'Navždy spolu.'

Za vysokou zdí na konci vesnice se nacházela stará brána a za ní náš slavný konožský hřbitov. V jeho temném rohu byl hrob, který upoutával pozornost mnoha lidí. Na náhrobku vyzařovala vytesaná dívčí tvář, která byla v té době velmi šťastná, její úsměv byl tak krásný.
Před tím hrobem stálchlapec ve stínu rozkvetlých sakur a v ruce držel kytici krásných růžových růží, hladil je a ruce mu smáčely slzy, takového jsem ho neznal.
Stál jsem tam v pozadí a pozoroval jsem ho. Stál tam tak dlouho a ani jednou se neotočil, ani jednou se nepodíval jinam než na Sakuřinu tvář. Přistoupil jsem blíž, abych se mu mohl podívat do jeho temných očí. Nevnímal by mně, kdybych na něj nepromluvil, nikdy před tím se takhle nechoval. Vždycky byl chladný, bezcitný, neotevřený a teď tu pláče? Bylo divné, že zrovna on tu stojí. Když jsem se mu podíval na rty, uviděl jsem, že si s někým povídá, ale nikdo kromě nás tam nebyl. Až potom mi došlo, že ta slova patří ji, něco šeptal, ale já mu nerozuměl.
Po chvíli se jeho pláč ještě zesílil a on šeptal "Proč si ještě neodešel, Naruto?" Ptal se mne a poté položil ty růžové růže na její hrob.
"Sasuke.. to už si zapomněl, že si můj nejlepší přítel?" Zeptal jsem se pro změnu já jeho. Na chvíli se zastavil a podíval se na mne, byl to srdce rvoucí pohled.
"Něco potřebuješ?" Ptal se.
"Měl bych se na to zeptat spíš já." Sklopil jsem oči.
Kap. Kap. Kap. Rozbrečel jsem se jako malé dítě z ninja akademie - naše společné slzy dopadaly na suchou zem. Šly jsme společně k lavičce. Sedli jsme si a já řekl "Víš, já ani nevím, co se vlastně stalo.." Přiznal jsem se.
Začal mi tedy ten příběh vyprávět: "Ten den kdy jsem se vrátil a vyznal jí lásku, dozvěděl jsem se, že i ty jsi se o to pokusil, ale přesto si vybrala mne. Často mi říkala, že se jí kvůli tomu vyhýbáš, ale já ji ujišťoval, že tak to určitě není. Mezi tím, když ty si byl pryč, jsme se vzali. Avšak zrázu zjistila, že trpí nemocí zvanou "chudokrevnost" Sažili se ji vyléčit, ale bylo moc pozdě. Přiše jsem za ní, jako obvykle do nemocničního pokoje, ale postel byla prázdná . Ona se to ráno už neprobudila -" Chtěl mi ještě něco říct, ale pod pláčem se mu zlomil hlas. Oči nás obou se zalévaly slzami.
"Od té doby přede všemi utíkám a mise plním sám. Jsem tu skoro každý den den a nosím jí čerstvé růžové růže," Jeho věty se čím dál, tím víc zpomalovaly: "Jenom dovolili mi, abych se na ni naposledy podíval, pak ji odvezli a já ji už vídám jen tady. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a ,že už ji nikdy nepolíbím, neobejmu a neuslyším říct první slovo našeho dítěte." Pokračoval a já se zase nezmohl ani na slovo můj bezstarostný úsměv se někam vytratil.
"Víš, říkám ti to, protože cítím, že ty si jediný, kdo mi rozumí. Teď už prosím běž a nech mne tu samotného." Takhle zněla jeho poslední slova, než jsem odešel. Ucítil jsem, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!
Je to tak měsíc, co se stala ta další tragédie. Ještě několikrát jsem se s ním viděl. Snažil jsem se ze všech sil, aby se necítil špatně, ale on si stejně katanou prořízl hrdlo. Potom odešel, za ní. Všichni ho nazývaly "hlupák" či "blázen", ale jen já jsem pro něj měl pochopení – věděl jsem pro koho to udělal. Bylo to pro něho bylo vysvobození. Tak plyne čas a na hrobě mají teď oba, skoro každý den svojí růži ode mne.

Zrovna teď sedím pod rozkvetlou sakurou a v ruce držím dvě růže - jednu černou pro něj a jednu růžovou pro ni, aby mi je připomínali. Ti dva tu teď leží vedle sebe a už budou stále spolu a tak tu tak sedím a povídám si s nimi – jsou tu se mnou.