Hokage všech kagů 01-Sen

„Uzumaki Naruto,“ ozval se hluboký hrubý hlas patřící starostovi Země Lena.
Blonďatá hlavička s jindy svítivýma modrýma očima se zvedla a i přes neochotu poslouchat toho starého blázna se otočila po svém jméně.
Starosta něco dál vykládal.
Obyvatelé byli rozrušení. Mezi některými panoval neklid, nejistota dokonce i nenávist, a u některých radost a pýcha. Slyšel hlasy. Hlasy svých blízkých, nepřátel a kamarádů.
„Chudák, to si nezaslouží…“ litovala ho nějaká starší dáma v hnědých ušpiněných šatech.
„Vždyť je mu teprve dvanáct…“ přemýšlel nahlas nějaký kluk stejně starý jako on.
„Tak mladý…“ povzdechla si žena okolo dvaceti a přivinula k sobě svoji dcerku.
„Já to neudělal!“ křičel jsem na ně se slzami v očích pokaždé, když se to stalo. A oni mě poslechli a nabídli svou náruč. Byli moje rodina. Všichni… Ale pak se to stalo pošesté a to už mě nikdo neposlouchal.
Starosta dokončoval svoji řeč a chystal se vznést rozsudek.
„Je to ďábel!“ Uslyšel jsem další hlas, tentokrát mužský a poznal jsem ho, patřil mému poslednímu otci… Říká si svědek, i přesto, že jsem to neudělal! Ale teď už je pozdě…
„A tím to tě shledáváme vinným. Za šest případů vražd tvých šesti rodin. Přičemž jsme u jedné z vražd, té šesté,“ upřesnil, „měli určitého svědka… Dva svědky,“ opravil se.
Ano, jsem tak rád, že tu není. Nechci, aby mě tak viděla…
„… Jeden ze svědků… Ehm,“ odkašlal si. „Lizumaki Tekanoshi, stále nebyla schopná ověřit nám tyto fakta, ale vzhledem k dostatečným důkazům, jsme se stejně rozhodli udělit trest smrti...“ Starosta se odmlčel a zadíval se do davu, který se snažil udělat cestičku nemotorné dívce.
Byla to ona. Moje nevlastní sestra, kterou jsem považoval za nejlepší kamarádku. Moje věrná žákyně. Chtěl jsem na ni zakřičet, ale nebylo kvůli čemu. Začal do mě proudit adrenalin a radost ze života. Nechci tu umřít! Ne, kvůli ní, protože sem určitě nepřišla proto, aby zatáhla za tu páčku a urychlila moji smrt, která přijde stejně tak, jako tak. Přišla mě tu určitě provokovat, abych se vyprostil z okovů svazující moji kouzelnou magii a také veškerou moji čakru. Což je téměř nemožné. Ale ona by se nedala, protože ví, že se jen tak nevzdám.
„Narutooo!!! Ty pitomče! Pokud tu teď umřeš, zabiji se. A pak v posmrtném životě tě zabiju znovu. Takže sakra už něco udělej! Copak jsi to nebyl ty, kdo mi říkal, ať to nikdy nevzdávám, ať ochraňuji toho, na kom mi záleží! Nebo jsi snad zapomněl, co jsi mi slíbil!“
Ne, nezapomněl. Stále na něj myslím na ten sen… Stát se někým, kdo existuje jen v kreslených knížkách.
„Naruto! Já ti věřím… Staneš se Hokagem všech kagů!“
To byla poslední slova, která jsem od ní slyšel. Šibalsky jsem se na ni usmál. „Promiňte, ale moje smrt bude muset počkat, protože…“
Starosta okamžitě pochopil situaci a rychle se chopil páčky, než jsem cokoliv stihl udělat.
Tekanoshi zavřela oči. Ale představy Narutova bezvládného těla na provaze se nezbavila. Ne, takhle to nebude! Řekla si v duchu a vymazala svoji představu. Podívala se na místo, kde stála stará dřevěná šibenice.
Lanko se zvolna pohybovalo a kolem něj byl jen oblak bílého kouře.
Tekanoshi se usmála. Nevěděla, sice jak její mistr zvládl osvobodit se z toho místa, ale to už bylo fuk. Hlavně, že je Naruto pryč. Pomyslela si. Všimla si překvapených tváří kolem sebe. A pak si vzpomněla. Nikdo kromě Naruta a mě neumí používat čakru. Proto zřejmě netuší, že Naruto je naživu. Ale zamyslete se lidi. Člověk jen tak nedokáže zmizet a nechat po sobě jen bílý kouř.