Dárek na rozloučenou
Vložil Nildon, St, 2012-09-26 13:38 | Ninja už: 5117 dní, Příspěvků: 201
Dívám se na noční nebe nademnou,
unášena krásou hvězd,
třpytivou září,
oslnivým jasem.
Přemýšlím?
Co jen pohledávám,
na tomto zpustošeném místě.
unášena krásou hvězd,
třpytivou září,
oslnivým jasem.
Přemýšlím?
Co jen pohledávám,
na tomto zpustošeném místě.
Zmateně se rozhlížím,
vzpomínky nepřicházejí,
celá se třesu,
ani nevím proč,
že by povědomý reflex,
či snad odpověď.
vzpomínky nepřicházejí,
celá se třesu,
ani nevím proč,
že by povědomý reflex,
či snad odpověď.
Snažím se pohnout,
ale nejde to,
mé tělo nechce poslechnout.
Proč?!
Proč jen proč?!
Je tomu tak.
ale nejde to,
mé tělo nechce poslechnout.
Proč?!
Proč jen proč?!
Je tomu tak.
Neznámá síla mě drtí,
její surovost mi husí kůži nahání,
bojím se toho co znamená.
Kdo jsem?
Jak jsem se tu ocitla?
Co jsem to vlastně provedla?
Že musím být tolik trestána,
skřípotem vlastních kostí,
pod vahou mých hříchů nevědomých.
její surovost mi husí kůži nahání,
bojím se toho co znamená.
Kdo jsem?
Jak jsem se tu ocitla?
Co jsem to vlastně provedla?
Že musím být tolik trestána,
skřípotem vlastních kostí,
pod vahou mých hříchů nevědomých.
Ten pocit je mi tak prazvláštně povědomí,
něco je špatně já to vím.
Proč jen vše vidím rudě?!
V záblescích příštích.
Proč si pamatuji a učím se?!
Každý pohyb této mrtvé země.
něco je špatně já to vím.
Proč jen vše vidím rudě?!
V záblescích příštích.
Proč si pamatuji a učím se?!
Každý pohyb této mrtvé země.
Oči zkoumají co se jen ve tmě dá,
podivné černé skvrny,
na jasné látce,
na kůži ještě jasnější.
Ach Bože!!!
Co jsem to udělala,
že mé srdce začalo tak prudce být.
podivné černé skvrny,
na jasné látce,
na kůži ještě jasnější.
Ach Bože!!!
Co jsem to udělala,
že mé srdce začalo tak prudce být.
Úplněk,
měsíčním stříbrem,
temnotu pročísne,
splašený kůň v mé hrudi,
zastaví se.
měsíčním stříbrem,
temnotu pročísne,
splašený kůň v mé hrudi,
zastaví se.
S hrůzou hledím,
na tvář chlapce spanilého,
řeznými ranami,
modřinami,
krví zbrocennou.
na tvář chlapce spanilého,
řeznými ranami,
modřinami,
krví zbrocennou.
Dívám se do prázdných očních důlků,
temnotou sálajících,
děs mě drtivě objímá,
nechce mě pustit,
hrdlo se svírá,
ani hlásku zděšení nedokáže vydat.
temnotou sálajících,
děs mě drtivě objímá,
nechce mě pustit,
hrdlo se svírá,
ani hlásku zděšení nedokáže vydat.
Je to jen noční můra,
ano noční můra,
směju se smíchem šílenců,
noční můra co se mi zdá,
klidného spánku nechce mi dopřát.
ano noční můra,
směju se smíchem šílenců,
noční můra co se mi zdá,
klidného spánku nechce mi dopřát.
Zmiz už ty mrcho mizerná,
dovol mi se probudit,
na rozkvetlé louce plné jarních kvítků,
po boku mé lásky vysněné,
netrap mě namísto toho obrazy,
smrti šeredně bezcitné.
dovol mi se probudit,
na rozkvetlé louce plné jarních kvítků,
po boku mé lásky vysněné,
netrap mě namísto toho obrazy,
smrti šeredně bezcitné.
Třesu se!
Třesu se!!
Třesu se!!!
Proč jen s tím nedokážu přestat?
Zmiz ty scenérie odporná,
neděs mě už více.
Třesu se!!
Třesu se!!!
Proč jen s tím nedokážu přestat?
Zmiz ty scenérie odporná,
neděs mě už více.
Proč si jen rukama drtím hlavu?!
Proč se snažím tohle vše vymazat?!
Proč u mých nohou mrtví chlapec leží?!
Proč mám ruce ušpiněné rudou krví?!
Proč se snažím tohle vše vymazat?!
Proč u mých nohou mrtví chlapec leží?!
Proč mám ruce ušpiněné rudou krví?!
Tolik otázek,
však žádná odpověď.
Proč jen jsem zapomněla?
Na tento den.
však žádná odpověď.
Proč jen jsem zapomněla?
Na tento den.
Snažím se plakat,
ale tyhle oči to snad neumí,
ani křičet nedokážu,
povědomě neznámý pocit viny mi hrdlo pevně drtí.
Proč sakra proč!!!
Cítím tohle všechno.
ale tyhle oči to snad neumí,
ani křičet nedokážu,
povědomě neznámý pocit viny mi hrdlo pevně drtí.
Proč sakra proč!!!
Cítím tohle všechno.
Dívám se na něj,
jak sladce spí,
v postýlce z měkké hlíny,
přikrytý dečkou z plátků třešňových.
jak sladce spí,
v postýlce z měkké hlíny,
přikrytý dečkou z plátků třešňových.
Mateřský pud se ve mně probouzí,
tolik ho toužím obejmout ve svém náručí,
šeptat mu slůvka konejšivá,
že je pro mě tím nejdražším,
co ve svém životě mám.
tolik ho toužím obejmout ve svém náručí,
šeptat mu slůvka konejšivá,
že je pro mě tím nejdražším,
co ve svém životě mám.
Jako by mi snad rozuměl,
andílek neznámý,
na tváři mu hraje úsměv rošťáčky roztomiloučký.
andílek neznámý,
na tváři mu hraje úsměv rošťáčky roztomiloučký.
Proč jen mi je tak povědomí?
Když zlehka dotýkám se jeho tváře,
hladím něžně havraní čerň vlasů
snažíce si vzpomenout.
Proč mé srdce?
Bolestí se svírá převelikou.
Když zlehka dotýkám se jeho tváře,
hladím něžně havraní čerň vlasů
snažíce si vzpomenout.
Proč mé srdce?
Bolestí se svírá převelikou.
Nedokáži to,
nevím proč,
možná, že je to tak lepší,
vždyť sama odpověď,
by mě mohla zabít.
nevím proč,
možná, že je to tak lepší,
vždyť sama odpověď,
by mě mohla zabít.
Povzdechnu si,
výdechem tuze zoufalým,
pomalu se smiřuji se zapomněním.
výdechem tuze zoufalým,
pomalu se smiřuji se zapomněním.
Ruce,
za praskotu desítky kostí,
se sami od sebe do pohybu dají,
z bolesti nesmírně příšerné,
smaragdová záře se rodí.
za praskotu desítky kostí,
se sami od sebe do pohybu dají,
z bolesti nesmírně příšerné,
smaragdová záře se rodí.
Lečím se,
nevím proč tomu tak je,
vždyť si ani nezasloužím dál žít,
pokud jsem spáchala čin tak ohavný,
že jsem vzala život jiné lidské bytosti.
nevím proč tomu tak je,
vždyť si ani nezasloužím dál žít,
pokud jsem spáchala čin tak ohavný,
že jsem vzala život jiné lidské bytosti.
Bolest těla ustupuje,
kosti znovu srůstají,
to zelené světlo je opravdu nicotně všemocné,
když léčí pouze tělo polámané,
přehlížeje přitom srdce hluboce raněné.
kosti znovu srůstají,
to zelené světlo je opravdu nicotně všemocné,
když léčí pouze tělo polámané,
přehlížeje přitom srdce hluboce raněné.
Rudýma očima vidím co se se mnou děje.
Proč jen je mám?
Zatímco jemu chybí
Byl to snad dárek na rozloučenou,
či věčné prokletí,
od toho, jehož jméno je pro mě záhadou největší.
Proč jen je mám?
Zatímco jemu chybí
Byl to snad dárek na rozloučenou,
či věčné prokletí,
od toho, jehož jméno je pro mě záhadou největší.
Ruce zbarvené krví,
do měkké hlíny,
krví, potem, slzami zbrocené,
noří se co nejhlouběji,
aby vykopali hrob,
neznámému nepříteli.
do měkké hlíny,
krví, potem, slzami zbrocené,
noří se co nejhlouběji,
aby vykopali hrob,
neznámému nepříteli.
Na ruce hříchem poznamenané,
vroucí slza ukápne.
První, druhá, třetí, stá,
tak přeci jen ty oči dokáží litovat.
vroucí slza ukápne.
První, druhá, třetí, stá,
tak přeci jen ty oči dokáží litovat.
Nebráním se pláči,
vítám ho s radostí.
Proč jen mi připomíná?
Tváře dvou chlapců,
láskyplně mi nejdražších.
vítám ho s radostí.
Proč jen mi připomíná?
Tváře dvou chlapců,
láskyplně mi nejdražších.
Že by ten,
kterého k věčnému spánku ukládám,
byl jedním z nich,
ke kterému mé srdce cítí city nejryzejší
.
kterého k věčnému spánku ukládám,
byl jedním z nich,
ke kterému mé srdce cítí city nejryzejší
Néééé!!!
Už doooost!!!
Vzpomínky tolik bolí.
Nechci znát krutou pravdu,
to raději budu žít,
v iluzi zapomnění.
Už doooost!!!
Vzpomínky tolik bolí.
Nechci znát krutou pravdu,
to raději budu žít,
v iluzi zapomnění.
Ruce k hrudi vystřelí.
Mé srdce!!!
Tančí tanec převelice divoký,
plíce stěží dech popadají,
krev se vaří,
oči pulzují.
Co se to jen děje?
Že najednou vidím podstatu všech věcí.
Mé srdce!!!
Tančí tanec převelice divoký,
plíce stěží dech popadají,
krev se vaří,
oči pulzují.
Co se to jen děje?
Že najednou vidím podstatu všech věcí.
Proč nebeské hvězdy se v mých očích najednou rodí?
Proč se nořím do temnoty všepohlcující?
Proč ty otázky nepřestávají?
Proč musím dostávat tak bolestivé odpovědi?
Proč se nořím do temnoty všepohlcující?
Proč ty otázky nepřestávají?
Proč musím dostávat tak bolestivé odpovědi?
Poprvé za celou tu dobu vykřiknu,
můj hlas mě samotnou děsí,
je plný potlačované bolesti,
zoufalství duši pokoj nedající,
srdce probodávající stovkami ostrých čepelí.
můj hlas mě samotnou děsí,
je plný potlačované bolesti,
zoufalství duši pokoj nedající,
srdce probodávající stovkami ostrých čepelí.
Roj vzpomínek,
jak sršni bodající,
na kost odhaluje,
hrůzné okamžiky,
převelice krátké minulosti.
jak sršni bodající,
na kost odhaluje,
hrůzné okamžiky,
převelice krátké minulosti.
Nenávist v jeho hlase,
pohrdání vším slabým,
úsměv troufalý,
síla neskutečná procitající,
triumf až přespříliš sebejistý.
pohrdání vším slabým,
úsměv troufalý,
síla neskutečná procitající,
triumf až přespříliš sebejistý.
Zlom v jeho životě,
rozdrcení pýchy pěstované,
skolení bestie,
návrat k lidskosti,
na prahu smrti,
vrátil se zpět můj milý.
rozdrcení pýchy pěstované,
skolení bestie,
návrat k lidskosti,
na prahu smrti,
vrátil se zpět můj milý.
Slzy lítosti deroucí se proudem,
prosby odpuštění za skutky nelidské,
vyznání lásky dlouho utajované,
něžné pohlazení,
polibek troufalý,
poslední výdech,
přání abych si vzala jeho oči.
prosby odpuštění za skutky nelidské,
vyznání lásky dlouho utajované,
něžné pohlazení,
polibek troufalý,
poslední výdech,
přání abych si vzala jeho oči.
Hroutím se,
nechci to vše znovu prožít,
prosím, škemrám, pláču, lituji,
hříchu lásky zabití.
nechci to vše znovu prožít,
prosím, škemrám, pláču, lituji,
hříchu lásky zabití.
Impuls bleskový,
plameny černě spalující,
rudý svit měsíce v jeho očích.
NE!
Teď už mých.
Poslední technika,
na ochranu křehké dívky.
plameny černě spalující,
rudý svit měsíce v jeho očích.
NE!
Teď už mých.
Poslední technika,
na ochranu křehké dívky.
Omámeně zamrkám.
Kdepak to jen jsem?
Aha už vím,
hrabu přeci hrob neznámému soupeři.
Kdepak to jen jsem?
Aha už vím,
hrabu přeci hrob neznámému soupeři.
Odpočívej v pokoji,
chlapče neznámý,
mému srdci však přezvláštně drahý,
kde konečně nalezneš věčný mír,
oproti tomuto světu,
sužovaného nekonečně věčnou válkou.
chlapče neznámý,
mému srdci však přezvláštně drahý,
kde konečně nalezneš věčný mír,
oproti tomuto světu,
sužovaného nekonečně věčnou válkou.
Odpusť mi,
že nevzpomínám si na tvé jméno,
bezejmenný hrob však nebudeš mít,
z úcty k tobě převeliké,
daruji ti jméno chlapce,
kterého miluji z celého svého srdce.
že nevzpomínám si na tvé jméno,
bezejmenný hrob však nebudeš mít,
z úcty k tobě převeliké,
daruji ti jméno chlapce,
kterého miluji z celého svého srdce.
Modlitba tichá,
k branám nebeským,
za duši bojovníka,
co zde život položil.
k branám nebeským,
za duši bojovníka,
co zde život položil.
Kráčím cestou nejasně určenou,
snad paměť se mi jednoho dne vrátí,
zatím se pokusím bez ní žít,
možná, že to tak bude lepší.
snad paměť se mi jednoho dne vrátí,
zatím se pokusím bez ní žít,
možná, že to tak bude lepší.
Svět je nyní jinačí,
když vidím co skrývá v temných zákoutích.
Pravdu o něm šeptají mi rudé oči,
pravdu o krutosti, temnotě a bolesti,
neposlouchám je,
vždyť jsou to jenom žvásty,
raději jim povyprávím o lásce, snech a naději.
když vidím co skrývá v temných zákoutích.
Pravdu o něm šeptají mi rudé oči,
pravdu o krutosti, temnotě a bolesti,
neposlouchám je,
vždyť jsou to jenom žvásty,
raději jim povyprávím o lásce, snech a naději.
Ohlédnu se naposledy,
k hrobu neznámého hrdiny,
ukloním se,
tiše poděkuji,
za dar převelice divně vzácný,
„Buď sbohem Sasuke,“
zaševelí rtíky růžovoučce třešnové.
k hrobu neznámého hrdiny,
ukloním se,
tiše poděkuji,
za dar převelice divně vzácný,
„Buď sbohem Sasuke,“
zaševelí rtíky růžovoučce třešnové.
Poznámky:
Omlouvám se, že je báseń trošičku delší, ale nechal jsem se unést představivostí. Budu rád, když mi napíšete komentáře a své názory na ní a doufám, že při ní neusnete 
(13 hlasů)
Překrásné !!
Pocity, které mě chytly na začátku mě nepustily až do konce 
Nedá se u ní usnout, dokonalá báseň 
Dokonalostně perfektní!!
Čte se to strašně dobře. Nedáš svým čtenářům vydechnout. Moje fantazie jede na plné obrátky.
Jednoznačně neopakovatelný styl.
Vzhůru do dalších děl. *aneb jde si počíst zbytek tvého umění*
„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska
prej trochu dlouhý ty v**e tobi mohla bejt poezická jednorázovka,ne?,ty v**e.....ale je to dobrý,perfektní
„Ve světě ninjů jsou ti,kteří porušují pravidla a nařízení považováni za odpad ale,ti kteří opustí své přátele jsou horší než to“.......bohužel se toto „pravidlo“ může pěkně vymstít
Je to opravdu krásná báseň... :3 Takovýhle žánr je navíc můj oblíbený
Huh, opravdu sakra dlouhé
A za to samozřejmě klobouk dolů 
Možná je to taky prostě tím, že u poezie jsem zkrátka a dobře mimo mísu nebo mě prostě všeobecně nijak zvlášť nechytá. Takže nevěš hlavu a vesele písaj dál 
Poezie pořád a stále není můj šálek kávy, takže proč a jak a nějakou radu k tomu prostě nemám. Můžu jen říct, že občas Ti utíkal rytmus. Ke konci jsem se v pár verších mírně zamotala, ale jinak je to vcelku zajímavé
Pravdou je, že ani obsahově mě to zase nenadchlo tolik, jak bych chtěla, moje mysl měla stále čas se ptát, kterej blázen, by to psal tak dlouhé a ještě pár podobných věcích, což u velmi zajímavých FFkek nestíhá, heh
E. E. Cummings
Podmínkou koexistence jedince druho Homo sapiens a společenství druhu Canis lupus je sjednocení akustické signální soustavy.