Cesta 1

Předmluva
Abyste mě lépe pochopili, musím vám na začátek povědět něco o svém životě. Jmenuji se Satsuki. Je mi šestnáct let. Od svých sedmi let se podrobuji výcviku v umění ninjů, samurajů a vlastně všech bojových umění, které za to stojí.
Ve svých devíti jsem ztratila svého mistra, který mě vychovával od narození. Umíral mi v náručí. Vztek a nenávist k jeho vrahům mě dohnala k mé první vraždě. Každý z vás, kdo zabil mi dá za pravdu, že tvář naší první oběti si zapamatujeme až do smrti.
Byla to skvěle naplánovaná pomsta. Původně jsem toho muže chtěla zabít pomalu, ale nedokázala jsem to. Před tím než jsem ho podřezala, jsem mu ale stihla říci, za co zemřel.
To, že je pomsta naprosto zbytečná a špatná věc, jsem zjistila ve chvíli, kdy jsem stála nad jeho mrtvolou a vůbec se mi neulevilo. Naopak. Cítila jsem se odporně, jako bych zradila mistrovo učení.
Od této události jsem nezabíjela vůbec, pokud to bylo možné. Stala se ze mě potulná bojovnice, sbírající bojové techniky a živila jsem se prací, kterou mi nabízeli. Uklízela jsem, štípala dříví, odstraňovala z cesty nepřátele či soky... Prostě všechno, za co jsem mohla dostat mzdu. Kromě jediného. Nikdy jsem neprodávala své tělo. A nikdy v životě s tím nehodlám začít.

Mé jméno je Satsuki. Jsem poslední mistryně Tajné černé techniky, dokážu bojovat s čímkoli, co mi dáte do ruky. Jsem
dívka, která hledá své místo v životě i ve světě a toto je můj příběh.....

Kapitola 1
Náhoda?
Krásný les. Sem se budu muset někdy vrátit. Bylo zrovna krásné odpoledne v Zemi ohně. Všude kolem zpívali ptáci a poletovaly mouchy. Bylo to takové líné letní odpoledne, kdy se vám nechce nic dělat. Jenže kdo nic nedělá, nenají se. Naposledy jsem jedla včera ráno. Pro dobré jídlo bych byla ochotná udělat prakticky cokoli. Ale na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Ten den jsem někoho hledala. Hledala jsem osobu, která by byla schopná posunout mé znalosti a dovednosti kupředu. Páni, je to už hodně dávno, co jsem měla pořádný trénink. Tréninkem se ale naplnit žaludek nedá. Říkalo se mi to těžko. V poslední době jsem střídala jednu namáhavější a málo placenou práci za druhou. Nikdo nepotřeboval osobního strážce, nebo nějakou nepodřadnou práci. Zatímco umýt nádobí a vysmejčit dům by chtěl každý. Není to snadné vydržet takový život. A přiznám se, že s tím pomalu, ale jistě ztrácím nervy. Koho by to taky bavilo.
Frrrrr...
Co ty ptáky mohlo tak polekat? Nikdy jsem neslyšela, že by tahle oblast byla obydlená nebo nějak zvlášť navštěvovaná. Ale oni se polekali. Něčeho nebo někoho. Bylo jich příliš mnoho na to, aby se jednalo o náhodu... A teď znovu o kus dál! Co se to tu ksakru děje? Není to tak daleko.
V tom okamžiku se rozebíhám a do popředí se mi dostávají instinkty vybroušené smysly. Blížím se. Zdálo se mi, že slyším nárazy kovů? Přibližuji se k mýtině, na které probíhá souboj.
Jsou to ninjové. Tohle ale není trénink. Přímo před mýma očima probíhá souboj na život a na smrt. V mysli mi začínají svádět boj dvě myšlenky. Zůstat schovaná nebo se zapojit? A na kterou stranu bych se přidala. Výjev přede mnou mi výběr moc neusnadňuje. Stojí tu proti sobě maskovaní muži a žena, na jejíž ochranné čelence vidím znak skryté mlžné. Ti maskovaní muži. Nejsou to snad ti legendární ANBU? To se mi snad jenom zdá. Když se potulujete po kraji jako já nemůžete občas minout nějaký zápas dvou shinobiů. Něčeho takového si prostě nemůžete nevšimnout. Obvykle se přitom vyskytují různé techniky, kterým se můžete buď přiučit, nebo je pouze sledovat. Pro mě není těžké provádět jakékoli jutsu. Ale musím to pečlivě skrývat. Přílišná nápadnost přitahuje problémy. Proto se nezapojuji do každého souboj, na který narazím. Navíc je to dost nebezpečné. Pokud neznáte ani jednoho aktéra, nemuselo by se vám to vyplatit. Kdo ví co udělá vítěz s vámi. Párkrát už jsem se spálila a nehodlám jen tak bez rozmyslu vstoupit do stejné řeky dvakrát. Jenže tohle je ANBU. A podle té masky je z Konohy! Navíc to nevypadá, že by zrovna suverénně vyhrával. Byla to pravda ten muž byl zraněný a evidentně mu docházeli síly. Udělej to! Udělej to!!
Vrhám kunai směrem ke kunoichi. Vyhla se mu. To jsem očekávala, chtěla jsem pouze dát tomu muži čas, aby se lépe připravil na nadcházející útok. Co se to ale děje? On padá k zemi. Nemůže být mrtvý. Prostě nemůže. Nemám na vybranou. Musím se aktivně zapojit. Klid, vždyť stačí jediná technika a máš ji. Ruce skládají pečetě úplně automaticky. Už když mě ta žena poprvé zahlédla, uviděla jsem v jejích očích odevzdanost. Věděla, že se mi neubrání. Dodnes nevím, zda poznala ty pečetě, nebo byla tak unavená, že už nemohla pokračovat.
Katon: Goukakyuu no jutsu!
Nezbyl po ní ani mastný flek. Místo, kde stála, a okolí bylo celé spálené. Ještě hodně dlouho tady nic neporoste. Proto taky nerada používám jutsu. Jsou prostě dost nápadná. A dá se podle nich dobře stopovat. Pokud je trénuji, tak na místech, kde je holá skála, moře nebo se tam dají očekávat prudké změny terénu. Některé techniky musím dokonce cvičit hodně kilometrů od pobřeží na širém moři. Jsou to techniky velkoplošného ničení. Dokážu jedinou technikou vyhladit celá města.
Teď mám ale jiný problém. Pospíchám k ležící postavě. Není ještě mrtvý, ale zanedlouho bude.