Alone and together

Pro ty méňě chápavé, tak kurzívou je minulost trocha sentimentální nálady, trocha zelenýho kouře a už zase píšu....to jsou mi věci ^^.

„Nemůžu!! To nejde.. Prosím, lásko, já tě prosím, nenuť mě! Miluji tě!.“
Klečeli naproti sobě. Měla rozdrásaná kolena a popraskané rty. Vtiskl jí polibek do dlaně a jeho slza zmapovala její útlé předloktí.
Zvednul ruku a pohladil jí po šíji, načež k sobě přitáhnul ty nejkrásnější rty a naposledy je ochutnal.

Byl to velkolepý den. Slunce ohřívalo svatební podnosy a svatebčané tlumeným hlasem obdivovali tu nádheru kolem sebe. Dnes se měla stát úžasná věc. Všichni byli nadšení a ohromení. Pokládali své dary na obrovský stůl se svátečním ubrusem krémové barvy. Zahrady byly ozdobené papírovými lampióny a v potoce šla slyšet uklidňující fontána. Kouzelný nádech všemu dodával západ slunce na obzoru. Vše bylo laděné do béžové barvy, ale slunce si prosadilo svou a svými paprsky vše zahalilo do růžové s lehkým oranžovým odstínem.
Každý se usadil na své určené místo a v tichosti očekával, kdy začne svatební obřad.

Mladá žena stála před zrcadlem a slzy jí vytvářely tenké potůčky na hebké tváři. Dvě starší dámy zdobily její vlasy jemnými stuhami a doplňky. Šaty měla dlouhé až na zem a bílé, jako první sníh. Byla by nádherná. Opravdu by byla nádherná, kdyby se v její tváři nezrcadlilo tolik bolesti a smutku.
Zavřela své pronikavé oči a trhaně se nadechla. On otevřel svou onyxovou čerň a ztěžka vydechl. Do rukou si vzala připravenou kytici a postavila se před velké, dvoukřídlé vstupní vrata. Musíš být silná a statečná! Buď taková, jakou tě milují. Nebuď zbabělec. Kdyby měla srdce určitě by splašeně tlouklo, ale ona srdce někomu darovala. A není to ten člověk, co na ni čeká u oltáře.
On do rukou popadl meč, batoh a svůj oblíbený Gunbai si pověsil na záda. Otevřel dveře a udělal první krok. Hned na to druhý. Nenechávej mě tady lásko, prosím!! Při třetím kroku se vrata rozevřeli a všichni svatebčané se s šumem postavili. Semkla rty pevně k sobě, aby zastavila příval slz a bolestného kvílení.
Zamračil se a kráčel k hlavní bráně svého rodného města, kterého byl z poloviny tvůrcem.
Pomalu kráčela uličkou posetou okvětními plátky růží. Veškeré osazenstvo žaslo nad její krásou. Nesnažila se zakrýt svůj smutek. Koukala před sebe a s veškerým odhodláním byla rozhodnutá, že tuto pekelnou uličku projde až nakonec.
Zastavil se. Koutkem oka pohlédl směrem k velké obřadní síni a veškerou svou odvahu, sílu a lásku poslal směrem tam. K ní. Zaskřípal zuby a svůj pohled stočil před sebe, kde jak si všiml, stanul před hlavní bránou.
Nemůžeš utéct. Jsi důležitá. Ty musíš zůstat ve vesnici!! Musíš být ochráněná. A on… on tě ochrání. Já tady nemohu zůstat, ty to víš!! Víš to, že musím odejít.. musím.
Zastavila se. Podívala se na svého nastávajícího a semkla k sobě obočí. V jednu vteřinu vymyslela tisíc způsobů, jak utéct, bránit se a dokonce bojovat! Pro něj. Za něj. Ale břímě, které nese je jen její. Je to prokletí a ona prostě musí zůstat.
Opět se dala do pohybu až zastavila před oddávajícím a svým budoucím manželem. On nebyl zlý člověk. Měl upřímné oči a povzbuzující úsměv. Určitě se mu taky příčil dohodnutý sňatek, ale nikterak to na sobě nedal znát. Byl přece Hokage. Na tomhle se dohodla vrchní rada Konohy. Každou buňkou svého těla je nenáviděla.
Vždycky tě budu milovat. Vždycky budeš tady. Vzal její ruku a položil si jí na svou levou část hrudníku. Až nastane ten den… zmizím. Bude to pár dní po souboji. Buď statečná má lásko…
Vykročil bránou vpřed. Naposledy se ohlédnul a vryl si ten obrázek do paměti. Bylo zrovna jaro. Nádherný čas, kdy Sakury rozkvétají a Konoha je zahalená v růžové peřině. Přivřel oči… miluji tě.
Vyslala k němu silnou myšlenku, než políbila svého nového manžela, který hrdě nesl jméno Hashirama Senju.

Miluji tě Madaro…