SasuSaku ~ Když padá hvězda

Dívka s růžovými vlasy se pomalu procházela na pobřeží a sledovala oblohu. Vzpomínala na časy, kdy se tady procházela s ním. S člověkem, který pro ni tolik znamenal, s člověkem který i přesto, že věděl o jejích citech, se k ní choval necitlivě a bez zájmu. I přes to všechno ho milovala. Jeho tmavé vlasy, hluboké černé oči a chladný pohled. To všechno na něm milovala, jenže on jí nenáviděl, nikdy jí nevěnoval ani jeden úsměv, nikdy se na ní nepodíval tak, jak by si to ona přála. Byl chladný jako ledový zimní vánek. Ztracená ve svých vzpomínkách, Sakura nepřítomně hleděla na oblohu posetou stovkami hvězd, když v tom jedna spadla a Sakuře to připomnělo ten večer, kdy ho viděla naposledy.
Bylo to poprvé, kdy jí o něco požádal.
„Půjdeš semnou na chvíli na pláž?“ Sakura neváhala, obula si boty a vyšla překvapeně před branku svého domu. Chvíli jí upřeně pozoroval, a pak se otočil. Mlčky došli až k moři, sedli si na lavičku a pozorovali hvězdy, když náhle Sasuke spustil.
„Dnes v noci opustím vesnici, rozhodl jsem se, že pomsta je u mě na prvním místě a nikdo mě nezastaví.“ Sakura mlčela, něco takového čekala, ale nevěděla, jak má zareagovat.
„Takže ani nemá cenu, abych ti na tohle něco řekla. Ty víš, jaký na to mám názor, ale jak vidím tak tě nezajímá. Nikdy jsem tě nezajímala.“ Řekla smutně Sakura a Sasuke se na ní smutně podíval.
„Omlouvám se.“
„Neomlouvej se.“ Zklamaně sklopila hlavu a hleděla si do klína, slzy jí stékaly po tvářích. Když v tom jeho ruce uchopily její obličej, pozvedly ho a on jí políbil. Byl to dlouhý polibek plný emocí. Sakuře stékaly slzy štěstí i neštěstí.
„Neodcházej, prosím! Miluju tě víc než cokoliv jiného!“
„Já vím. Ale musím odejít, tak neplač, jednou se vrátím.“ Sakura nevěděla co říct, netušila, co má dělat. Cítila se, jako by jí někdo rozerval srdce.
„Dnes jsou krásné hvězdy, podívej.“ Řekl Sasuke.
„To jsou.“
„Sakuro, děkuji ti za všechno.“ Zašeptal a uhodil jí do zátylku. Poslední co Sakura spatřila, než ztratila vědomí, byla padající hvězda a jeho oči lesknoucí se slzami.
Když ji ráno vzbudil zpěv ptáků a ostré sluneční paprsky, ležela na dřevěné lavičce a v ruce svírala kamínek ve tvaru srdce. Po chvilce si uvědomila, co se stalo, a dala se do bolestného pláče.
Trvalo jí dlouho, než se vzpamatovala a uvědomila si, že i bez Sasukeho musí dál žít. Když si vzpomněla na jejich polibek a kamínek v ruce, sevřelo se jí srdce bolestí. On už na ní určitě zapomněl. Dokonce jí nejspíš políbil jen proto, aby byla zticha. Vždyť o ní nikdy nestál, tak co tak najednou? Nechápala to.
Jsou to už čtyři roky, co Sasuke odešel a nedal o sobě vědět. Za tu dobu se Sakura dost změnila, vlasy jí dorostly po pas, byla docela vysoká a celkově zkrásněla. Tedy, aspoň jí to všichni říkali. Vyřešila si spory s Ino a staly se z nich opět nejlepší kamarádky. Ino začala chodit se Saiem a z Naruta se stal skvělý muž a nejsilnější ninja v Konoze. Hinata se mu stále nevyznala a pouze ho pozorovala z povzdálí. Nicméně, Naruto nebyl tak natvrdlý, aby si nevšiml jejích citů, a tak bylo pouze otázkou času, kdy se jí vyzná on, protože to cítil stejně.
‚Dá se říct, že jsou všichni šťastní, všichni kromě mě. Kromě mě, a teď tady sedím a čekám, než se vrátí.‘
„Čekám, než se vrátíš, ty idiote!“ Zakřičela a vyhrkly jí slzy.
„V tom případě, už čekat nemusíš.“ Ozval se jí za zády nápadně povědomý hlas.
„Sa-sasuke?“ Vyděšeně sebou trhla, když ho viděla.
„Jsi ještě krásnější, než když jsem odešel.“
„Sasuke. Ty jsi se vrátil?“ Sakura zírala na Sasukeho nevěřícným pohledem a protřela si oči.
„Kvůli tobě. Měl jsem dlouhou cestu a hodně se toho přihodilo. No, a teď jsem tady, stojím před tebou a čekám, co bude dál.“ Sakura se k němu rozběhla a vrazila mu facku.
„Tak moc jsi mi ublížil.
„Já vím, chci to napravit. Chci být s tebou.“ Řekl Sasuke s prosebným pohledem. Na to Sakura nebyla zvyklá. Vždy viděla ten jeho chladný obličej. Ten pohled, který vyjadřoval, jak moc jí pohrdá a jak moc mu vadí, že je tak slabá. Ale to se změnilo. Zesílila.
„Už mě nikdy neopouštěj, rozumíš?“
„Už nikdy.“ Zašeptal jí do ucha a políbil jí.