Do pekla a zpět

„Hej, Kotetsu, slyšíš mě?“ ozve se tmavovlasý muž v strážní budce.
„Hm,“ dostane se mu odpovědi od jeho partnera.
„Nespi,“ zavrčí na něj vztekleji Izumo a odfoukne si z očí neposlušný pramen vlasů, který odmítl zůstat uvězněný pod šátkem se znakem Listové. „Jestli tě tu takhle objeví Tsunade-hime, tak se máš na co těšit.“
„Vždyť tu ale není,“ zamumlá polohlasem a rozespale druhý muž a už tak dost rozježené vlasy se mu zavlní pod náhlým náporem větříku.
„Ale, ale, ale, tak tohle by měla vidět Sensei,“ ozve se napravo od nich škodolibý ženský hlásek.
Zatímco Izumo střelil poplašeně pohledem doleva po oné osobě, Kotetsu promluvil lenivě, aniž by se vůbec namáhal otevřít oči anebo aspoň shodit nohy ze stolu dolů. „Sakuro, nebuď jedovatá. Celou noc jsme byli vzhůru a ty to moc dobře víš. Zasloužíme si trochu odpočinku, tedy pokud Hokage-sama nechce, abychom padli jednoduše k zemi vyčerpáním. Možná si pak najde lepší asistenty, co myslíš?“
„Hai, hai,“ přitaká už smířlivěji růžovovlasá kunoichi.

Zničehonic se jim nad hlavami prudce a rychle zatáhla obloha. Vstupní brána do vesnice, strážní budka a nejbližší okolí se před jejich zraky doslova a do písmene obleklo do temnoty rychleji než by Naruto snědl první ramen. Tohle už pozornost Kotetsu Haganeho upoutalo dostatečně na to, aby se probral ze svého dřímání. On, Izumo Kamizuki a Sakura Haruno nyní společně civěli na černočernou oblohu, která se pozvolna a super lenivě rozlévá hlouběji a hlouběji vesnicí směrem k hlavnímu stanu Hokage-sama. Dřív než kdokoli z nich stihnul vůbec otevřít pusu a něco smysluplného říct, prořízl oblohu na několika místech blesk. Divoce svištěl oblohou přímo k zemi. Sakuře za zády se spojil do jednoho mohutného skupenství svíjejících se a kroutících bleskových hadích jazyků. Kunoichi i oba strážci se naráz obrátili tím směrem, ale vzápětí je oslepila prudká záře doprovázena nepředstavitelným rámusem hromobití. Sakura si ihned zaclonila oči, takže její slepota a s tím spojená nemohoucnost byla jen dočasná. Mnohem dřív než oba mužové měla tak možnost uvidět, co se kolem děje a zahlédla, jak kus před ní na zem dopadlo něčí tělo. Hned na to se ovšem rozprostřela všude kolem neprostupná temnota.

„Izumo, Sakuro, není vám nic,“ proťal nastalé ticho Kotetsův hlas. Jeho slova stihla tak akorát odeznít, když se pozvolna začala odpařovat do ztracena všudypřítomná černota a Kotetsu tak okamžitě zahlédl přítele po svém boku. Studentku Tsunade-hime nikde ale neviděl a tělem mu projel okamžitě chlad. „Jestli se jí něco stalo, tak mě Hokage stáhne z kůže,“ zabručel si pro sebe a očima zuřivě pročesával okolí. Naštěstí mu to trvalo to jen pár vteřin, než ji objevil. Pokoušela se dostat k tělu ležícímu na zemi kousíček od vstupní brány. Na tom by nebylo ostatně nic divného, jednak Sakura byla medic-ninja a pak taky každý by se snažil pomoci zraněnému člověku, no ne?. Jak říkám, na tom by nebylo nic špatného, kdyby ale něco nebylo špatně. Kotetsu vzápětí pochopil vážnost situace. Naprosté ticho kolem nevěstilo totiž nic dobrého.
„Sakuro, nechoď tam,“ zařval jejím směrem, jak nejrychleji mohl. „Počkej ještě chvíli, něco se děje. Cítím, že ještě něco přijde.“ Až mnohem později téhož dne bude mít Kotetsu možnost uvědomit si, že ji zastavil tak akorát včas, protože bezprostředně po jeho posledních slovech se postava na zemi rozzářila jasně rudou a oranžovou barvou plamenů a hned na to následovala exploze.

Vesnicí doznívaly vlny otřesů pod náporem silného výbuchu a zaznamenali jej naprosto všichni bez rozdílu. Někteří lidé si okamžitě pomysleli, že se jedná o další útok na ně. Ostatně nebylo to tak dávno, co vesnici téměř zničil Pein společně s Akatsuki. Všechno tehdy dopadlo sice jinak, ale v srdcích obyčejných obyvatel Listové se usídlil strach a obavy. Sice jen maličko, ale bylo to tam. Jiní okamžitě směřovali pozornost směrem k budově Hokage-sama a vyčkávali, co se bude dít. No a někteří, jako například Sakura Haruno, se po hlavě vrhli do své práce. Když vše totiž odeznělo a svěží vítr odvál poslední zbytky zvířeného prachu, naskytl se Kotetsovi s Izumou pohled na růžovovlasou kunoichi Listové vesnice, která právě přibíhala k ležící postavě.

„Sakuro!“ zařvali oba dva najednou jako jeden muž.
Dívka pohlédla jejich směrem a s nahněvaným výrazem ve tváři zahučela: „Seberte se a pojďte mi pomoct. Ta osoba musí okamžitě dostat profesionální lékařské ošetření. Izumo, pojď sem za mnou a vezmi s sebou tu deku, kterou schováváte v šuplíku pro případ chladných rán. Kotetsu, ty běž hned k Tsunade-hime a řekni jí, ať přijde co nejdříve za námi do nemocnice. Tohle sama nezvládnu.“
„Štěká na nás úplně stejně jako Hokage-sama,“ zavrčel si pro sebe Kotetsu a s rukama v kapsách a rozmrzelým výrazem se vydal směrem, který mu byl určen.
„Hněte se, sakra!“ zahučela Sakura na oba muže a pod rukama se jí víc a víc rozlévalo nazelenalé světlo přenášené léčivé chakry.

Její vnímání se sice přepnulo do profesního módu a okamžitě začala s léčením, ale přesto si nemohla pomoct a dál se dívala na zuboženou, poraněnou a zakrvácenou postavu na zemi. Nebyla sto pochopit, jak to vůbec ta osoba dokázala přežít. Sakura si byla stoprocentně jistá tím, že tento obraz nedokáže dostat z mysli několik dalších dní a především nocí. Myslela si, že už ji nemůže naprosto nic překvapit a že už viděla snad všechno možné, ale tohle bylo něco zcela jiného. Tohle bylo mimo chápání kohokoli. Jakmile uviděla všechny ty hluboké šrámy, kterými bylo poseté prakticky celé to bezvládné tělo. Když si uvědomila, že ten nasládlý puch rozlévající se prudce do okolí, je krev vytékající z několika otevřených ran najednou. Hned jak se jejím zkušeným očím medic-ninji došlo, co znamenají krvavé stopy na vnitřní straně stehen ženy před ní na zemi, bylo jí víc než jasné, že si prošla pravým peklem. A to bez legrace. Periferním vnímáním zaznamenala dupot mužských nohou přibíhajícího Izumy, a aniž by vzhlédla od své práce, zastavila ho.

„Zůstaň prosím tam, kde jsi a hoď mi sem tu deku.“ Dotyčný udělal přesně to, co po něm chtěla, aniž by se na cokoli ptal. „Budu od tebe něco potřebovat,“ nakousla další větu, ale nedokončila ji.
„Sakuro,“ prořízl prostor zvuk dalšího ženského hlasu a ona si s úlevou uvědomila, že se k nim blíží další schopný ženský medic-ninja. Sama ji přece zaučovala, takže by to měla vědět.
„Ino, nevím, jak to, že jsi tu, ale ušetřilas mi hodně času,“ vydechla s mírnou únavou v jinak vyrovnaném hlase. Čelem se jí přehnala první kapka potu a ona si uvědomila, že ji léčení té ženy na zemi stojí mnohem víc sil, než prvně předpokládala.
„Panebože,“ zajíkla se Ino Yamanaka, když se k ní dostala dost blízko na to, aby dobře uviděla postavu u Sakuřiných nohou a hlavně stav ve kterém se nacházela.
„Ino, nech si to na potom a pojď mi pomoct,“ sykla na ni Sakura napůl úst.

Blonďatá dlouhovlasá dívka se obrátila na patě, aby promluvila směrem ke svému společníkovi po pravé straně. „Shikamaru, potřebujeme, abys nás chránil před nežádoucí pozorností ostatních, i kdyby to znamenalo, že použiješ svoje Kagemane no Jutsu na každého, kdo se přiblíží víc než tamhle,“ řekla rychle a ukázala mu rukou na nedalekou strážní budku.

Ten pouze přikývl a s rukama v kapsách se odšoural vyznačeným směrem a vzal s sebou i vyjeveného Izumu, který vypadal, že mu právě cestu zkřížilo stádo splašených býků. Shikamaru Nara věděl s jistotou, že to bylo způsobeno tím, že kromě obou ženských medic-ninjů byl Izuma pravděpodobně jediný, který zahlédl velmi detailně stav osoby, jež právě byla ošetřována. Ostatně Ino se z toho v první chvíli taky celkem slušně otřásla, takže to muselo být vážně něco. „Radši odsud vypadneme a budeme dělat, co nám řekly, že jo?“ snažil se odvést pozornost druhého muže Shikamaru. Dotyčný jen namáhavě polknul a bez jakýchkoli dalších okolků se k němu připojil.

Ino mezitím přidřepla naproti Sakuře a vztáhla ruce. „Řekni mi, co potřebuješ,“ zeptala se jí a snažila se silou vůle ovládnout nastupující třes rukou. Nemohla si pomoct, ale když spatřila to, co leželo před ní na zemi, nemohla v první chvíli pochopit, proč se Sakura ještě o cokoli snaží. Nekontrolovaně jí projela vlna nevolnosti a Ino musela okamžitě polknout, aby se jí nenavalilo.
„To je v pořádku Ino,“ zaslechla uklidňující hlas Sakury. „Taky se mi udělalo špatně od žaludku, když sem to poprvé uviděla. Pořád nedokážu pochopit, jak to mohla vůbec zvládnout až sem. V takovémto stavu! Jakmile se uklidníš, polož svoje ruce na mé dlaně, protože budu potřebovat každičkou kapku tvojí chakry, abych ji dokázala stabilizovat dostatečně na převoz do nemocnice.“

Přesně pronesená uklidňující slova zapůsobila na Ino jako balzám. Věděla, že v tom není sama a že i Sakurou otřáslo to, co uviděla. Okamžitě se uklidnila dost na to, aby dokázala začít přemýšlet jako medic a ne jako slabá, bezmocná a soucitná žena. Přesunula ruce přesně tam, kam chtěla Sakura, jen s malým zdržením, to když lépe uhladila deku, která překrývala ženino tělo. Letmý dotek Ininých chladných prstů na rameni zraněné vyvolal nečekanou reakci. Slabě pootevřela ústa a rozpraskanými a zkrvavenými rty se prodralo ven jedno jediné jméno.

„Uzumaki Naruto.“

Ino se Sakurou se po sobě okamžitě podívaly, ale bylo jim víc než jasné, že to nebyl sen a že skutečně obě dvě zaslechly to samé.
„No, tohle budeme řešit později,“ řekla vzápětí Sakura, aniž by byť na okamžik ustala v léčení. „Ještě chvíli Ino a pak ji budeme moci zvednout a přemístit do nemocnice. Mimochodem, podívej se jí do obličeje. Podívej se jí do obličeje a řekni mi, že se mi to jenom nezdá, Ino.“

Shikamaru stál opřený zády o zeď v chodbě před operačním sálem a usilovně přemýšlel o tom, co mu po cestě do nemocnice řekla Sakura. Byla sice vyčerpaná z první pomoci, kterou neznámé poskytla a která jí stála téměř veškerou její chakru, ale i tak se dokázala vzchopit dost na to, aby mu vše vylíčila. Dopodrobna mu popsala prakticky to samé, co předtím slyšel od Izumi a co také víceméně potvrdil Kotetsu. Dveře operačního sálu se náhle prudce otevřeli a ven vyjel nemocniční vozík, na kterém odpočívalo zahalené bledé ženské tělo. Doprovázeli ho dva zřízenci a jedna sestra, která držela infuzi s nějakým roztokem. V závěsu za nimi se vynořily tři ženské postavy v bílém. Hokage-sama se mračila jako samotné peklo. Ino byla potichu a nervózně si hryzala spodní ret. No a Sakura byla bílá stejně jako její oblečení. Shikamara okamžitě napadlo, že jestli si hned neodpočne, tak se pravděpodobně zhroutí. Musela být neskutečně vyčerpaná, ale nikomu nic neřekla a nedala si říct. Když jej míjel vozík s pacientkou, vzhlédl Shikamaru k jejímu obličeji a okamžitě se zarazil. Měl dojem, jakoby zahlédl ducha anebo alespoň tak mu to připadalo. Otočil se napůl za mizejícím vozíkem, aby si svou domněnku potvrdil, ale bylo to tak a nic se mu nezdálo. Vedle něj těžce dopadlo něčí tělo a až po chvíli se ozval Sakuřin neskutečně utahaný hlas.

„Takže sis toho taky všiml,“ sípala z posledních sil.
„Jak je to možné?“ ozvala se pro změnu Ino, která mezitím přišla a pravou rukou podávala Sakuře kouřící šálek s čajem.
„To nevím. Čestně,“ odpověděl jim zadumaně Shikamaru aniž by se na ně podíval. „Poprvé ve svém životě jsem na razil na něco, co neumím svým rozumem a logickým uvažováním vysvětlit.“
„A to není všechno, vážení,“ řekla Sakura, jakmile se dostatečně osvěžila. „Kromě toho, co je zjevné a všichni jsme to viděli, je tu také pár věcí, kterých jsme si předtím nevšimli.“ Oči jejich přátel se k ní obrátili najednou, takže dál pokračovala. „Po těle má pár pearcingů podobných těm, které nosil Boží Anděl. Pupík má propíchnutý tenoučkou delší chakrovou tyčí, jež se nápadně podobá těm přijímačům, kterými Pein ovládal své jednotlivé sféry. Na každém prstu obou rukou má jeden kovový prsten. Je jich přesně deset, stejně jako prstů a mají dva vzory, které se pravidelně střídají o jeden. První, nebo možná poslední to záleží na úhlu pohledu, vypadá jako droboulinké kvítky leknínu. Pěkně jeden vedle druhého. Stejnou květinu nosila ve vlasech Konan, pokud si pamatuji dobře. Druhý pak vypadá jako jedenáct spojených kanji znaků, které mělo jednotlivý členové Akatsuki na svých vlastních prstenech. No, a aby toho nebylo málo, má vepředu na pravé straně pod klíční kostí tetování.“
„Jaký je jeho význam?“ zeptal se jí s podmračeným výrazem Shikamaru.
„Shinra Tensei,“ odpověděla mu Sakura bez okolků.
„Zatraceně!“ zahromoval nejchytřejší mozek Listové. „Co o ní dál víme, teda kromě toho, že spadla doslova odnikud přímo před naši bránu.“
„Nic,“ pronesla pomalu Sakura a musela se moc snažit, aby neusnula přímo na místě, kde právě byla. „Neměla na sobě žádné oblečení. Neměla s sebou žádný znak nebo symbol vesnice odkud pochází. Nenašla jsem u ní ani žádné zavazadlo. Prostě nic, co by nám jakkoli pomohlo ji víc identifikovat.“
Rozhostilo se hrobové ticho, které nakonec přerušil až Shikamaru, když řekl: „Tak holt budeme muset počkat, až se probere. Dostane se z toho, že jo Sakuro?“

Růžovovlasé kunoichi padla hlava únavou, ale zmátořila se dost na to, aby mu dokázala odpovědět. „Jo. Nejhorší má za sebou a měla by to zvládnout. Tedy pokud se neobjeví komplikace, ale to moc dobře víš.“ Posbírala se a přeci jen se rozhodla jít trochu prospat. Ino ji zboku podepřela a chtěla jí odvléct do nejbližšího pokoje, kde by se mohla odporoučet do bezvědomí, ale ona se ještě naposledy obrátila Shikamarovým směrem. „Nedovedeš si ani představit čím vším si musela projít. Nikdo z nás. Nikdy jsem neviděla tolik vážných zranění najednou, Shikamaru. Musela vytrpět doopravdy hodně a projít si nepředstavitelnou bolestí. Mangekyou Sharingan Itachiho Uchihy je procházka růžovou zahradou ve srovnání s tím, čemu byla vystavena. Je mi zle už jen z pomyšlení na takové množství bolesti a hlavně na tu krutost, která jí způsobila. Ona trpěla tak, jak nikdo na světě, Shikamaru a dost dlouho tím si můžeš být jistý.“ Pak se pod ní podlomila definitivně kolena a nebýt toho, že ji Ino podpírala, skončila by přímo na zemi. Blondýnka se omluvně usmála na Shikamara a odsupěla pryč s bezvládnou Sakurou v náručí.

Mladý Nara mezitím přešlápl z jedné nohy na druhou a uvažoval pro sebe. „Hm, Sakuro, když uvážím, komu je až nápadně podobná, pak se nedivím tomu, že po ní každý jde. Dělá mi to starosti, protože to znamená velké problémy pro celou vesnici.“
„Ať je to jak chce, nemůžeme ji vydat nikomu, že ne Shikamaru?“ zaslechl otázku Hokage-sama, která se právě zjevila za rohem. Mladíkovi bylo jasné, že Tsunade-sama nejspíš slyšela každičké jeho slovo, byť je skoro šeptal. Pravděpodobně jí neuniklo ani nic z předchozího rozhovoru se Sakurou, takže věděla vše a neměl cenu cokoli předstírat nebo si nechávat pro sebe.
„Je to tak, Hokage,“ přitakal bez okolků. „Nemůžeme ji vydat a ani nikam uklidit. Rozhodně ne dřív než přijde k sobě. Třeba pak zjistíme víc, kdo ví…“
„Takže nezbývá než čekat,“ uzavřela celou debatu Tsunade. Došla těsně k Shikamarovi a pohlédla mu soustředěně do obličeje. „Běž se domů prospat, protože mám neodvratný pocit, že tvůj mozek budeme dost brzo potřebovat.“

Shikamaru chtěl v první chvíli protestovat, aby mu spíš přidělila nějakou činnost, ale pak si uvědomil, že má vlastně pravdu. Něco velkého se chystá a on by si měl odpočnout, dokud to je možné. Také on měl totiž neodvratný pocit, že to nebude trvat dlouhou a nevyspí se pořádně několik dní. Proto svěsil ramena dolů, zabořil ruce hluboko do kapes u kalhot a s loudavým krokem se vydal z nemocnice k domovu.