Na dně pekla - 01.

„Vezmi mne tam, kde je skutečný Pein. Chci s ním mluvit pěkně z očí do očí – přímo a osobně.“
„Ha, takže jsi na to přišel také? Nejdřív náš Sensei a teď i ty. Zdá se, že vy ninjové z Listové vesnice jste vskutku velmi pozoruhodní. Naneštěstí pro tebe ti už nedám další šanci.“

„Kdo je to?“ zeptám se šepotem a spíše jen ze zvědavosti. Vlastně ani nečekám nazpět žádnou odpověď a ta také samozřejmě nepřichází. Ani dnešek není v tomto výjimkou. Zato se kolem dokola stále rozlévá to stejné pusto a prázdno. Temnota, chlad a všudypřítomný pach smrti je zaznamenán prakticky ve všem okolo. Je mi z toho zle a jsem unavená, ale vím, že ještě není konec.

„Když mě k Peinovi nevezmeš ty, tak si ho najdu sám.“
„Ty hajzle jeden.“

Zase ty dva stejné mužské hlasy jako před chvílí. Oba dva znějí tak odhodlaně a bojovně. Přešlápnu si a trochu se přemístím víc doprava, protože mám dojem, že tam mnohem lépe vnímám, co si oba muži venku povídají. Zachrastí mi řetězy a záda mne mírně zabolí, ale na to jsem už zvyklá. Během těch mnoha let jsem už měla dost času na to, abych se naučila žít s tou bolestí, kterou mi ty tyče a okovy působí. No ony to vlastně nejsou tyče jako takové a že bych to měla vědět, když je znám tak dlouho a důvěrně. Víc než cokoli jiného připomínají prapodivné zesílené řetězy, které mi prochází celým tělem a spoutávají mne, byť jsem jinak volná. Každou paži a nohu mám na několika místech proděravělou tímto kovem. Jasně cítím těžký a kovový pach vlastní krve, která mi z ran neustále vytéká. Také vnímám chladný dotek kovu, který se mi otírá o maso a kůži, a to je také ten jediný příjemný vjem. Ten kov je totiž živý anebo mi to tak aspoň připadá. Vnímám, jak se sám od sebe hýbe a hledá si novou cestičku mým krevním řečištěm. S každým sebenepatrnějším pohybem tak cítím tlak a bolest. Ano, je to tak, ale víc než cokoli jiného je to nepříjemné. Upřímně se sama divím, že to pořád dokážu snášet celou tu dobu. Jak jsem tu vlastně dlouho? To nevím, ale tento prostor, tato temnota a bolest, jsou to jediné co znám. Nemám zdání, zda jsem se tu narodila nebo kdo vůbec sem. Vím jen jediné a to, že mým osudem je být tu a poskytovat sílu a energii. Ale komu vlastně? Až doposud jsem neviděla živou duši. Jak to asi vypadá venku?

„Ale vždyť to není pravda,“ ozve se mi v hlavně hlas. „Přeci tu byl jednou za tebou on a donesl ti tu prazvláštní sošku. Vzpomínáš si na to?“
„Ano, to je vlastně pravda,“ zamumlám automaticky nazpátek. „I když moc si toho z toho setkání nepamatuji.“
„Jak to?“ promluví znovu ten hluboký hlas v mé hlavě. „Neříkej mi, že jsi na něj zapomněla? Copak je to vůbec možné.“
„Vlastně jediné, co si s jistotou pamatuji, jsou ty jeho oči,“ pokračuji dál, aniž bych reagovala na poslední otázky.
„Hej,“ zavolá zase ten hlas, když moc dlouho mlčím.
„Ty jeho oči,“ zamručím a můj vlastní hlas náhle podbarvený vášní a touhou mne samotnou vyděsí. Co je to? Tohle přeci nejsem já. To se mi ani v nejmenším nepodobá.
„To je v pořádku,“ ozve se znovu ten druhý hlas. „Jsi jen jeho a patříš mu, takže to není nic nepatřičného, když tě takto dostává.“
Jak by to mohlo být v pořádku, probleskne mi vzápětí hlavou. Jako obvykle ovšem nemám čas na to si to promyslet. Znovu pocítím záblesk nastupující bolesti a tělo se mi rozvibruje a rozzáří nově nastupujícím přívalem žáru a síly.
„Tentokrát je to tady mnohem dřív než jsem si myslela,“ zašeptám si pro sebe a mhouřím oči. Poslední dobou je to všechno jaksi rychlejší, dravější, bolestivější a mnohem nepříjemnější než dříve. Z dálky vnímám zvuky přibližujícího se rozhovoru, ale jen tak zastřeně, protože mé vlastní smysly jsou pozvolna a nenásilně okupovány tak, že nad sebou začínám ztrácet kontrolu. O čem se to vlastně baví? Proboha proč křičí?

„Nagato!“ vykřikne ženský hlas.
„To je v pořádku, Konan,“ odpoví jí sytě mužský hlas vyčerpaně. „On to dokáže. Věřím mu a vkládám do něho své naděje a sny.“
„Co se to děje?“ zareaguje mnohem mladší mužský hlas.
„Nagato, ty to vážně chceš udělat?“ ozve se znovu ten ženský hlas zklamaně a překvapeně zároveň.

Ta bolest začíná být čím dál intenzivnější a mě je najednou úplně jasné, že tentokrát to bude jiné. Něco si totiž bere mnohem víc mojí energie a síly než by mělo. Jsem vysávána a drcena mnohem víc než bych měla. Mnohem, mnohem víc.

„Tentokrát to nejspíš nezvládnu,“ zašeptám si a paradoxně se mi okamžitě vnitřně uleví. Poznání a přiznání si nevyhnutelného s sebou totiž nese milosrdnou úlevu, která vás zcela pohltí. Už netrpím a necítím nic – naprosto nic. Usměju se a zadoufám, že to konečně všechno přestane a já tak budu konečně volná, ať už to znamená cokoliv.
„Však ještě uvidíme, jestli je po všem,“ zaševelí utahaně druhý hlas v mojí hlavě.

Z posledních zbytků vědomí ještě zaslechnu, jak znovu promluvit ta žena.

„Uzumaki Naruto, on věřil, že ty máš v sobě tu sílu a odvahu všechno zvládnout a proto do tebe vložím svou víru také. Ty budeš tím poslem a novou nadějí pro všechny, teď už to vidím také.“

Oslovená stojí v rohu místnosti opřená o zeď a zachmuřeně pozoruje pobledlé a nehybné tělo na posteli. Jak je možné, že i po té době, co je ve vesnici, se nic nezměnilo? Pořád vypadá tak strašlivě bledě, že by jeden pochyboval o tom, zda se jí vůbec dostalo ošetření a medikace. Už je tady skoro měsíc a za tu dobu se toho moc na jejím vzhledu nezměnilo. Pravda, její rány a jizvy se už skoro zahojily, ale pořád je bledá a průhledná jako papír. Také za celou dobu ani jedinkrát neotevřela oči nebo nepromluvila. Nebýt nezvratných faktů, které poskytují výsledky všech možných vyšetření, myslela by si Tsunade, že je dívka mrtvá. Za celou tu dobu nezareagovala naprosto na nic. Něco se tu děje a Hokage Listové vesnice byla rozhodnutá přijít tomu na kloub. Jakže to říkal Shikamaru? Prý promluvila jen tehdy, když ji Sakura s Inou ošetřovaly a to zavolala plným jménem Naruto. Nic víc z ní nevypadlo. Ani tehdy, ani teď. Co se to tady sakra děje? Proč zrovna on jediný, napadlo Tsunade okamžitě.

„Sakuro, měli bychom to aspoň zkusit,“ ozve se Shikamaru stojící na druhé straně postele a natahující ruku směrem k obličeji ležící pacientky.
„Já vím!“ zavrčí na něj Sakura vztekle.
„Zavolejte sem Naruta,“ přeruší je zadumaným hlasem Hokage.
„Cože?“ zeptají se pitomě oba mladí ninjové najednou.
Tsunade pozvedla pravé obočí vzhůru, ale jinak to nekomentovala. Tento přitroublý a polovičatý přístup by očekávala a naprosto chápala u Naruta, ale že jí zrovna tito dva nerozumějí, tak to ji upřímně udivilo. Rozhodla se to přejít pouze všeříkajícím hlasitým povzdechnutím. „Pokud si dobře pamatuji, tak promluvila pouze jednou, je to tak?“
„Hai, Tsunade-hime,“ odvětila Sakura automaticky nazpět.
Hokage se divoce zablýsklo v rozhodných očích, když pokládala další, vcelku prostou otázku. „Copak to tehdy řekla?“
Shikamaru se Sakurou okamžitě vzápětí pochopili, kam tím směřuje. Nicméně promluvila opět růžovovlasá kunoichi. „Tehdy zavolala plným jménem Naruta a to bylo vše.“
„Správně,“ přitakala jí Hokage, „takže je celkem logické a pochopitelné, že sem měl nyní přijít.“
„Hai.“
„Kotetsu!“ zvolala autoritativně Tsunade směrem ke dveřím na chodbu.
Ty se vzápětí otevřeli a dovnitř strčil svou střapatou hlavu jeden z jejích asistentů. Aniž by čekal na povolení, přímo promluvil. „Všechno jsem slyšel a už sem pro něho poslal ANBU, Hokage-sama.“
Oslovená souhlasně přikývla a se založenými pažemi na hrudi, jej vyprovodila pohledem se slovy: „Příště neposlouchej za dveřmi, Kotetsu. To je vše. Děkuji.“

Tmavovlasý muž se pod jejím ostrým a rozhodným hlasem mírně ošil, ale pak za sebou v klidu a potichu zavřel zasunovací dveře a místnost se opět ponořila do zdánlivého klidu a míru.

Trvalo to neskutečných deset nebo patnáct minut než se ozvalo charakteristické – PUF! – a před Hokage na zemi klečel maskovaný muž a čekal na povolení promluvit.

„Mluv,“ pobídla ho Tsunade netrpělivě.
„Váš vzkaz jsem mu předal a měl by tu za chvíli být. Trénoval na druhé straně vesnice, takže mu to chviličku zabere,“ odpověděl jí muž nazpět, aniž by jen na okamžik pozvedl svůj sklopený zrak.
„Dobrá, můžeš jít,“ propustila Hokage podřízeného. Ten na nic nečekal a dalším hlasitým – PUF! – se prostě vypařil.

A vskutku. Uběhlo přibližně dalších deset minut, když na chodbě zaslechli hlasité pleskání bot o podlahu. Vzápětí se do místnosti nahrnul blonďatý hyperaktivní Ninja číslo jedna v překvapování lidí.

„Prý jsi pro mě poslala, bábi Tsunade,“ řekl rozšafně místo pozdravu a jeho hlas a přítomnost doslova naplnil celou místnost energií.
Tsunade si nemohla nevšimnout toho, že dívce na posteli se slabě zachvěli prsty na pravé ruce. „Jistě Naruto,“ zamručela a dál ostřížím zrakem pozorovala postavu ležící na posteli. „Něco potřebuju, tak poslouchej.“
„Hai, hai bábi Tsunade,“ skočil jí do řeči blonďák. „Zrovna jsem vypilovával svou novou techniku, tak to snad nebude trvat dlouho.“
„Mohl bys na chvíli sklapnout a pro změnu poslouchat!“ zařvala na něj Hokage tak, že se rozhoupalo světlo na stropě. Dotyčný okamžitě zvážněl a čekal na další pokyny. Tsunade si pomyslela, že aspoň protentokrát zřejmě pochopil celkem rychle. Mno, mnohem lepší by bylo, kdyby se naučil trochu víc poslouchat a méně jednat zbrkle, ale to nevadí. „Tahle dívka,“ řekla a ukázala palcem pravé ruky směrem k posteli, „ se tu objevila asi před měsícem, ale to nejspíš víš. Za celou dobu se neprobrala nebo nepromluvila. Tedy až na to jedno jediné jméno, které jí splynulo ze rtů, když ji Sakura s Inou ošetřovali.“
„Co to bylo za jméno,“ zeptal se najednou neskutečně odměřeně Naruto a pohledem soustředěně pozoroval postavu pod přikrývkou.

Shikamaru se Sakurou se zarazili nad tím, jaký až neskutečný chlad stoupal z Narutových posledních slov. Doslova píď po pídi nahrazoval veškeré předchozí teplo, které z něj sálalo předtím.

Tsunade se ironicky usmála. „Koukám, že sis toho okamžitě všimnul, že? Neboj, tohle není Pein ani v nejmenším. Uznávám ale, že ta podoba je přímo zarážející. Jen pro pořádek dodávám, že její oči jsou doopravdy fialkové, i když to už nejspíš tušíš také.“
„Co se to tady děje?“ zavrčel Naruto divoce a Shikamaru se Sakurou měli tak možnost pozoroval dobře z bezprostřední blízkosti, jak se mu protahují nehty na rukou, až dokud připomínali drápy šelmy.
„Nevím, ale zavolala pouze tvoje jméno, když promluvila,“ zchladila dokonale jeho nastupující vztek Tsunade-sama. „To je také důvod, proč jsem pro tebe poslala. Zřejmě jsi klíč ke všemu, co s ní souvisí, i když mě zatím nenapadá, jak s tím souvisíš.“
„Co mám udělat?“ zeptal se blonďák již dokonale vyrovnaným a klidným hlasem.
Místo Hokage tentokrát odpověděla tentokrát Sakura, která si mezitím stačila také všimnout slaboulinkých záchvěvů prstů pacientky na sněhobílém prostěradle pokaždé, když Naruto promluvil. „Myslím, že pro začátek bude stačit, když na ni sáhneš a promluvíš. Reaguje evidentně na tvůj hlas.“
„Výborně, Sakuro,“ promluvila Hokage.

Naruto na chvíli zaváhal, ale pak se přesunul přímo k posteli. Pár vteřin hleděl dolů na nepřirozeně natažené, přikryté a nehybné tělo. Pak ale vztáhl pravou ruku, přesunul ji nad ženino ovázané zápěstí a přikryl je svojí vlastní dlaní. Všichni, co byli v tu chvíli v místnosti, měli možnost sledovat, jak se jí okamžitě prudce otevřeli oči a svůj pohled ihned zabodla přímo do Narutova pomněnkově modrého vše zkoumajícího pohledu.

„Můžeš nám říct, jak se jmenuješ?“ zeptal se jí, aby prolomil dusivé ticho, jež je obklopovalo. Ty fialkové oči, a skutečně takové byly, jej mlčky pozorovaly tak dlouho, že začínal mít dojem, že mu nejspíš nerozuměla. Pak mrknul a narušil tak jedinečnost okamžiku.
„Shinra,“ ozvalo se slabě z jejích úst. „Myslím, že se jmenuji Shinra.“