Dva večery a dvanáct let pro Hokageho 4

Minule: Sakura je čím dál víc nesvá a nemá komu se svěřit. S Narutem se stále hádá až se mu ani nechce vracet domů. Do toho všeho si ji k sobě pozve Kakashi, který viděl Naokiho bojovat a odhalil pravdu. Naoki není čím se zdá a dřív nebo později si toho všimnou i ostatní lidé ve vesnici. Kakashi má chlapce rád, ale zároveň ho pro jeho nevědomost shledává nebezpečným a tak nedává dívce příliš na výběr. Naruto vidí jak jsou lidé kolem něj nešťastní a chce jim pomoct, jenže už toho nasliboval moc.

„Sakuro, co tu děláš tak pozdě?“
Dívka se ani nehnula.
„Co je? Polekala ses?“
„Ani náhodou!“ vzpamatovala se konečně a zatvářila dotčeně.
„Jdeš domů? Doprovodím tě.“
„Ne, ještě se chci trochu projít.“ předstírala, aby se Sasukeho zbavila.
„Fajn, ale nešla by sis raději někam sednout?“ navrhl.
„To není nejlepší nápad, nemůžu se až tak zdržovat, Naruto na mě čeká.“
„No tak, jen na chvilku. To tě Naruto drží až tak zkrátka?“
„Děláš si legraci? Neptám se ho, co můžu a co ne.“ zamračila se a vyrazila.
„Chtěl si jít do baru, ne? Tak jdeš?“ otočila se po pár metrech a Sasuke ji následoval.

„Hodně se to tu změnilo.“ konstatoval Sasuke, když seděli s několika panáky na stole v jednom z jejích oblíbených barů.
„Mám to tu ráda, je tu klid.“
„Chodíš sem často?“ zeptal se trochu překvapeně.
„Co si to o mě myslíš!“ rozčílila se Sakura.
„Nic sem neřek.“ ušklíbl se Sasuke.
„Doufám, že si na Naruta hodná, říkal, že to má chudák v práci těžký.“
Sakura málem vylila skleničku na stůl.
„Cože? On to má těžký? Co mám sakra říkat já?“ zamračila se.
„Ty?“ divil se a nechápal o čem je řeč.
„Naruto je obyčejnej sobec, diví se proč s ním nemluvím, proč jsem na něj tak zlá, přitom po něm každý den jen uklízím, vařím mu a poslouchám jak není s ničím spokojený. Chce mi zrušit mise, to už bych pak totiž mohla rovnou přestat vycházet z domu a pak se ještě diví, že na něj křičím?“ řekla rozhořčeně.
„Hádáte se?“ divil se Sasuke.
„Ne! Náhodou je všechno ok.“ odsekla Sakura a nafoukla se jako malá.
„Ale prosím tě, přede mnou se přece přetvařovat nemusíš.“
„Naruto nařídil, ať se přetvařuju před každým, takže musím!“ odpověděla nazlobeně.

Naruto se díval na hodiny, bylo už pozdě, Naoki seděl na koberci a stavěl si něco z shurikenů.
„Naoki, nezraň se.“ napomenul ho Naruto a znovu přejel očima obě ručičky, jestli se nemýlí.
„Neříkala maminka, že už je na cestě?“ zeptal se za chvíli.
Chlapec nereagoval, právě se zaobíral svou novou stavbou.

„Tak se přece uklidni, Naruto tě má rád, snaží se a všechno se zase zpraví.“ utěšoval ji Sasuke.
„Ne, nespravilo se to do teď, jak dlouho bych měla čekat. Ne, je jedno jak moc se bude snažit, tohle něco co ze změnit nedá.“
„Já ho prostě nikdy nebudu milovat, jak si zaslouží.“ řekla si v duchu.
„Co ty o tom vlastně můžeš vědět? Zařídil sis jednoduchý život, to já musela bojovat.“ řekne mu pak s výčitkami v hlase.
„Jednoduchý možná, ale věř, že ne bezbolestný.“
„Pokaždé když tě tak vidím, rve mi to srdce.“ pomyslel si.
„Kam zmizela Sakura, která se na mě den co den usmívala?“ zeptal se ztrápeně.
„Kam to nevím, zmizela úplně stejně jako kdysi ty.“ řekla Sakura bolestně.
„Klidně si odešel a všechno se pak den ode dne komplikovalo až...“
Z ničeho nic jí Sasuke mlčky objal. Litoval svojí chyby. Sakura se navzdory rozumu, který jí jako obvykle velel ucuknout nebránila. Tohle bylo přesně to co teď potřebovala.
„Zdá se, jakoby jsme si zvolili špatně, co?“ proběhlo jí hlavou.
„Naruto stát se Hokagem a vzít si mě, protože mu to zničilo život, ty cestu mstitele která tě na konec nechala samotným a opuštěným, já tenhle bolestný a ubíjející život, jenže já na rozdíl od vás dvou volit nemohla. Kéž by se dal čas vrátit, alespoň do toho večera, kdy jsem tě viděla naposledy. Nebo do dne, kdy se z nás stal tým sedm, všechno bych změnila, všechno, až na... ..a vlastně bych nezměnila vůbec nic, protože nápravou svých chyb bych možná získala hezčí život, ale ztratila to jediné pro co jsem tady ty roky žila. Kdybys tak věděl, co je to mít dítě, co člověk cítí, když ví, že v jeho životě je něco důležitějšího než on sám, ale to ti došlo až moc pozdě viď? Vždycky si viděl jen sám sebe a pro to nepoznáš skutečné štěstí. Nikdy nebudeš mít milující rodinu, takže nakonec na tom možná přece jen nejsem až tak zle.“
„Víš, že si udělal strašnou chybu?“ zeptala se když ji pustil, ale z jeho výrazu byla odpověď jasná.
„Máš alespoň ponětí, čí je sakra tohle všechno chyba?“ říkala si když ho tak pozorovala.
„Všem si nám ublížil.“ odpověděla.
„Budu toho litovat po zbytek života, nebo alespoň do doby než mi opustíš.“ řekl, když vycházeli ven.
„Já nejsem ta pravá, kdo by ti měl odpouštět, ublížil si i sám sobě a mimo to, já jsem to už dávno udělala. Odpustila jsem ti vždycky, možná proto, že jsem hloupá, možná tě mám tolik ráda, ale zlobit se nedokážu. Jsem ráda, že jsem tě viděla, ale teď už musím domů.“ dala mu pusu na tvář a otočila se. Stál tam a pozoroval její kroky, dokud nezmizela ve tmě.

Sakura vešla do obýváku, našla Naruta s Naokim v náručí ležet na gauči u rozečtené knížky. Znovu se jí chtělo plakat. Pokaždé když je tak viděla spolu, srdce se jí rozbušilo, splněný sen a přesto noční můra.
Pomalu je přikryla dekou a pohladila po vlasech.
„Dobrou Naruto, dobrou Naoki.“ zašeptala a odešla nahoru.

Naruto nervózně přecházel u dveří, už bylo dávno po poledni a Shikamarovi výkřiky v nedohlednu. Podíval se na znovu přeplněný stůl papírů, složek a dalších dokumentů z nichž nejméně polovina měla na sobě červené štítky s nápisy jako “důležité“ a “spěchá“.
Pomalu k nim došel a prolistoval všechny dokud nenarazil na zprávu z akademie. Otevřel ji a projel dokud nenarazil na jméno svého syna.
„Uzumaki Naoki projevil významné schopnosti v oblasti jak útoku tak i obrany a strategie, dle posudku všech učitelů jsou jeho teoretické znalosti naprosto perfektní, tedy doporučuji, aby jako jeden z mála v jeho třídě šel letos k maturitě.“ Naruto přestal mít chuť číst o výsledcích ostatních, byl rozradostněn takovou správou.
Najednou ho cosi trklo.
„Slíbil jsem vyzvednout děti ze školy! Nestihnu to!“ odhodil složku na stůl a vyběhl ven jako by ho právě pronásledoval roj včel.

Sakura se vzbudila až odpoledne.
„To jsem vážně spala tak dlouho?“ ptala se nevěřícně budíku ležícího jí na stolku.
Zamířila rychle dolů, ale jak se zdálo, Naruto a Naoki všechno zvládli. Dokonce měla nachystanou i snídani, koho by napadlo, že bude spát tak dlouho. V obýváku bylo uklizeno, takže nemusela sbírat chlapcovy hračky, nádobí umyté, špinavé prádlo v koši a dokonce zametený koberec. Noviny, časopisy a knížky složené na hromádce jak to měla ráda a nikde žádné odpadky od sušenek. Sakura byla překvapená.
Na stole ležel vzkaz.
„Promiň, že jsme na tebe včera nepočkali, nechal jsem tě spát a raději jsme to tu s Naokim trochu poklidili. Můžeš si dělat co chceš, kdyby si se byla náhodou projít, kup prosím Naokimu balónky, ale nemusíš, o nic nejde. Dneska vyzvednu Naokiho já, tak přijde až se mnou, máš celý den pro sebe.“ Sakura se musela usmát.
„Balónky? Vždyť narozeniny má až za několik měsíců...“ pomyslela si a nikam se jí právě nechtělo, měla obrovskou radost, ale nakonec se rozhodla, že půjde.

Naruto se zatím vracel s Naokim do kanceláře.
„Musím ještě vyplnit pár nudných papírů, aby to nevypadalo, že na to úplně kašlu a pak půjdeme.“ usmál se na něj.
„Naruto!“ ozval se přísný hlas, když vcházel do kanceláře.
Naruto se lekl až nadskočil, tenhle tón moc dobře znal, když ho zaslechl, značilo to jediné – průšvih.
„Bábi Tsunade???“ divil se a nechal Naokiho stát ve dveřích.
Před ním stála mladá blondýna s tečkou na čele a měřila si ho přísným pohledem.
„Co-copak tu děláš?“ zeptal se s nevinným úsměvem.
Žena přimhouřila oči a mlčela.
„Vypadáš fakt dobře, teda já bejt tak starej jako ty, asi bych...“
„Naruto!!!“
Mladík zmlknul a raději kousek odcouval.
„Budeš mi muset něco vysvětlit.“ řekla nesmlouvavě, ale nenechala ho ani odpovědět.
„V posledních několika letech se občas stávalo, že některé dokumenty měli zpoždění, nebo byly neúplné, nikdo tomu nepřikládal vekou váhu, ale v posledních několika dnech je to horror! Čekající doba s požadavky mise je taková, že se klienti obracejí na jiné vesnice a co víc, některé věci vypadají, že si je buď vyplňoval po tmě nebo úplně ožralý!“ strčila mu pod nos papír jehož písmo se vůbec nestrefovalo do řádků a místo podpisu byl jakýsi obrázek vzdáleně připomínající znak Konohy.
Naruto se začal rozpačitě kroutit.
„No víš, nějak jsem v poslední době nesvůj a je toho vážně hodně, jak jistě sama víš a já mám rodinu a...“
„Výmluvy mě nezajímají.“ odpověděla přísně.
„Uzumaki Naruto, po usnesení s několika povolanými osobami jsme se rozhodli, odvolat tě dočasně z tvojí funkce.“ řekla a jemu se zastavil dech.
„Od vzniku Konohy se ještě nikdy nic takového nestalo, abychom byli donuceni k takovému opatření. Měl bys vědět, že to dělám pro tvé dobro, dávám ti dva týdny, dej se do pořádku a pak se sem vrať, pokud budeš mít pocit, že chceš v úřadu pokračovat. Měl bys vědět, že to dělám pro tvé dobro, možná si se až příliš brzo stal Hokagem a nebyl si dost připravený, abys viděl pravý význam toho všeho. Zkus o tom přemýšlet, třeba ti to pomůže.“
Blonďák stál pořád jako opařený, nemohl uvěřit tomu co právě vyslovila. Myslel, že tu práci nesnáší, z duše nesnáší, ale najednou to bylo jako prázdnota v jeho srdci, najednou si uvědomil, že o to věčně nudné papírování takhle přijít nechtěl.

Když vyšel ven z budovy, podíval se směrem k monumentu Hokagů, cítil se hrozně, jako by mu všichni včetně jeho otce říkali, jak se za něj stydí.
Vzal Naokiho a zamířil s ním domů.

„Naruto.“ objala ho Sakura na uvítanou, ale jeho výraz ji zarazil.
„Děje se snad něco, že se tak tváříš?“
„Na dva týdny mě odvolali z funkce.“ řekl s trochu nepřítomným pohledem.
„Jsi v pořádku?“ zajímala se šokovaně.
„Jasné, to se zpraví dattebayo.“ usmál se na ni, vzal ze stolu balónky a prohlásil cosi jako, že jdou s Naokim na chvíli do lesa.
Tohle už od něj neslyšela hodně dlouho, vyvolalo to v ní téměř nostalgii, ten optimismus v nejhorších situacích, jaký míval jen Naruto. Sledovala je odcházet.
„Když jsem řekla, že z toho nejsem šťastná nemyslela jsem to tak, vždycky jsem byla hrdá co si dokázal Naruto.“

Sakura dlouze přemýšlela, čas jí běžel a ona hledala spásné řešení, které by odrovnalo všechny její problémy najednou. Měla starost o Naokiho a Naruta a navíc jí v tu nejnevhodnější chvíli zasáhl do života Sasuke.
Pak si vzpomněla na jeden fígl, který ji dřív učila maminka, když si Naruta vzala, často jí bývalo smutno nebo těžko, v tu dobu, pokaždé když se vracel domů, už voněli po celém domě koláče. Přišlo jí to hloupé, ale nakonec to pokaždé zabralo, srovnalo jí to myšlenky v hlavě. Nakonec jí to vždycky pomohlo vybrat nejrozumnější řešení jejích problémů.
Vstala a namířila si to do kuchyně.

Naruto s Naokim se vrátili za dvě hodiny, domem se rozléhala příjemná vůně a chlapec se rozběhl rovnou do kuchyně.
„Mami, mami!“ tahal Sakuru za zástěru, dokud mu nevěnovala pozornost.
„Chceš vidět kouzlo?“ zeptal se tak jak to umí jen děti.
„Dobře broučku, ukaž mi ho.“
Naoki se rošťácky usmál a natáhl před sebe ruce s balónkem s vodou, který vzápětí praskl a rozletěl se po celé podlaze. Sakura se usmála a podívala ke dveřím ve kterých stál Naruto s úsměvem jako sluníčko.
„Kdy si ho to začal učit?“ zeptala se překvapeně Sakura, která nemohla nepoznat o co se snaží, když jí a všem ve vesnici o tom tolikrát vyprávěl.
„Dneska.“ odpověděl Naruto s triumfálním výrazem.
„Jak dlouho ti to trvalo?“ sklonila se k chlapci a ztišila hlas, jako by doufala, že ji Naruto neuslyší.
„Několikrát jsem mu to ukázal a on to úplně sám odkoukal a pochopil, je to talent.“ řekl nadšeně Naruto.
„Tak to je skvělá zpráva.“ usmála se Sakura a oba je objala.
„No kluci mazejte si umýt ruce a zasedat ke stolu, něco jsem vám upekla.“ řekla spokojeně.
Hned jak zmizeli, zmizel i její úsměv.
„No to snad není pravda, byly pryč sotva dvě hodiny. Naruto byl s ním a ničeho si nevšiml? Nejspíš je to vinou té práce, ale tohle už je vážně nebezpečné. Proč mi to ten kluk jen dělá? Možná je talent, ale nemusel by to dávat až tolik najevo, vždyť nemá kam pospíchat, jestli se mi nepodaří ho zastavit a on bude pokračovat takovou rychlostí, nakonec s ním stejně budu muset utéct.“ pomyslela si, protože to bylo to jediné co jí zatím přicházelo na mysl.
Jak tak sledovala ty dva, řekla si, že je čas začít něco dělat.
„Nebude vadit, když si odskočím ještě něco zařídit?“ dovolila se Naruta a ten jen zakroutil hlavou.

„Jednoduché řešení složité situace.“ pomyslela si když mířila hotelovou chodbou k pokoji číslo dvanáct, kam ji poslala recepční. Někde musela začít s řešením toho všeho kolem a proč ne od toho nejjednoduššího. Bohužel, nic nemusí být tak lehké jak se zdá.
„Sakuro?“ koukal na ni překvapeně Sasuke, když přišel otevřít.
„Děje se snad něco?“ zeptal se, když se trochu vzpamatoval.
„Ne, vlastně ano, ale nerada bych to řešila na chodbě.“ odpověděla zcela klidným hlasem, ale srdce jí bušilo jako o závod.
„Tak pojď dovnitř.“ pobídl jí.

„Tak?“ zeptal se nechápavě a svraštil obočí když vešla.
„Nebudu chodit kolem horké kaše. Ptal si se, jestli chci abys tu zůstal.“ řekla a upřela na něj své jasně zářivě zelené oči.
„Aha, rozhodla ses?“ řekl trochu zaskočeně.
„Ano, měl bys vědět, že nebylo o čem přemýšlet, přišel si příliš pozdě a v mém životě už pro tebe není žádné místo.“
„Ale včera si...“
„Včera ze mě mluvil vztek a únava, ano moje manželství s Narutem není dokonalé, to netvrdím, ale nakonec čí ano? Možná si nerozumíme jak bych chtěla, ale všechno se dá napravit a měl si pravdu, on se vážně moc snaží, abych byla šťastná.“ odpověděla jako by bez emocí.
„Naruto neví o tom večeru a slibu, že se za tebou vrátím, že?“ zeptal se Sasuke.
„Ne, nikdy jsem mu o tom neřekla a byla bych ráda, kdyby to vědět nemusel.“ odpověděla trochu ustaraně.
„Nerozešla si se s ním tehdy?“ zeptal se překvapeně Sasuke.
„Ne.“ řekla a přála si, aby se už na nic neptal. Odpovědi které museli vypadat, že pro ni už tehdy nic neznamenal bolely jako rány nože.
Sasuke pochopil. Přikývl a otevřel dveře. Hned jak byla venku je za ní zavřel a ona mlčky odešla. Takové rozloučení si nepředstavovala, vlastně si až do dnešního dne vůbec neuměla představit, že se s ním bude někdy loučit.
„Kdybys přišel o rok později všechno by bylo jinak, možná už by byl můj život s Narutem urovnaný a Naoki by byl taky v pořádku a já bych si řekla, že jsem dobře udělala, když jsem na tebe nečekala, ale od teď budu na vždycky vědět, že jsem něco ztratila.“ pomyslela si, když vykročila do tmy.

Když dorazila domů, Naruto s Naokim ještě seděli v obýváku a on se mu pokoušel vyprávět jedno ze svých dobrodružství, samozřejmě že z šesti ninjů kteří je tehdy napadli bylo čtyřicet a zatím co Sakura byla připoutaná ke stromu a mistr Kakashi v bezvědomí, on je jednoho za druhém likvidoval jako na běžícím páse.
Tohle na něm vždycky obdivovala, tu jeho neskutečnou fantazii a schopnost vidět všechno po svém, taky ten nehynoucí optimismus, dalo by se říct, že to na něm možná svým způsobem i milovala. Možná k Narutovi necítila totéž co se jí odráželo v srdci, když bývala se Sasukem, ale ano i jeho mohla alespoň z malé části trochu milovat. Za to co pro ni udělal, za to co udělal pro vesnici a za to co všechno teprve bude muset zvládnout pokaždé když to bude potřeba.
Nejspíš si ani nevšimli, že tam stojí a pozoruje je. Na chvíli zapomněla na tu bolest, když je v prvních okamžicích sledovala, ale pak se to vrátilo, znovu a znovu do ní narážela jako výstřely děla do vysoko se tyčících skal, když je pokoušejí, kolik ještě vydrží než se zbortí.
Jestli bylo něco co její bolest utišovalo, tak to, že to má za sebou. Teď už nemělo cenu dál o tom přemýšlet a trápit se, našla v sobě tolik síly, aby mu lhala do posledního okamžiku a teď už ho díky tomu nebude muset nikdy vidět.
Pohled na Naokiho s Narutem jí dodával odvahu a sílu. Udělala dobře. Tohle přece nemohla zničit, nikdy nesmí stavět svoje štěstí před štěstí své rodiny, tohle už přece pochopila dávno.
Přesto si řekla, že nadcházející dva dny raději nevyjde z domu, aby měla jistotu, že už odjel, že už ho nikdy nepotká. Protože podruhé by se sebou tak snadno bojovat nedokázala, nejspíš už by se neudržela klidnou a rozvážnou jako tentokrát.
Z ničeho nic se ozvalo bušení na dveře.
„Kdo to může být tak pozdě, čekáš někoho?“ zeptal se Naruto, když si všiml, že už je Sakura vlastně dávno zpátky a šel otevřít.