Hokage všech kagů 04-Původ, samota a… první kamarád?

„Eee, dobře.“ To bylo jediné co na ten rozruch Naruto řekl.
„Povím ti příběh, ale bude trošku zdlouhavý, otřepaný a nudný,“ načal Iruka, co měl na srdci a zadíval se na Naruta, jakoby čekal na nějaké znamení.
„Musím poslouchat?“ zeptal se Naruto pro jistotu, že by byl toho ušetřen a mohl jít tak svobodně domů.
„Ano,“ dostalo se mu kruté odpovědi. „Bylo to před dvanácti lety a já byl ještě hodně malý, na to abych pochopil, co se ten den stalo,“ Iruka se odmlčel a ponořil se hlouběji do svých vzpomínek. „Ale drby se šíří rychle a tak to vím přesně tak, jako všichni tady ve vesnici. Možná to budeš mít těžké a všichni se na tebe budou dívat skrze prsty. Víš proč? Protože před dvanácti lety zaútočil na Konohu liščí démon zvaný Kyuubi a čtvrtý Hokage zapečetil tohoto démona do svého syna, bohužel potom zemřel i s jeho manželkou Kushinou, ale divné na tom je, že se jejich syn potom nenašel. Kdyby u toho někdo nestál a celé to nepozoroval, mysleli bychom si, že se Kyuubi jen tak vypařil. No a proto, že jsme už neměli svého Jinchurikiho, byla Konoha šťastná a s ní možná všichni, protože je tu jeden moc zlý chlápek, který se snaží tyto démony pochytat a udělat s nimi něco, co si ani neumíš přestavit.“
„Bijuu farma?“ napadlo Naruta v rychlosti, když Iruka zmínil množné číslo démonů.
„Cože? Ne, opravdu něco strašného,“ řekl smrtelně vážným tonem. „Víš je mnohem víc Bijuu démonů, než jen ten jeden devítiocasý, který zaútočil na Konohu, no vlastně je jich devět a těch všech devět se snaží ten maskovaný chlápek získat. No a jeho plány byly překaženy v momentě, kdy syn čtvrtého někam zmizel. A ano zapomněl jsem na důležitou věc… Ten syn se jmenoval Uzumaki Naruto.“
Naruto na něj zíral, ale vypadal, jakoby mu celý příběh nedával smysl.
„Jako bys z oka vypadl svému otci. Jsem rád, že jsem tě mohl potkat, ale zároveň nerad, protože ses vrátil i s tím, co máš v sobě. Pochop lidé na nic z toho nezapomněli. Všechno se to zmenšilo, ale jen o minimum. Naruto, máš stejně velké ambice, jako tvůj otec, ne, větší a já tě v nich bohužel nepodpořím. Jsou to sice léta a já dospěl, ale stejně na to nezapomenu. Můžu ti říct jen tohle: Snaž se!“
Naruto z Iruki stále nespouštěl oči. „A dál?“
„Co a dál?“ zeptal se ho Iruka, jakoby snad bylo jasné, že je to konec.
„To je všechno,“ prohodil Naruto a vyšel z místa, kde seděl. „Je mi jedno, kdo byl můj otec, protože jej nikdy nepotkám. Je mi jedno, jak se na mě lidé dívají, já je jednou donutím dívat se jinak. Možná je ve mně něco strašného, zlého, nevypočitatelného, ale já to zkrotím a udělám si s toho svoji zbraň, které dám svobodu, ale takovou, jakou si zaslouží. A pokud jde o někoho, kdo si myslí, že tento svět zničí, zničím já jeho. Copak si nepamatujete? Hokage všech kagů je tu od toho, aby zabránil jakémukoliv zlu a ani v nemenším případě mu dovolil něco hrozného udělat. Věřte mi Iruko-sensei.“ S těmi to slovy Naruto odešel a snažil se najít svůj nový domov. Netrvalo mu to dlouho a už stál před tou velkou zchátralou budovou, kde bylo několik pokojů-zřejmě bytovka. Odemkl dveře svého bytu a né příliš nadšeně vstoupil. Ve vzduchu poletovala malá zrnka prachu, jak už tam dlouho nikdo nebyl. Naruto vešel do největšího pokoje a usmál se blahem.
„Postel! Konečně potom, co jsem spal na zemi u bábi-Tsunade vidím měkkou postel.“ Naruto okamžitě vyzkoušel kvalitu. Chvíli jen tak ležel a přemýšlel o celém dni. Choval se jako drsňák, když shrnul celý příběh. Ale doopravdy o tom moc přemýšlel. Vstal, rozloučil se svým novým bydlištěm a šel se projít po vesnici. Všichni se na něj dívali. Věděl, že je to z nenávisti a překvapení, ale i tak se cítil jako celebrita a s úsměvem na tváři se procházel dále po ulicích Konohy. Došel až na nějaké malé hřiště, které bez dětí působilo velice osaměle. Vypadalo stejně jako on teď…osaměle, zchátrale a opuštěně. Šel dál. Až se dostal na nějakou cestu, která vedla kolem svahu velikého rybníku. Chtěl se rozběhnout dolů a tam se utápět pohledem v té klidné vodě. Chvíli ještě šel po té cestičce, ale nakonec se stejně rozběhl.
Byla tma a tak zakopl a zbytek svahu doválel sudy. Zvedl se ze země a posadil se. Dopadl na něj něčí stín.
„Jsi ubožák! Takhle se tady válet,“ promluvil upřímně černovlasý chlapec a podal Narutovi ruku.
Naruto ruku přijal, zvedl se a oprášil se. Černovlasý si mezitím sedl na břeh rybníku a zadíval se do dálky.
Naruto si k němu přisedl a s úsměvem se ho zeptal: „Jak se jmenuješ?
„Sasuke,“ odpověděl mu neochotně a dál se díval na hladinu rybníka.
„Ty sedíš vedle mě v lavici, že? A co tady vlastně děláš?“ pokládal Naruto dále své otázky.
„Bohužel sedím a…“ zadrhl se Sasuke. „Proč bych ti to měl vlastně říkat? Neznáš mě, tak vypadni!“ řekl Narutovi svým ledovým hlasem a zle se na něj podíval, jakoby čekal, že se Naruto zvedne a vypadne, přesně jak mu řekl.
„Nelíbíš se mi,“ řekl rázně Naruto a otočil se směrem-rybník.
Sasuke se zatvářil zmateně a trošičku přátelštějším hlasem řekl: „A co tu dělá náš rádoby hrdina?“
„Rádoby hrdina odpovídá: Řeknu ti to, až mi rádoby emo odpoví na moji otázku,“ řekl uraženě Naruto.
„Přemýšlím…“ odpověděl mu nakonec Sasuke a usmál se.
„Tak to nejspíš budu muset tady přemýšlet s tebou,“ odpověděl mu též Naruto a taky se usmál.