

Neji vyčkával před dveřmi operačního sálu, nad jehož vchodem blikalo červené světlo. Čekal dvě hodiny, než žárovka zhasla a ze dveří vyšel vážně se tvářící doktor. Ninja ihned vyskočil a podíval se do doktorova kamenného obličeje. Ten jen zavrtěl hlavou a odešel.
Nemohl tomu uvěřit, i když to čekal. Zacouval a sesul se na lavičku v čekárně. Opřel se lokty o kolena a založil tvář do dlaní, to aby nikdo procházející neviděl jeho slzy.

„Jak to myslíte, mise neúspěšná? Byli jste tři, to by přece mělo stačit na jednoho JInchuurikiho. Nesplnili jste úkol a nechali zabít jednoho člena,“ káral dva ninji Pein a naštvaně klepal prsty do desky stolu.
„Jak říkám, Natsumi nás zradila. Teď už je ale stoprocentně mrtvá,“ zopakoval Hidan a upravil si jednoduchým gestem dozadu ulíznuté vlasy. Deidara jen mlčky stál po jeho boku a držel si kamenný výraz.
„Vypadá to, se pro Kyuubiho budu muset vydat sám. Můžete jít,“ sdělil a začal se věnovat své práci. Očividně jej ztráta Natsumi nijak citově nezasáhla. To ostatně asi nikoho z Akatsuki, tedy až na Deidaru a Itachiho. Deidara schovával smutek za nezměnitelným výrazem bez emocí, Itachi trávil většinu času ve svém pokoji a s nikým nemluvil. Ani jeden nebrečel, to by se na člena tak mocné organizace nehodilo.

Natsumino tělo bylo zapečetěno a bezpečně schováno hluboko pod zem daleko od vesnice. V údolí obklopeném nízkými, ale pevnými skálami, kam slunce svítilo jen v poledne, jinak vládl chladný stín. Tráva byla zelená jen díky tichému potůčku, který stékal ze skulinky jako dlouhý vodopád, než dopadl do koryta z hlíny.
Nedbale vyrobený dřevěný kříž byl zabodnut do země pod listnatým stromem. Různobarevné listy stihly zasypat nedávno zakopaný hrob.
Neji před ním stál a přemýšlel. Stejně rychle, jak ses objevila, tak jsi taky zmizela. Pamatuju si, jak jsi mi říkala, že až zemřeš, nepřeješ si, aby se na tvém pohřbu plakalo. Nechtěla jsi, aby byli lidé kvůli tobě smutní. Už si na to jistě nepamatuješ, také proto jsi dělala ty hrozné věci. Odpočívej v pokoji.
Na jeho obličeji se objevil úsměv. Bylo to díky vzpomínkám. Byl rád, že s ní mohl ještě být, i když jen na krátkou dobu. Neskončilo to, jak by si přál, ale s tím se musí v životě počítat.
Život pokračoval dál ve starých kolejích. Všichni se vyrovnali s Natsuminou smrtí, nebylo jich totiž nijak mnoho. Hiroki byl nakonec vážně mrtvý, to jen Natsumi byla příliš paranoidní.
A tak končí příběh kunoichi, která se cítila zrazena všemi. I tak však zjistila, že na světě měla někoho, kdo ji nikdy nezradil. Člověk, pro kterého byla ochotna zemřít.