Kunoichi z Dračího chrámu 03

Naruto:
“Sakra!” zaklel jsem.
“Co to jako má být?” zeptal jsem se a zdvihl se ze země. Přede mnou na zemi stála obrovská… budova. Přikrčil jsem se a schoval se do vysoké trávy.
“Co to má všechno znamenat? Tohle tady někdy stálo?” ptal jsem se v duchu a pomalu mi začalo docházet, že to všechno bude nějak souviset s tou podivnou holkou a že ji musím co nejrychleji najít. Opatrně jsem se proto vyplížil ze svého úkrytu a pomalu jsem začal obcházet tu obrovskou věc, která mi přistála rovno před nosem.
“To snad nemá konce…” vzdychl jsem si a vtom jsem něco, nebo spíš někoho zahlédl…

„Hej, si v pořádku?“ zeptal jsem se.
„Zase ty?“ optala se mě s velkými bolestmi a vytáhla pár shurikenů.
„Nech mě už konečně být!“ řekla a hodila je po mně. Já jsem se jim však vyhnul a přichystal si nějaké kunaie. Když to viděla a došlo ji, že by v souboji neměla šanci vyhrát, dala se na útěk. Znova…

Mířila k té obrovské budově, a i když byla vážně zraněná, měl jsem co dělat, abych ji dohnal.
„Počkej!“ křikl jsem po ni. Zastala. Pak se ke mně otočila obličejem a sedla si na zem. Zhluboka se nadechla a vydechla.
„Na co čekáš?“ zeptala se a já na ni překvapeně zíral.

„Co po mě chce? Zkouší mě snad?“ ptal jsem se v duchu a pomalu přišel až k ní.
„No tak, na co čekáš? Chceš mě přece zabít, ne?“ řvala na mě.
„C-cože? Proč plácáš takové nesmysly?“
„No tak, dělej. Rychle! Jestli mě chceš zabít, tak si pospěš, protože za chvíli i tak bude po tobě!“ říkala a její hlas byl chladný. Moc chladný…

„P-počkej! Já tě přeci nechci zabít!“ říkal jsem a prudce při tom rozhazoval rukami.
„A to ti jako mám věřit? Jsi přece ninja a k tomu z jiné vesnice. Každý jiný shinobi by to na tvém místě udělal!“
„To mi jako vyčítáš, že tě nechci zabít?“ zeptal jsem se jí narovinu.
„N-ne, to ne,“ odpověděla. Její tón už nebyl chladný ani ostrý jako předtím. Nebyl však ani vystrašený…
„Pomůžu ti vstát?“ nabídl jsem se.
„Obávám se, že to nepůjde,“ odvětila a chytila se za nohu.
„Jak si ale potom mohla utíkat?“ optal jsem se a podivně se uculil.
„Mám silnou vůli,“ řekla a zašklebila se. Já jí úšklebek opětoval a chtěl jsem se ji na tu nohu podívat, ale někdo mě přerušil…

„Ani se nehni!“ řekl nějaký holčičí hlas a já se otočil.
„C-co chceš dělat s tím lukem?“ zeptal jsem se.
„Skus hádat,“ odvrkla rudovlasá dívka a zamračila se.
„Akane, nezabíjej ho! Může se nám ještě hodit!“ řekla ji černovlasá, která se tam z ničeho nic objevila.

„Tvé kámošky?“ zeptal jsem se a nervózně jsem se usmál.
„Akane! Kohaku! Nechte toho!“ okřikla je Aoi, ale oni ji neposlouchali.
„Víš co se děje těm lidem, co ohrozí jednu z nás?“ optala se ta černovlasá, zatím co ta rudovlasá mi pořád při obličeji držela luk s hořícím šípem.
„Něco mi říká, že to nebude nic příjemného…“ odvětil jsem a zaujal bojovou pozici. Ta rudovlasá… Akane se usmála a vystřelila ten šíp k obloze, kde se rozprskl.

„Ty idiote! Utíkej!“ křikla po mě Aoi.
„Ani náhodou! Jestli si myslíš, že tě tu nechám proti nim samotnou, tak si na omylu!“ odvětil jsem a začal jsem se uhýbat Kohaku, která na mě pořád útočila.
„Nic mi neudělají, jsou to přítelkyně!“
„Opravdu? Tak jim řekni, ať přestanou!“
„To už jsem zkoušela, ale jak vidíš, zdá se, že mě neposlouchají,“ odvrkla mi.
„Tak to díky za informaci…“
„Paličák…“ zamrmlala.

„Co to?“ zeptal jsem se, když na mě z nebe začali padat šípy. Akane začala skládat pečetě a pak vyskočila do vzduchu.
„Katon: Housenka no Jutsu!“ zvolala a ty šípy podpálila.
„Suiton: Suiryuudan no Jutsu!“ křikla Aoi a odněkud se objevil vodní drak, který ty šípy odrazil.
„Běž!“ řekla, když jsem se na ní otočil, já však zavrtěl hlavou.

„Raikiri!“ slyšel jsem a hned uskočil. To, co jsem pak viděl, mě zaskočilo.
„S-sharingan? Ty jsi Uchiha?“