Moje pomsta 01- Yumiko

Běžela jsem lesem a strach se mi zahryzával do kostí jako vlk trhající maso. V hlavě mi stále zněl křik mé matky.
„Uteč Yumiko, on se zbláznil! Uteč dokud je čas!“
Slzy se mi nahrnuly do očí. Zdálky se ozval řev při kterém mi tuhla krev v žilách. Zrychlila jsem, ale docházeli mi síly. Zahlédla jsem skupinu skal. Ano! Je tam malá jeskyně, pro dospělého příliš velká ale pro osmi letou holčičku perfektní schovka. Zalezla jsem do temného otvoru v naději, že tam nenarazím na nějakého jiného obyvatele, ale měla jsem štěstí, nikdo tam nebyl. Schoulila jsem se do klubíčka a rozplakala jsem se. Byla jsem strašně unavená a v šoku, takže jsem brzy usnula. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale když jsem se probudila bylo venku již světlo.

V prvních chvílích jsem nevěděla co se děje. Proč jsem tady? A jak jsem se sem dostala? Jenže vzpomínky na včerejšek přišli až příliš brzy. Před očima se mi znovu objevili obrazy včerejších událostí. Proč? Proč se to stalo? Vždyť byl členem vesnice tak proč to udělal? Přežil to někdo? Mám se vydat zpátky? Jenže co když tam ještě je, určitě by mě zabil taky.
Mladý muž s bílími vlasy a fialovýma očima podobných těm mým. Znala jsem ho od vidění, patřil mezi ninji a občas pracoval s tátou. Z přemýšlení mě vytrhl nějaký zvuk. Překvapeně jsem sebou trhla a stáhla se ještě víc do stínu. Napjatě jsem čekala, zda se to ozve znovu a nečekala jsem dlouho. Zvuk se ozval znovu a já se musela usmát – byl to můj žaludek. Nejedla jsem nic od minulého oběda takže jsem měla celkem hlad.
Rozhodla jsem se vylézt a něco si najít. V tomhle jsem byla vždycky dobrá a dneska se na mě usmálo štěstí- našla jsem nějaké houby a v nedaleké řece bylo spoustu krabů a největší radot mi udělala planá jablka. Po chvíli jsem našla vhodné místo pro rozdělání ohně, aby byl kouř vidět co nejméně. A teď v čem to mám uvařit. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nic mě nenapadalo, tak jsem houby snědla zasyrova. (Brrr byli moc hořké.)No a kraba jsem jednoduše napíchla na klacek a jala se ho opékat nad ohněm. Nikdy bych nečekala, že bude chutnat tak dobře.

Ještěže mě táta učil, jak si poradit, řekla jsem si s úsměvem, ale ten zase rychle přešel v pláč. Už je nikdy neuvidím a může za to on. Najdu ho a zabiju, i kdyby to mělo trvat 20 let, pomstím se. Můj pláč ustal a nahradil ho vztek a nenávist. Jenže jak? Ve venici jsou všichni mrtví a i kdyby nebyli tak mi nepomůžou. Byli jsme tam cizí, je to teprve rok, co jsme se tu usadili. V tom jsem si vzpoměla, co mi kdysi řekla maminka. „Když se nám něco stane, běž do Konohy a vyhledej ženu jménem Uchiha Mikoto – je to má sestřenice, pomůže ti.“ Fajn takže musím tam, ale nejdřív se musím vrátit... jen ta myšlenka otřásla mým odhodláním. Ale vzchopila jsem se, alespoň prozatím a vydala se na cestu.

Už se smrákalo, když jsem konečně dorazila do vesnice. Ve vzduchu byl cítit pach strachu a krve. Občas jsem zahlédla nějaké těla, vypadali jako kdyby spali, ale já věděla, že to tak není. Pospíchala jsem k našemu domu a bála jsem se, co tam najdu. Prvního jsem spatřila tátu. Jeho tělo bylo rozcupováno na kousky. Udělalo se mi zle a skácela jsem se k zemi. Znovu mě to přemohlo, moje odhodlání mizelo. V tom jsem uslyšela nějaký zvuk z našeho domu. Strnula jsem a bála jsem se zvednout hlavu.
„Yumiko...“ ten hlas. Zvedla jsem oči.
„Mami!“ zvedla jsem se a přiběhla k ní. Sotva se držela na nohou. „Jsem tak šťastná, že jsi v pořádku,“ usmála se a vykašlala krev.
„Mami, ne!“ zase mi začali slzet oči. „Neumírej, seženu pomoc, prosím vydrž to ještě!“
„Je to zbytečné, navíc tu nikdo není. Teď mě poslouchej. Běž do Konohy a najdi ji, vem si s sebou jídlo a v tátově skříni na horní poličce si vezmi mapu.“ Její hlas slábl, ale stále se držela. Přikývla jsem, nedokázala jsem promluvit.
Hodně štěstí, byla její poslední myšlenka, spokojeně zavřela oči a uvolnila se. Držela jsem ji v náručí dokud nevydechla naposled. Už jsem neplakala, nebylo co. Sbalila jsem se, vzala mapu a dala se na cestu. Na kraji vesnice jsem se otočila směrem k našemu domu a zašeptala do větru slib. „Pomstím vás, i kdyby to byla poslední věc v mém životě.“ Po těchto slovech jsem se otočila a vydala se do tmavé noci s cílem Konoha.

Jsem na cestě již třetí den. Podle mapy bych s mým současným tempem tam měla být někdy během zítřka. Nespěchala jsem, neměla jsem důvod. Začalo se stmívat, tak jsem se rozhodla zastavit a utábořit se. Rozdělala jsem oheň a vytáhla poslední zásoby, které jsem si vzala z domova. Bylo toho málo a já měla hlad, proto jsem se vydala na lov. Ve větvích jsem zahlédla veverku, která o chvíli později ležela na zemi s mým shurikenem v zádech. Takhle skončili ještě další dvě. Trénink s tátou se vyplatil, nikdy jsem neminula cíl. Rozhodla jsem se, že dneska si dám jen ty veverky opečené jak jinak než na klacku a zbytek si nechám na snídani. Jakmile jsem dojedla natáhla jsem se do spacáku a vytáhla fotku svých rodičů. Maminka měla jemnou bledou pleť, dlouhé černé vlasy a černé oči. Byla velmi krásná a milá. Můj pohled přejel k otci. Měl rudé vlasy stejně jako já, ale světlejší a zelenomodré oči. Nepamatuju se, že bych ho kdy viděla s byť i sebekratšími vousy. Já byla podobná na mámu, ale povahu jsem měla po otci. Vždycky mě peskovali, že jsem moc divoká a netrpělivá a na svůj věk sprostá. Oddala jsem se vzpomínkám a po chvíli, ani nevím jak se vzpomínky slily s mými sny a já usla jako když mě do vody hodí.

Na druhý den jsem se dostavila k bráně Konohy, rozpačitě jsem se zastavila uprostřed a nevěděla, co mám dělat.
Jak ji najdu? Bydlí tu ještě vůbec? Co když řekne, že mě nezná? Zahloubaná do vlastních myšlenek jsem si ani nevšimla, že přede mnou stojí dva lidé. Zvedla jsem oči a usmála jsem se.
„Dobrý den, jmenuji se Yumiko a hledám ženu jménem Mikoto Uchiha.“
„Ehm,“ ozval se jeden z nich a otočil se k tomu druhému. „Asi bychom ji měli vzít k Hokage-sama,“ řekl s nejistým výrazem ve tváři.
„Běž, já tu zatím počkám a ať ti to netrvá dlouho,“ přikývl druhý a šel na své místo, menšího domku na levé straně brány, kterého jsem si doteď nevšimla.
„Tak pojď,“ otočil se na mě můj průvodce. „Těší mě Yumiko, já jsem Hayate.“
Nic jsem neřekla jen přikývla, což mu zjevně stačilo a tak jsme vyrazili. „Kdo je to Hokage?“ zeptala jsem se, nikdy jsem to dřív neslyšela.
„Ty to nevíš? Hmm, tak dobře. Hokage je vůdce Konohy, jedná se o nejsilnějšího a nejlepšího ninju ve vesnici. Je to její ochránce a představitel. Celkově existuje pět Kagů, každý z jednoho národa a jejich skrytých vesnic. Je to hodně shrnuté, ale pochopila jsi mě alespoň trošku?“
„Myslím, že jo. No a proč k němu jdeme? Já přišla za Mikoto.“
„To zjistíš až u něj, je to kapku složitější,“ zjevně jsem ho vyváděla z míry, asi nečekal, že s ním budu mluvit jako sobě rovným, přece jen je mi osm skoro devět, teď jsem ho potkala a mluvím s ním jako bych ho znala už dlouho.
„Odkud jsi sem přišla? A kde máš rodiče?“
„Jsem z vesnice Skryté v Horkých pramenech a moji rodiče byli zabiti před čtyřmi dny,“ odpověděla jsem beze známky jakýkoliv pocitů.
„Z Horkých pramenů? Hmm, to lecos vysvětluje,“ zamyšleně se podíval směrem k velké červené budově. Radši jsem se neptala, jak to myslel, takže jsme došli až před dveře Hokageho kanceláře mlčky.

Hayate zaklepal a byli jsme vyzváni ke vstupu. Za stolem seděl starý muž s kloboukem na hlavě a bafal jakousi dýmku. Přišel mi jako dědeček, co si v klidu pokuřuje na verandě. Potlačila jsem úšklebek a podívala se na druhou osobu stojící blíž k nám. Nejvýraznější na něm bylo, že měl malý culíček a přes nos se mu táhla jizva.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem a čekala co bude následovat. Hokage si mě zvědavě prohlédl a otočil se na mého průvodce.
„Kdo to je?“
„Ehm, to je...“
„Jmenuju se Yumiko a umím mluvit sama,“ předběhla jsem ho. „Pocházím z vesnice Skryté v Horkých pramenech a přišla jsem za členkou klanu Uchiha.“Stařík se na mě usmál a já si teprve uvědomila, že jsem promluvila bez vyzvání.
„Eee, promiňte.“
„V pořádku, nic se neděje, bude jednodušší, když to řekneš sama. Hayate můžeš jít“ Má docela odvahu a výřečnost ji také nechybí, pomyslel si třetí. „Řekla jsi z Horkých pramenů? Kdy jsi od tamtud odešla?“
„Dneska je to čtvrtý den.“
„Takže jsi?“
„Přežila ten masakr?“ skočila jsem mu opět do řeči. „Jo byla jsem tam, utekla jsem, když se ho snažila máma zadržet, táta už byl mrtvý.“ Už jsem to udělala zase, ale on si toho nevšímal.
„Řekni mi prosím všechno.“

Tak jsem spustila. O tom jak se tam z neznámého důvodu objevil, nejdřív vraždil potichu se svou kosou, později skrz nějaký rituál. Nemohla jsem jim říct žádné detaily, nic jsem neviděla. Také jsem jim popsala svou cestu sem. Když jsem skončila, tak se na mě Hokage vážně podíval.
„Mám pro tebe špatnou zprávu. Žena, kterou hledáš je asi dva týdny mrtvá. Celý Uchiha klan byl vyvražděn.“
„Cože?! A do hajzlu.“ Oba se na mě překvapeně podívali. „Ehm, pardon,“ ušklíbla jsem se. „To ten stres. No, ale co bude se mnou? To opravdu nikdo nezůstal?“ vrátila jsem se radši zpět k tématu, aby nekomentovali můj slovník.
„Je tu jeden člověk, ale ten nepřichází v úvahu.“
„Cože? Kdo? Proč?“ ksakru už jsem mu zase skočila do řeči.
„Protože je stejně starý jako ty. Je to mladší syn Mikoto a jediný přeživší. Říkala jsi, že to byla sestřenice tvé matky? Takže jsi Uchiha? Tím pádem jste příbuzní.“
„Já a Uchiha? Popravdě svoje příjmení neznám a ani příjmení rodičů ne. To bylo poprvé, co se máma zmínila o někom z příbuzných a táta o své rodině taky nikdy nemluvil. Ale pořád jste mi neřekl, co bude se mnou,“ připoměla jsem se a lehce se zamračila.
„Hmm, Iruko,“ otočil se na neznámého ninju. „Mohla by do tvé třídy ne? Ještě by se mohla mezi ostatní zařadit.“
„Jistě Hokage – sama,“ souhlasil dotyčný, ale moc nadšeně se netvářil. Jestli se seznámí s Narutem a Sasukem, tak to bude pěkná motanice, pomyslel si Iruka.

„Výborně,“ zamnul si rukama Hokage, „to bychom měli. Yumiko, chtěla bys do akademie? Dle tvého vyprávění soudím, že už nějaký trénink máš.“
„Ano to mám Hokage–sama. Můžu se ještě zeptat, kde budu bydlet?“
Třetí se zatvářil zamyšleně. Chvíli nic neříkal ale pak se znovu otočil na toho, jehož oslovoval Iruka.
„Teď nemáme žádné volné ubytování a do hotelu ji dát nemůžeme, takže bych to viděl na dům, kde bydlí Naruto. Je tam spousta volných bytů a jako prozatimní řešení je to ideální.“
„Cože? To myslíte vážně? Naruto je už teď pěkný uličník, sice se spravil, ale když se setká s ní tak to bude teprve tropit vylomeniny. Ona dle mého bude taky pěkné kvítko.“
„Hej!“ ozvala jsem se. Sice měl pravdu, že nepatřím k těm nejposlušnějšímm dětem, ale to neznamená, že to musí říkat nahlas, zvlášť, když mě vůbec nezná.
„Promiň, promiň,“ omlouval se s úsměvem a škrábal se vzadu na hlavě.
„Hmm, myslím, že máš pravdu Iruko, ale nebude to na škodu, když se potkají.“
„Hej, nemluvte o mě jako bych tu nebyla!“ řekla jsem naštvaně. „Hups,“ byla moje další inteligentní reakce, když jsem si uvědomila že to asi bylo hodně neuctivé. Abych to nějak spravila nahodila jsem psí oči typu: 'Já to nebyla'. Zřejmě to fungovalo, oba dva se totiž rozesmáli. Mít osum má i své výhody, ušklíbla jsem se v duchu.
„Dobrá, dobrá. Ještě jedna věc. Yumiko, nikdy nikomu neříkej, že jsi příbuzná s Uchihy, i kdyby jen vzdáleně. Hlavně ne Sasukemu.“
„He? Kdo je Sasuke a proč to nesmím nikomu říct a hlavně ne jemu? Ne, že bych to měla v úmyslu, ale nechápu to.“
„Já to neřekl? Sasuke je ten přeživší chlapec. Nesmíš to nikomu říct, protože bys pak mohla být v nebezpečí.“ Hokage se zatvářil přísně. „Nerad to přiznávám, ale ten kdo to udělal, by se mohl vrátit a zkusit zabít i tebe.“
„Ale proč? A Sasukemu, nebo jakžesetojmenuje, v nebezpečí není?“
„Nevíme proč to Itachi udělal. A Sasukemu podle nás nic nehrozí, Itachi ho už mohl zabít ale neudělal to.“
Itachi? To je zase kdo? Vždycky o někom mluví a nic nevysvětlí.

Radši jsem se už na nic neptala a vyvolala zívnutí. Chtěla jsem už vypadnout, unavovalo mě to tu a tohle byl nejjednodušší způsob. Oba si toho všimli (což byl záměr) a ozval se Iruka. „Já ji tedy odvedu a o všechno se postarám.“
Stařík pouze přikývl, tak jsme odešli. Odvedl mě do obrovského domu, který nebyl zrovna v dobrém stavu. Zastavil se u jedněch dveří a otevřel klíčem, který dostal od Hokageho a hned mi ho podal. Vstoupili jsme a já se nestačila divit. Nebyl to sice žádný luxus, ale čekala jsem, že to bude mnohem horší a že tu bude nepořádek. Ale bylo tu uklizeno a i vyvětráno. Rozhlédla jsem se po chodbě a uviděla dvoje dveře. Jedny vedly do koupelny a druhé do kuchyně. V koupelně i v kuchyni byli ještě jedny dveře, ale oboje vedly do stejné místnosti, zřejmě ložnice. Hodila jsem batoh k posteli a vrátila se do kuchyně, kde na mě čekal Iruka.
„Nemáš hlad? V lednici nic není tak tě zvu na rámen,“ zeptal se jakmile mě spatřil ve dveřích. Přikývla jsem. Byla jsem hladová jako vlk.
„Fajn, rovnou ti trochu ukážu vesnici a zavedu tě k akademii a zítra tě představím ostatním studentům, souhlasíš?“
„To bude nejlepší Iruko–sensei,“ usmála jsem se na něja čekala jak zareaguje na moje oslovení.
Nic neřekl jen se na mě usmál a vydal se ke dveřím. Vydala jsem se za ním a na prahu se zastavila. Tak je to tu. Začínám nový život. S touto myšlenkou jsem se rozběhla za svým novým učitelem vstříc budoucnosti.