Ponožky v sandálech 008, Apríl?

Jiraiya vytřeštil oči a na zádech ho silně zamrazilo. Potom ale jenom rychle přikývl a odvrátil se.
"Znal jsem ji." řekl a přešel k malému oknu vedle postele.
"Tak mi to vyprávej." zašeptala a na posteli se posadila. Chtěla vědět víc. Její matka už byla dávno mrtvá, skoro ji neznala, takže využila příležitosti se o ní něco dozvědět. Jiraiya se dlouho rozmýšlel, jestli má s tímhle citlivým tématem začínat, ale přeci jenom to byla její matka.
"Milovali jsme se." začal zostra a pořád jeho pohled směřoval z okna ven.
"Byli jsme oba mladí a ona byla ještě navíc krásná, byli jsme spolu štastní. Ale potom šlo všechno do háje. Hazari těžce onemocněla, měla rakovinu. Já jsem věděl, jaké je to břemeno, že se o ni budu muset neustále starat, ale já jsem ji z celého srdce miloval a taky jsem se o ni příšerně bál, musel jsem to prostě všechno vydržet. Jasně, bylo pro mě hrozné poslouchat její neustálý pláč a sebelítost. Nemohl jsem jí pomoct, věděl jsem, že dřív nebo později zemře, ale pořád jsem byl odhodlaný s ní být a být jí jedinou oporou až do konce. Ovšem kdyby Hazari nezjistila, že je těhotná. Byl jsem tehdy mladý, nechtěl jsem zahodit svůj život Shinobiho, abych někde doma do noci vysedával a staral se o malé dítě, které potřebuje neustálou péči. Tohle nebylo nic pro mě, nebylo to mým posláním a tak jsem prostě a jednoduše odešel. Udělal jsem chybu, tu největší chybu, kterou jsem mohl udělat. A je mi to líto." domluvil a stále zůstával odvrácený, aby Akyu neviděla jeho pochmurný výraz v obličeji a slzu, která se zatoulala na tvář neporazitelného Shinobiho a která vyjadřuje všechno co právě cítí. Nejspíš si chtěl zachovat kamennou tvář a veškeré své city skrýt, jako tomu bylo doteď.
Akyu se mírně naklonila a nechybělo málo a spadla by z postele. Začala nad tím přemýšlet, dala si dvě a dvě dohromady a po jeho neustálem mlčení dospěla k názoru, že Jiraiyovi to nejspíš nedochází.
"Jiraiyo," začala, sama ještě dost v šoku, "víš, po tom co jsi mi řekl... je možný, že jsem tvoje dcera." Jiraiya se prudce otočil a vypadal dost zaraženě. Tolik zvratů se událo v jeho životě a to jenom díky jedné tajemné holce! Přešel, celkem klidně, zpátky k židličce, znovu se posadil a zadíval se jí do očí. Nemohl uvěřit tomu, co Akyu právě řekla. Ovšem mohla to být pravda a taky nemusela.
Najednou se otevřely bílé dveře a do pokoje vtrhla obtloustlá sestřička s teploměrem a dvěma balíčky prášků v ruce. Neobtěžovala se ani zaklepat, dokonce se ani nezeptala, jestlipak náhodou neruší, místo toho se začala vlezle na něco vyptávat Akyu.
"Tak jak se má naše novopečená maminka?" úsměv.
"Nebolí vás něco, necítíte, že máte teplotu?" úsměv.
"A tohle je budoucí tatínek?" úsměv.
"Moc vám gratuluji pane...?" úšklebek. Jiraiya přimhouřil oči a těkal jimi střídavě na vlezlou sestřičku, střídavě na šokovanou Akyu. Potom se upřímně rozesmál.
"Tak to jo!" řehtal se, až se za břicho popadal.
"Dneska je Apríl? Děláte si ze mě srandu, že?" smích neustával, místo toho se rozléhal po celé nemocnici. Vlezlá sestřička nahodila nechápavý výraz. Nejspíš si myslela, že Jiraiya utekl z nějakého ústavu, ale nebylo se vlastně vůbec čemu divit. Akyu se rozhodla, že přebere situaci do svých rukou.
"Ne Jiraiyo. Neděláme si srandu, jsem fakt těhotná." řekla a pohladila se na břichu, které ještě ale nevykazovalo žádné známky o těhotenství. Jiraiya vstal a nejistým krokem došel ke dveřím.
"Promiň." zašeptal, nebo spíš naznačil pusou a pak opustil místnost a vyběhl ven z nemocnice.
Nejdříve chvíli běžel, ale pak usoudil, že na přemýšlení běh není zrovna dvakrát ideální.
"Já mám teď dceru a budu děda?" zastavil se, když se mu vrátil rozhovor v nemocnici.
"Já mám teď dceru a budu děda a to všechno jenom za jeden den? Ani ne! Za jednu návštěvu v nemocnici?" opravil se a znovu se rozesmál.
"To vážně není možný!" zaúpěl a ruce zvedl nahoru směrem k nebi.
Vypadalo to, jakoby chtěl znovu utéct před pravdou, utéct před skutečností. Úplně stejně, jako tehdy před lety. Znovu utíkal sám před sebou. Jeho plán pro dnešní večer ale byl zapomenout na tu pochybnou návštěvu v nemocnici. A jak se nejlépe zapomíná? Přece tak, že se jde do baru a stříská se do němoty.