Cesta 2

Kapitola 2
Poslání

„Vydržte! Za chvíli budete v pořádku.“ Oba ale známe pravdu. Za chvilku už mu opravdu nic nebude, už nebude cítit nic.
Odstraňuji mu masku z tváře. Dost mě překvapilo, že mě to nechal udělat. Skrytá identita by pro něj měla být velmi důležitá. Ale asi je to jedno. Umírá a nevadí, když budu znát jeho tvář. Alespoň to pomůže v identifikování v případě, že to bude zapotřebí.
Bože, jeho oči! Jako by mi viděl do duše. Pronikavý pohled, jako je tento, jsem viděla jen jednou. Bylo to ve chvíli, kdy si mě vybíral můj Mistr.
Pozorně si mě prohlíží, hodnotí mě. Nevím proč to dělá, ale nehodlám okřikovat umírajícího člověka kvůli takové hlouposti. Začínám se věnovat jeho zraněním. Jakmile odekryju chránič hrudníku, je mi jasné, že tohle nevyléčím, ani kdybych se postavila na hlavu a jako by zázračně snadno se naučila Irou Ninjutsu. Zatím s těmito technikami jen experimentuji. Nevím jak na to. Zkoušela jsem léčit motýla, který měl zlomené křídlo a jednou jsem se rozhodla pomoci ptáčkovi, kterého chytila kočka. Začínala jsem dobře. Zdálo se, že se mi to povede. Ale nikdy jsem to nedokázala dotáhnout do konce. Nedokázala jsem jim pomoci úplně. Dala jsem jim sice šanci na život, ale ve zmrzačeném těle.
„Jak se jmenuješ? Odkud jsi?“ zeptal se mě ANBU. Jeho hlas byl i přes bolest, kterou jistě prožíval, silný a ani se nezachvěl.
„Jsem Satsuki. Nepocházím odnikud. Buďte potichu, tímhle si jenom ubíráte síly. Musím pro vás sehnat pomoc. Nedaleko jsem viděla ukazatel k vesnici. Poběžím tam a snad najdu lékaře, který....“
„Ne, mě už žádný lékař nepomůže. Zbytečně bys ztrácela čas, který nemáme. Tím, žes mi pomohla, ses stala nepřítelem společníků té ženy, kterou jsi zabila.“
„Nechtěla jsem ji zabít. Všechno se seběhlo tak rychle.....“
„Na tom teď nezáleží. Musíš převzít moji misi a dokončit to, co jsem začal.“
Začala jsem se nadechovat, ale on mě nenechal ani začít.
„Vím, že máš spousty otázek, ale věř mi, na to teď opravdu není čas. Musíš vyrazit do Konohy a předat Třetímu Hokage tento svitek.“ Vytáhl z rukávu svitek, který vypadal docela obyčejně. Jako by to bylo jen hlášení nebo prostý dopis. Nebo teleportační svitek! Může skrývat úplně cokoli! Páni, je to už hodně dávno, kdy jsem o nich četla. Tyto svitky obsahují pečeť, kterou když odvoláte, objeví se předmět nebo technika, které jste sem uložili.
ANBU mi pomalu předal svitek do rukou. Vrhla jsem na něj pohled plný zvědavosti, což muž postřehl a navzdory svému stavu se uchechtl.
„Měla bys vědět co strážíš. Nuže v tomto svitku je ukryt ještě jeden větší a právě ten obsahuje tajné techniky Skryté Mlžné. Ale teď už musíš jít. Potřebuješ co největší náskok abys unikla mým pronásledovatelům a v pořádku se dostala do Konohy. Pamatuj si, musíš chtít mluvit přímo s Hokagem-sama. Nezajímej se o nic jiného, kdyby tě chtěli zadržet, uteč. Je to jasné?“
„Ale co bude s vámi? Přece vás tu nemohu nechat jenom tak!“
„O mě si starosti dělat nemusíš. ANBU mají přísná pravidla. Zničím své tělo dřív, než se sem dostanou. Je to moje povinnost, zabránit komukoli, aby využil mé tělo. A teď běž! Nechci, aby ses na to dívala!“ poslední slova vyslovil jako rozkaz.
Nebyla jsem si jistá, jestli mi něco udělá, kdybych neposlechla. Byl sice jednou nohou v hrobě, ale stále vypadal dost nebezpečně. A byl to ANBU! Kdo ví, jak se tihle lidé zachovají, když se k nim otočíš zády. Jsou to speciální jednotky, které mají přiřazovány ty nejtěžší úkoly. To, že nosí masku má svá opodstatnění. Někdy musí vykonat hrůzné činy i před zraky vlastní rodiny. Jak by se k nim potom mohl někdo chovat normálně, potom co viděl. Jména a tváře členů ANBU jsou jedněmi z nejtajnějších informací všech Skrytých vesnic. Ale obyčejní ninjové ani nechtějí vědět, kdo patří ke speciálním jednotkám jejich vesnic. Zaprvé je to bezpečnější a zadruhé je to především příjemnější pro všechny zúčastněné.

P.S. Omlouvám se za tak krátkou kapitolu, ale opisuji to z ručně psaného originálu(nesnáším psaní na počítači). Slibuji, že 3. kapitola bude o dost delší(asi tak 2x tak dlouhá)