Odsouzená 03

Ocitla se sama v prázdném nemocničním pokoji. Byli tu lůžka pro další dva pacienty, ale nikdo v nich nebyl. Byla tu sama. Všimla si, že do rukou má zavedených pár hadiček. Jednou protékala krev, ale její to určitě nebyla. Vždyť už ztratila krve až až, určitě nesmí ztratit více. Druhou a třetí protékala bezbarvá tekutina, no musela to být bezbarvá tekutina… Přece by do ní nepíchli hadičky bez ničeho.
Pomalu se posadila, opřela se o velký polštář za jejími zády, a vyhrnula si nemocniční triko. Všechny rány byli zavázané bílými obvazy. Na rukou se jí objevili velké modřiny, pár jich měla i na břiše. Pomalu na jednu sáhla, ihned stáhla ruku pryč. Modřina se ozvala ve velké bolesti.
„Copak takhle bolí modřiny? Nikdy tak neboleli.“ Zašeptala do prázdého pokoje.
Ruce jí ani neboleli. Ty byly zcela vyléčené, ačkoliv pořád nechápala, proč ji nevyléčili i ostatní zranění. Sakura léčila už i horší, tak proč ji nevyléčili rány na břiše a boku? A ty kolena…
Pomalu odhrnula bílou deku a vytáhla si kalhoty nad kolena. Musela je trošku pokrčit což jí způsobilo obrovskou bolest. Musel si skousnout ret, aby nevykřikla. Kolena měla v opravdu příšerném stavu. Ještě pořád ji z nich tekla krev, obvazy byli skrz na skrz prosáklé krví.
„Možná bych někoho měla zavolat, aby mi to obvázal,“ pomyslela si. V tom do pokoje strčila hlavu sestřička.
„Ach výborně, už jste se probrala Hinato-sama,“ usmála se na ni sestřička a s tácem v rukou k ní vyrazila. Tác položila na noční stolek a vzala si z něj nůžky.
„Jak vidím, zkoumala jste svá zranění. Měla jste veliké štěstí, že vás sem ten mladík přinesl v čas. Jen o pár minut déle, a mohla jste vykrvácet.“ Zatímco mluvila, rozstřihla obvaz na pravém koleni a opatrně ho sundávala. Trošku to pálilo, ale dívka se to snažila nevnímat.
„Ten chlapec o vás měl veliký strach. Snad ještě nikdy jsem nikoho neviděla, aby se o někoho tak bál. Hned jak vás přinesl, nechal zavolat mladou léčitelku se skvělými lékařskými schopnosti a nehnul se od vás ani na krok. Doktoři ho nemohli dostat pryč ani, když vás ošetřovali, nakonec ho ale Sakura odtáhla alespoň na chodbu,“ vyprávěla a pořád se usmívala. Hinata překvapeně poslouchala. „Hned jak vás ošetřili, znovu vrazil dovnitř. Odešel před chvílí, ale to jistě víte. Řekl nám, že už jste vzhůru a že u vás máme být, dokud se nevrátí.“
„Vážně?“ Modrovláska se nestačila divit.
„Ano,“ přikývla sestřička. „Teď buďte prosím v klidu. Musím vám vyčistit ránu desinfekcí, bude to pálit. Vaše rány jsou na koleni velice vážné, máte probodnutou kost a sval. Bude dlouho trvat, než se rány zcela zacelí a uzdraví.“
„Proč mi je nevyléčila Sakura-chan?“ Zeptala se. Setsřička na malou chvilku stuhla, ale poté nalila na ránu desinfekci.
„Au,“ sykla Hinata a zatnula zuby. Nechtěla křičet nebo plakat. Musí být silná.
„Teď se tím nezatěžujte, musím vám vyčistit i druhé koleno a poté musíte odpočivat,“ nařídila sestřička a pustila se do druhého kolena. To bolelo o mnohem víc. Jen sundávání prosáklého obvazu krví pálilo jako čert. To ale nebylo nic oproti desinfekci. Hinata už to nevydržela a vykřikla. Z očí ji vytrysklo pár slz. Tak moc to pálilo. Měla pocit, jako by jí to rozežíralo maso.

„No tak přidej bábi.“ Popoháněl Tsunade Naruto.
„Kam tak pospícháš?“ zeptala se schválně. Naruto po ní šlehl rozzlobeným pohledem.
„Na ramen pokecat o počasí.“ Křikl na ni ironicky přes rameno „Do nemocnice ne? Nechci ji nechávat dlouho samotnou.“
„Ty se ale o ni nějak najednou zajímáš.“ Zasmála se. „Ale to už je delší dobu. Všimla jsem si toho už před misí…“
„Co to meleš za kraviny? Ty si už snad úplně senilní.“ Tsunade dostala chuť ho prohodit nejbližším oknem. „Je to moje kamarádka a parťačka. Poslední dobou, jsme spolu strávili dost času, díky misím. A teď je zraněná. Je jasný, že o ní mam strach.“ Otevřel dveře nemocnice, do nosu ho praštil ten zápach. „Fůj, nemám rád nemocnice. Všechno tu strašně smrdí.“
„Tak to se neliší do tvýho bytu.“ Zamumlala Tsunade ale tak, aby ji slyšel.
„Hééj já to slyšel.“ Vyletěl na ni.
„Copak si slyšel?“ zeptala se nevinně bábi.
Chodbami zazněl výkřik. Vycházel z blízkého pokoje. Naruto dobře poznal komu patří, za posledních pár dnů ho slyšel víckrát než je zdravý. Neváhal ani vteřinu a okamžitě vtrhnul do pokoje, ze kterého slyšel křik.
„Hinato, co se děje?“ zeptal se okamžitě vyčerpané dívky ležící na lůžku se spocenou tváří.
„Chlapče, měl by ses naučit klepat.“ Oznámila mu sestřička převazující dívčino koleno čistým bílým fáčem.
„Ona ale křičela. Co kdyby se jí někdo snažil ublížit? Jenom bych dal najevo, že sem někdo de. Takže žádný klepání.“ Brblal a přitom se přesunul k Hinatě.
„Naruto…“ zařvala hokage a vtrhla do pokoje „tohle je nemocnice takže…“
„…Takže by se tu mělo spíš šeptat než tu řvát jak na lesy.“ Skočil jí do toho Naruto a dál ji nevěnoval pozornost. Hokage pomalu unikala pára z uší, celá zčervenala zlostí a snažila se uklidnit.
„Sestři, mohla byste se mnou jít na chodbu?“ zeptala se princezna a bez odpovědi zamířila na prázdnou chodbu.
„Jistě.“ Sestřička se ještě na Hinatu usmála a potom rychle opustila pokoj.
„Tak jak ti je?“ zeptal se Naruto s obavami v hlase. Přisunul se k její posteli židli a posadil se na ni.
„Už- už bylo i líp, Naruto-kun,“ Dívka se zesláble usmála.
„Neboj se, všechno už bude dobrý. Pár dnů si tu poležíš a potom půjdeš domů.“ Usmál se na ni, ale ona odvrátila hlavu.
„Domů,“hořce se uchechtla. „Dá se to vůbec nazývat můj domov? Neustálé hádky s otcem, pořád poslouchám, že sem k ničemu a po téhle misi to uslyšim ještě častěji. A to už teď to slyšim neustále do kola. Sem ostuda klanu…“
„Co to povídáš? Ty nejsi žádná ostuda klanu. Dokázala ses postavit tolika nepřátel a dokázala si je porazit. No a co, že si přitom schytala pár ran. To by se kdykoliv mohlo stát i mě Hin.“ Snažil se ji utěšit.
„Ne, Naruto-kun. Jsem ostuda klanu. Jsem slabá, pořád se vzdávám a utíkám. Jednou mám vést klan, ale já to nedokážu. Jak bych mohla…“ rozplakala se. Naruto se k ní pomalu přisunul ještě blíž, a objal ji. Sám byl překvapený jeho reakcí, ale cítil, že to musí udělat. Hinata mu dala ruce kolem krku a tvá mu zabořila do prsou. Něžně ji hladil po vlase, a snažil se vyhnout jejím zraněním, nesnesl kdyby ji ještě ublížil i on.
Objímali se tak několik minut, dokud Naruto neměl promočené tričko od slaných kapek a Hinata se neuklidnila.
„Měl bys jít domů Naruto-kun.“ Špitla Hinata s opuchlýma očima od pláče.
„Ne, já tu s tebou zůstanu.“
„Ale měl bys-“
„Ne, na to zapomeň, mě se nezbavíš. Odejdu pokud to bude nutné, nebo pokud by jsi to opravdu chtěla. Jinak ne!“ naklonil se k ní trošku blíž. „Chceš tedy, abych odešel?“
Hinata musela polknout. Byl u ní velice blízko. Jejich obličeje bylo pár centimetrů od sebe. „Myslím, že bys měl jít domů, prospat se, dát se trochu do kupy a pak znovu přijít. Já stejně budu spát, takže bys tu nic ani nezmohl.“ Usmála se.
„Dobře, tak já přijdu ráno.“ Slíbil a vtiskl ji rychlý polibek na čelo a potichu opustil místnost. Hinata měla co dělat aby znovu neomdlela.
„Co se to stalo? On mě políbil na čelo? Naruto-kun? Je to možné? Nebo se mi to jen celé zdálo?“ štípla se do ruky. „Au…to ale znamená, že…“
Svoji myšlenku nedokončila, protože dveře od pokoje se otevřeli a na prahu stála vysoká postava.