Shořely...

-

-

Ostrá bolest tady... tady na hrudníku mě probudila z poklidného spánku. Snažila jsem se otevřít oči, ale nešlo to, přede mnou ležela stále ta stejná a už dočista okoukaná černočerná tma. Nebo že bych snad už měla oči dávno otevřené? Vážně nevím. Ležela jsem na něčem tvrdém a studeném a byla jsem celá mokrá. Buď to byl sníh, nebo led.
Pokusila jsem se alespoň maličko pohnout, ale zabránila mi v tom ona příšerná bolest na hrudníku. Co to sakra je? Znovu nevím, nemůžu si vzpomenout.

-

Jediné, na co si vzpomínám, jsem já, jak sedím v houpacím křesle s pletacími jehlicemi a pletu. Ale co to pletu, to už nevím. Možná nějaké oblečení pro dítě, ale to už asi dávno ne. Moje vlasy totiž nabraly šedivou barvu a už vůbec nejsou tak krásně růžovoučké jako byly předtím. Sedíš vedle mě, hladíš mě po rameni a chráníš si obličej, abych tě v zápalu pletení netrefila loktem do obličeje. Tvoje vlasy jsou už také šedivé a pochmurné, stejně jako výraz ve tvé tváři. Ve tváři velkého Hokageho, kterým jsi vždycky chtěl být a nakonec jím i byl.

Počkat... teď vidím něco jiného, ale přeci je to to stejné houpací křeslo. Válí se na něm pletací jehlice a ještě něco-teď už to vidím jasně a zřetelně-je to čepice na zimu. Ale kde jsem? A kde jsi ty?
O kousek dál vidím postel. A na ní sedím a pláču, šedivé vlasy spadené do obličeje, roztřesené ruce zakrývají moje uplakané tváře. Co se stalo? Ano, už si vzpomínám, že jsi odešel a nechal mě tu. Nechal mě tu samotnou.
Proč se mi to najednou všechno vybavuje? Každý člověk si na sklonku svého života vzpomíná na to co prožil, ale já nechci. Chci umřít v nevědomí, nechci vědět co strašného se stalo...

Další vzpomínka. Už nechci, už nechci vzpomínat na ty strašné chvíle, ale pořád se mi vybavují v hlavě nové a nové. Nejde to zastavit.
Tentokrát vidím zasněženou vesnici v plamenech. Možná je to... ano, je to Konoha. Moje vesnice,kterou jsem milovala víc než svůj život a ty jsi ji miloval víc než svůj. Vidím ninje, bojující za svou vesnici,vidím umírat tisíce, mně tak známých lidí, ať už jsou mladí nebo stáří, děti nebo dospělí, všichni bojují za svou vesnici ve čtvrté velké válce ninjů. Vidím vyhasínat tolik životů pro nic za nic, ale já s tím nemůžu nic udělat, místo toho stojím uprostřed toho všeho a ty už tu dávno nejsi, abys mě ochránil. Najednou mnou projede ostrý hrot Kunaie a na prsou a následně také na břichu ucítím horkou krev, jak pomalu stéká. Co se stalo? Dál už nevidím nic.

-

Otřepala jsem se z těch výjevů a okamžitě jsem se pokusila pohnout pravačkou. Jde to! Zvedla jsem ji do vzduchu, přiložila na hrudník a snažila se něco nahmatat. Ano, Kunai... byl tam.
Znovu jsem otevřela oči, už jsem neviděla tmu, ale stále jsem měla zamlžený zrak. I přes palčivou bolest jsem se pomocí rukou vyškrábala alespoň do sedu, kde jsem opět uvolnila všechny své svaly, aby se nepřepínaly a abych se neunavila. Několikrát jsem zamrkala a vyhnala slzy z očí. Když se mi ale konečně povedlo zaostřit, zalily se mi znovu slzami a rozezněl se můj usedavý pláč.
Všude kolem mě leželi lidé. Byli mrtví! Rozhlížela jsem se všude kolem, ale žádný z nich se nehýbal. Některé jsem neznala, někteří byli moji blízcí, teď už ale nejsou. Celá Konoha byla na prach, vypálená, lehla popelem. Celý můj domov byl pryč! Ty vzpomínky na tebe, na Sasukeho, na ostatní přátele, na to, jak jsem strávila dětství a mladí, na všechny ty úporné tréninky a mise, všechny shořely. Po domově tisíců lidí, po místě, které se zapsalo do miliónů srdcí, už teď nebylo ani památky.
Znovu jsem se položila na studenou trávu, pokrytou sněhem. Kdybys tu teď byl, mohli jsme spolu trávit další zimu, jen ty a já a nic z tohohle se nemuselo stát.
Ale je důležité prožít život tak, abychom se potom nemuseli stydět za to, kým jsme byli a jak jsme žili. Je důležité se na samotném konci smířit se vším špatným, s každou lží a s každým utrpením, protože tu nebylo nadarmo. Bylo tu proto, abychom si nějakým způsobem odčinili chyby, které jsme provedli. Protože život je krásný i se vším špatným.
Je důležité si to uvědomit.
A já už to vím.