Sen, co se má stát skutečností aneb láska v dešti

Šla ulicemi Konohy a hledala ho, toho kterého tolik miluje. Byla pevně rozhodnutá, dnes mu to řekne, to co k němu tak dlouho cítí, už to v sobě nemohla dál dusit, ničilo jí to zevnitř, pokaždé když ho spatřila, jak se směje, jak je šťastný. Nikdy pro něj nebyla nic víc než kamarádka, bylo to jako by jí někdo vrážel nože do zad, už to nemohla dál vydržet. Rozhodla se, že s tím něco udělá, i kdyby to znamenalo, že ho ztratí, aspoň mu už nikdy nebude muset pohlédnout do jeho krásných očí, modrých jako samo moře a už nikdy nebude cítit tu bolest, že mu nemůže říct, co k němu cítí.
Opatrně nakoukla za roh ulice, aby se přesvědčila, že tam opravdu je. Když ho spatřila najednou jí všechna odvaha, kterou tak dlouho sbírala, opustila, chtěla odejít a přijmout fakt, že mu nikdy nebude schopná říct, co k němu cítí. Když se otáčela k odchodu, uviděla ji, tu holku, o které věděla, že ona bude ta, se kterou jediná osoba, kterou miluje, skončí. Ale přeje si pro něj jenom to nejlepší, a jestli ta, se kterou bude šťastný, je ona, tak ať. Růžovláska prošla kolem ní a přátelsky se na ní usmála, zahnula za roh ulice, kde stál on, a zmizela. Jedna její strana chtěla vidět, co se bude dít, ale nepodlehla tomu. Rozběhla se na místo, které měla nejradši, tam kde jí ten jeho úsměv nemohl ublížit, tam, kde se cítila šťastná.
Doběhla na malou mýtinu, obklopenou lesem. Lehla si doprostřed a pozorovala nebe, na chvilku se jí podařilo omylem usnout. Když se vzbudila, slunce už zapadalo a vycházel měsíc. Rozhodla se, že už je na čase jít domů, zvedla se a vydala se na cestu. Šla kratší cestou, i když to znamenalo, že ho možná potká. Když už byla skoro doma, koukla se za roh ulice, kde stál předtím a pořád tam byl, ale s ní. To, co spatřila, pro ni bylo, jako by jí někdo probodl srdce, viděla ho jak se líbá s tou růžovláskou. Rozběhla se od nich pryč, z očí se jí valily slzy. Nevěděla kam běží, ale bylo jí to jedno, chtěla od něj pryč. Myslela si, že bude ráda, když bude šťastný, ale takovouhle bolest nečekala. Zakopla o kořen stromu, a spadla na obličej, posadila se, a začala k sobě pouštět okolní svět.
Byla v lese, který obklopoval Konohu. Na obličeji ucítila kapku vody, zvedla hlavu a spatřila nad sebou šedé mraky, které naznačovali, že začne brzy pršet. Schovala se pod strom a chtěla počkat, až ten déšť přejde. Byla už tma a byla hodně unavená, nedovolovala si teď usnout, ale spánek jí nakonec přemohl. Když se vzbudila, pořád pršelo a byla noc, měsíc jasně zářil na noční obloze a vytvářel trochu světla. I když se před deštěm ukryla, kapky na ní stékaly z listů stromu, což způsobilo, že byla promočená až na kost. Ale co bylo, nejdůležitější, seděl před ní on. Myslela si, že ještě pořád sní, ale když přišla k sobě, uvědomila si, že to žádný sen není. Naruto seděl přímo před ní a koukal se na ní, nebyl tak promočený jako ona, nejspíš tu nebyl dlouho. Hinata sebou trhla a zrudla jako rajčátko.
„Hinato, jsi v pořádku?" ptal se jí Naruto.
„Ano, jsem. Co tu děláš Naruto-kun?" zeptala se ho, ještě trochu vylekaně. Hned jak se ho zeptala měla chuť si za takovou pitomou otázku jednu vrazit.
„Hledal jsem tě, doma ani nikde jinde v Konoze jsi nebyla, tak jsem tě šel hledat do lesa." Odpověděl jí a usmál se. Hinata to nechápala, proč by jí chodil hledat?
„Měli bychom jít." Navrhl Naruto a Hinata jenom přikývla. Zvedla se ze země a až teď si uvědomila jaká jí je ve skutečnosti zima. Určitě se hrozně třásla zimou a snažila se to před Narutem, co nejvíc zakrýt, ale bylo to k ničemu.
„Hinato, hrozně se třeseš, musíš být úplně promrzlá." Řekl starostlivě Naruto a přehodil přes Hinatu svojí mikinu, aby jí bylo aspoň trochu tepleji a Hinata zrudla ještě víc.
„A-Arigatou." Dostala ze sebe. Naruto se usmál, připadala mu roztomilá, když koktala. Začal si všímat i ostatních věcí, co se mu na ní líbí a dost ho to překvapilo, všimnul si, že kapky deště, které pomalu stékaly po Hinatiných vlasech vypadali jako padající hvězdy na noční obloze. Už dávno věděl, že má Hinatu rád, ale netušil, že až tak moc. Hinata se z ničeho nic zastavila, rozhodla se, teď nebo nikdy, lepší příležitost už nedostane.
„Hinato, stalo se něco?" zeptal se jí starostlivě.
„Totiž…já…já…já tě…totiž." Hinata ze sebe ta dvě slova nemohla vůbec dostat. Byla hrozně nervózní, ale musela to dotáhnout do konce, prostě musela. Naruto k ní přistoupil blíž, protože Hinata mluvila tak potichu, že i šumění listí by bylo hlasitější. Jeho přítomnost jí trochu uklidnila.
„Miluju tě." Zašeptla dost nepatrně, ale Naruto jí slyšel. Hinata čekala, že jí řekne něco na způsob, jako, že chce, aby byli jenom přátelé, ale to se nastalo, právě naopak. Naruto, chytil mikinu, kterou Hinatě půjčil, přitáhl ji k sobě a políbil jí. Hinata to nečekala, ale líbilo se jí to, na tohle čekala skoro deset let. Dávala do toho polibku co nejvíc citů, Naruto se od ní odtáhl.
„Taky tě miluju, Hinato." Pošeptal jí Naruto a znovu jí políbil. Tentokrát se od něj odtáhla Hinata, které se do očí draly slzy.
„Ale co Sakura? Já vás viděla, políbil jsi jí."
„Ne, tak to vůbec nebylo. Teda jo bylo, ale ne tak, jak si myslíš. Potom mi to vysvětlila, prý se s Ino o něco vsadili."
Naruto jí dal vlasy za ucho, ještě jednou políbil, poté jí objal a držel pevně u sebe a odmítal jí pustit, i když ona se mu nebránila, položila hlavu na jeho hruď a zavřela oči, úplně přestala vnímat déšť kolem sebe. Přála si, aby tenhle okamžik trval věčně. Naruto cítil, její mokré vlasy, byla úplně promočená. Držel jí u sebe tak, aby jí co nejvíc zahřál.
„Měli bychom už jít." Řekl Naruto, který cítil, jak se celá třese a začínal o ní mít starost. Pohladil jí po vlasech a chytil jí za ruku. Hinata přikývla a šli zpátky do Konohy.
Naruto Hinatu doprovodil domů a tam se s ní rozloučil se slovy: „Miluju tě."