Dopisy mrtvým

Pokud ze mě chcete mít podivína, mějte si. Pokud blázna, proč ne? Každý vám dá za pravdu. Otogakure se stala mým domovem po mém náhlém odchodu z Konohy. Nikdo to pořádně nechápal, protože jsem nikomu nic neřekl. Radši ne.
Přestěhoval jsem se k mému kamarádovi s tím, že se v blízké době něco najdu.
Bohužel, něco si našlo mého kamaráda a on zemřel v ložnici. V noci. Já jsem spal jen několik místností dál. Tudíž jsem byl hlavní podezřelý. Fakt, že nejsem místní a jsem přeběhlík z nepřátelské vesnice mi moc nepřidalo.
Už mě třikrát odsoudily k smrti, ani jednou jim to však neprošlo. Vždy jsem se z toho vymluvil.
Po konci celého procesu jsem dostal rok vězení. Nikoho jiného nenašli a mě to dokázat nemohli.
Tak mi dali trest jako výstrahu ostatním. Na oplátku mi byl ponechán veškerý majetek. A byla mi nabídnuta služba armádě. Tu jsem odmítl. Nechci už mít s podobnou věcí nic společného.
Tak takhle to probíhalo. Neboj se, jednou najdu tvého vraha a skoncuji to s ním. Věř mi. Přísahám.


Sayamoto Argo
2.listopadu 1225
Otogakure no Sato


Uběhlo dalších pár dní, pár týdnů. Pokusil jsem se vypátrat někoho, kdo se pohyboval poblíž a na jednoho jsem narazil. Vím, jak vypadá, ale to je vše. A tak se snažím zjistit víc.
Opět jsem byl vyzván, abych se přidal do armády. Dostali ode mě stejnou odpověď jako minule. Z jejich reakce jsem nervózní. Jednou jsi mi řekl, že Otogakure je živá vesnice. Možná už chápu, že jsi tím nemyslel jen večerní zábavy a hazard.
Dům pořád stojí na svém místě, snažím se o něj starat jak to jen jde. Doufám, že tě mé dopisy moc neobtěžují.
Možná se ptáš, proč je píšu. Víš, nakonec, když jsem sem přijel, krom tebe mi nezbyl nikdo. Ty jsi znal jen část pravdy.
Omlouvám se, ale slíbil jsem si, že ten dopis ti donesu ještě dnes. Proto to tu ukončím a s úplnou pravdu ti napíšu příště.


Sayamoto Argo
29.listopadu 1225
Otogakure no Sato


Ahoj. Tak tedy začneme. Je toho dost, zjistil jsem, že na jeden dopis se to vejde jen těžko. Ale konec zbytečným řečem...
Vše to začalo, když jsem se vrátil ze své válečné mise. Těšil jsem se, jak budu moci po návratu hrdě prohlašovat, že jsem sloužil vlasti, že jsem pro Konohu nasadil život.
Dokud jsem tu válku skutečně neprožil. Umírající lidé všude kolem, krev, dorážení lidí na zemi, roztrhaná těla, znásilněné ženy, oheň, pláč, strach. Shinobi sice nemá mít emoce, ale tomuhle se prostě utéct nedá.
Po návratu už jsem svou vesnici neznal. Opouštěl jsem ji úplně jinou, než jaká byla teď. Procházel jsem se ulicemi, které mi dříve poskytovaly pocit bezpečí, jistoty a ve kterých jsem se cítil jako doma. To všechno teď působilo cize, lidi, které jsem dříve znal už neznaly mě. To vše přes den.
V noci to bylo horší. Mnohem horší. Protože všechno, co už bylo daleko za mnou se vracelo. Nikdy to neskončilo, dokonce ani teď ne. Pomalu jsem začínal chápat, že jít do války a „sloužit vlasti“ byla jedna z největších chyb v mém životě.
Začal jsem se stranit společnosti, žít jako vyvrhel, často mě nazývaly Ztraceným shinobim ve vlastní vesnici. Lidé se mě začaly bát. ANBU nedostali rozkaz mě zlikvidovat, neměli pro to oprávnění. A takhle jsem přežíval zhruba půl roku.
A pořád jsem neměl odvahu na to se zabít. Ale nežil jsem sám. Žil jsem s dalšími stovkami lidí, které jsem viděl mrtvé ve válce. A jejich hlasy byly plné výčitek...výčitek, proč nejsem s nimi na druhé straně.


Omlouvám se, ale bolí mě hlava a chce se mi zvracet. Zbytek dopíšu potom. Pokračuji v hledání tvého vraha. Už to nebude dlouho trvat. Pomstím tě.


Sayamoto Argo
10.prosince 1225
Otogakure no Sato


Poslední měsíc jsem na psaní moc čas neměl. Moje minulost mě dohání a bohužel sebou vzala i přítomnost. A mám pocit, že budoucnost na tom není moc dobře. Abys pochopil, v jaké jsem teď situaci, musíš znát zbytek příběhu.
Po půl roce mě vyhledalo několik mužů. Každý měl přes sebe černý plášť a kdybych nevěděl, že zbytek ANBU mě neignoruje, klidně bych je za ně považoval.
Ale skutečně to byli oni. Našli mě ležet ve stoce, promrzlého na kost, zarostlého, vypadal jsem jako přerostlá krysa.
Tehdy mi ten bělejší z nich s namalovanýma očima nabídl, jestli bych nechtěl získat pocit, že jsem pro vlast skutečně něco udělal. Zbavit se těch výčitek svědomí, těch vidin.
Netušil jsem, jak tohle všechno dali dohromady, každopádně jejich slova mě přesvědčila. Na jejich ústředí mě dali dohromady a vysvětlili, v čem bude má práce spočívat.
Bylo mi to jedno. Já potřeboval něco dělat. Něco, co bude alespoň trochu podobné tomu, co jsem dělal před tím, než jsem dopadl tak, jak jsem dopadl.
Jak můžeš usoudit, tehdy jsem udělal další z mých dvou největších chyb v životě.
Má práce spočívala v tom likvidovat nepohodlné lidi v Konoze. Z počátku se jim podařilo namluvit mi, že jsou to váleční zločinci, kteří se tu ukrývají. A já jim věřil. Dokud jsem nedostal rozkaz zabít Yamamota. Netušil jsem, kdo to je, dokud jsem nezahlédl jeho oči. A to, jak vypadá.
Poznal jsem v něm jednoho z mých kolegů. Toho samého člověka, který mě dostal z tolika problémů a tolikrát mi zachránil život, že ať bych udělal cokoliv, na protislužbu by to bylo málo.
Unesl jsem ho za použití drogy, který navozuje smrt a vzal bonusový úkol, ukrýt jeho tělo. Počkal jsem v lese, než se probudí. Vysvětlil mu situaci, rozloučil se se mnou a potom se vydal svou cestou.
Dokonalé, že? Jenomže to prasklo. Respektive to mělo jednu malou vadu.
A to byla ta, že on pro ně pracoval taky. Jenomže udělal špatně misi, pár podvodů k tomu a prozradil pár lidem to, co neměl. Tím, že mě udal si chtěl napravit reputaci. Nepovedlo se a on byl za záhadných okolností prohlášen za pohřešovaného.
Já se musel ztratit. Změnil jsem si identitu, zaplatil si použití několika technik, které naprosto změnily mou podobu.
A zbytek už znáš. Přišel jsem k tobě s prosbou o pomoc
a s vysvětlením, které pravdě odpovídalo ani ne ze čtvrtiny.
Omlouvám se ti, ale čím více si toho za svého života věděl, tím lépe.


Nedávno jsem našel v domě podivné šlápoty. Nahlásil jsem to, ale strážní to prohlédli, stopy setřeli a zeptali se, jaké šlápoty tu přesně jsou.
Armáda zde je propojená se strážci, to už jsem pochopil. Ten tvůj vrah pořád řádí. Nedávno zemřela sousedka. Ve vedlejším pokoji byly nalezeny její děti v kritickém stavu. Ona zemřela stejným stylem, jako ty.


Sayamoto Argo
1.února 1226
Otogakure no Sato


Víš příteli, mám pocit, že už moc dopisů neodešlu. Už to nebude trvat moc dlouho a uvidím se s tebou. Když jsem dnes šel nakoupit, kolem mého domu se „nenápadně“ potulovalo několik mužů.
A jedna žena.
Tři znám. Ostatní jsou mi povědomí. Namlouval jsem si, že jsou tu kvůli té vraždě...ano, další vraždě. Ale neboj. O vrahovi vím už všechno.
Doufám, že až se znovu potkáme, že mě budeš brát pořád stejně. Potom, co jsi si přečetl pravdu.
Dnešní dopis je krátký, promiň, ale musím se připravit.


Sayamoto Argo
15.února 1226
Otogakure no Sato


Jsem v problému. A ve velkém. Dnes se to povedlo, vkradl jsem se k němu do domu a podřízl mu krk.
Ve spánku. Přišlo mi to tak přirozené, možná proto, že jsem věděl, co ti udělal. A co udělal těm ostatním. Měl jsem radost, zároveň se ale opět vrátily vzpomínky na to, kdy jsem to prováděl „ve službách vlasti.“
Cestou domů mě přepadlo několik mužů. Přibližně na úrovních jouninů. Nicméně jejich zkušenosti nebyly velké a já své umění ještě zdaleka nezapomněl.
Tady máš vysvětlení mého brzkého vstávání a procházek do lesů. Tréninky. Zvládl jsem je a všechny hodil do popelnice požíračům. Pamatuješ si ještě požírače? Takové ty krysy o velikosti vlčáka? Další dva na mě čekali přímo u domu.
Na památku tohoto souboje máme díru ve střeše a mrtvolu na půdě.


Sayamoto Argo
23.února 1226
Otogakure no Sato


12. března 1226 našli spojené týmy z Otogakure a Konohagakure mrtvolu dlouho hledaného muže. Na celém těle měl příznaky 12 smrtelných nemocí. V ruce držel svitek. Byl odnesen, zalit do železa a vhozen do oceánu. Jeho duše byla prokleta za jeho hrůzné činy. Obě vesnice o tom daly vědět tak, že byl konečně dopaden sériový vrah. O jeho minulosti pomlčely a Sayamoto Argo se zapsal na seznam zločinců, které ANBU společnými silami zastavili.


Z mrtvoly na půdě jsem svlékl její ANBU uniformu a jako vyslanec jsem se dostal na místo činu. Mého činu. Měl jsem pocit, že jsem něco podstatného přehlédl. Něco, co by mi mohlo napovědět.
Taky že jsem našel.
Muž, kterého jsem zabil bil jen další pokročilý chunnin z Konohy. Kolem domu se potuloval ne kvůli tvé vraždě, ale kvůli přípravě té mé. Vrátil jsem se domů, abych našel dům v troskách. Ve svém převleku mi nedělalo potíže si vyhledat podoby těch dalších vražd. A víš co mi docvaklo? Všichni mrví byli zabiti stejně. Podříznuti. Vzpomněl jsem si na ten pocit přirozenosti a pozvracel se.
Ta mise na mou vraždu nebyla uskutečněna kvůli mé minulosti.
ANBU sem povolala Otogakure, aby si Konoha vyřešila svého muže.
A můj poslední poznatek? Z trosek tvého pokoje jsem vytáhl svitek. Memorizační svitek. Velmi důmyslné. Uvolnil jsem pečeť a pomocí vize si nechal přehrát tu noc, kdy jsem o tebe přišel...
vtrhly mi slzy do očí a já už to neunesl. Byl jsem to já. Já tě tehdy zabil.
Mi dva se nemůžeme sejít. Ty ses někde znovu narodil, já půjdu do posledního kruhu pekla. Ty jsi pomáhal zrůdě, já tu zrůdu žil.
Pomocí mých technik, které jsem nepoužil už dost dlouho, jsem dostal všechny mé pronásledovatele do stavu, kdy toho už nebyli schopni. Dokážu vyvolávat různé druhy nemocí a urychlovat jejich průběh.
Tohle je tedy můj poslední dopis.
Až budeš tohle číst, budou mí pronásledovatelé prohledávat mrtvolu u tvého hrobu.
Prosím tě za odpuštění a žádám tě o poslední službu. Předej tuto prosbu dalším, které bys mohl potkat. Neudělal jsem to úmyslně. Tohle ne. Ale můžu za to, že jsem šel do války, mohl jsem se jí vyhnout.


Touhle zkušeností jsem navíc mohl vidět, jak i nepřátelské venice dokáží spolupracovat. Proč se ty války tedy vedou? Všechny mé otázky se nakonec zodpověděly.


Sayamoto Argo
12. března 1226
hřbitov v Otogakure no Sato