NARUTO: Věčné slovo hrdiny 6 část

6.Začátek konce

Jako tehdy, když odcházel se slovy „Sbohem Sakuro.“
Hinata trénovala v lese u řeky a pořád myslela na to, jak jednou ochrání vesnici jako Naruto. Už byla na pokraji sil. Každý den tady trénovala od rána do večera, jak jen jí to čas dovolil a někdy ani celý den nejedla. Dnes už toho asi bylo příliš, zkácela se na zem a nemohla popadnout dech. Mlha začernila oblohu a dýchání se zpomalilo... Omdlela.

To už byl Kakashi s Yamatem a Sakurou u Tsunade.
„Chápu,“ zavřela oči a přemýšlela.
„Tsunade?“ Sakura pokračovala v rozhovoru, který vlastně už dávno zkončil.
„Dobře. Shizune, posily k branám a na hradby další ztráže. Pohotovost nejvyšší úrovně!“ Tsunade ovšem Sakuru neposlouchala a začala rozdávat nutné příkazy.
„Můžu za Narutem. Pomohla bych mu,“
„Nepřipadá v úvahu. Potřebujeme léčivé ninji. Všechny bez výjimky,“ Tsunade se dále nezdržovala a odešla z pracovny.
„On to zvládne a i s Kony se vrátí,“ Kakashi se snažil Sakuře ulevit od starostí o něj.

To další pondělní ráno přímo žhnulo zlatavé slunce. Sakura byla v práci a když se zmínila o Narutovi divila se, že většina vesničanů ani neví, že se vrátil. Dál od nemocnice se odvíjelo další pátrání. Pohřešovala se Hinata a celý klan Hyuuga byl na nohou. Mezitím v lese u řeky ležela Hinata polita ranní rosou. Bledá a téměř bez chakry splývala díky své zelené soupravě s okolní trávou.
Naruto tou dobou už našel chlapa, kterého hledal. Byl již mrtví a ležel u kraje cesty. Zdálo se, že během toho co byl také kousnut umíral. Hnil za živa dokud ho to (pomalu a bolestně) nezabilo. Naruto našel lístek se jménem -Yumi, který mrtvý muž svíral pevně v dlani.
„Yumi“ četl Naruto a v tu dobu se objevila jakási shrbená postava ženy... Staré ženy.
„Takové svolávací jutsu jsem ještě neviděl,“ podivil se Naruto, když po přečtení jména se daný uživatel objevil.
„Stačí jen krev a mé jméno. Jednoduché jutsu,“ Naruto si teprve teď všiml krve na papírku, kterou tam pravděpodobně zanechal pevný stisk muže.
„Co jsi tomu muži udělala?!“
„Jen jsem mu dala to co si přál,“ promluvila chraplavým hlasem stará žena. Opírala se o kovovou hůl s rukojetí ve tvaru pařátu a šedivé vlasy se cuchaly při každém sebemenším závanu větru. Dlouhé nehty, které objímaly rukojeť hole byly neuvěřitelně dlouhé a jejich barva měla jakýsi žlutý nádech. Oblečení by každý nazval hadrem či pytlem, který byl snad jen přehozený přes velký shrbený hřbet.
„Jak by si tohle někdo mohl přát?“ zadíval se na tělo rozloženého, hnilobou páchnoucího muže.
„Chtěl žít o něco dýl. Že prý by dal cokoli za další trochu času života... Ach ano, umíral a smtr děsí každého,“ zasmála se zlostně a ukázala na mrtvolu.
„Dala jsem mu dva dny navíc,“ zasmála se a začala kašlat. Při kašlání pevně sevřela hůl a dlaní zakryla ústa.
„Ale on kousl mou kamarádku. Ona nic takového nechtěla!“ Naruto vztal od mrtvoly a zadíval se do prázdných důlků, kde kdysi zpočívaly oči.
„Vyléčíš jí,“ řekl Naruto jako by šlo o samozřejmost.
„Co za to?“ ušklíbla se stařena.
„Nic! Ona za nic nemůže. Nic po tobě nechtěla,“ stařena se natáhla po Narutovi a osahala jeho tvář. Sjela na hruď a na břicho.
„Chci tebe. Dlouho jsem neměla pánskou solečnost,“ zasmála se a odtáhla ruku zpět.
„Máte asi fajn náladu. Pořád se křeníte... asi to měl být úsměv, že? Naruto měl nápad. Ryskantní až šílený, ale přece nápad.

Hinata se probudila a slyšela jak hlasy volají její jméno. Chtěla zakřičet aby jí našli, ale neměla sílu. Snažila se vztát, ale sjela jí noha po vlhké trávě a ona zase ležela na již vyleženém místě. Zatočila se jí hlava. Sevřený žaludek a bolest hlavy jí donutily aby zase zavřela oči. Byla prochladlá a slabá... šlo o život.
Naruto byl rozhodnut. Je to jediná šance, kterou teď měl.
„Svolávací jutsu!“ žába se objevila hned a znechuceně se zamračila.
„No fuj, Naruto, s čím se to kamarádíš?“ stařena se zamračila.
„Přiveď Kony, hned!“
„No jo prosim tě,“ žába zmizela. Naruto počkal pět minut. Pět promlčených, dlouhých minut. Potom přivolat žábu.
„Můžeš jít,“
„Jsi si jistý... Je jako posedlá. Taky páchne,“ Naruto kývl a žába odešla. Stařena se dívala na Kony jak sebou škube a jak zlomenina, která byla obvázaná, je už potažená jen visícími cáry obvazů. Oči byly matné, jako plné mlhy a čočky v jantarově-šedých zornicích plné hněvu. Zuby žloutly a srst ztrácela vždy tak jasně sněhovou barvu.
„Klid Kony už tě pustím.“ zašeptal Naruto Kony do slechů.
„Co?! Zbléznil jsi se! Zabije nás,“ Naruto vzal kunai a přiložil ho ke spoji řetězu.
„Ne! Počkej... Uzdravím jí, ale chci ten přívěšek... Ten co máš na krku,“ Naruto si sáhl na náhrdelník od Tsunade. Odkaz prvního Hokage v rukou téhle stařeny?
Podíval se na Kony, kunai sjel po řetězu a Naruto ho zandal do brašny.
„Hodnej, a teď ten přívěsek!“ Naruto se ušklíbl.
„Dej si vlastní medicínu,“ řetěz praskl a Kony vystartovala na postavu, která byla nejblíže – na stařenu. Jediné co v tu chvíli mohla udělat bylo to, co Naruto čekal. Stařena na kanci své hole dala kus nějaké vazké hmoty a hůl na poslední chvíli strčila Kony do tlamy. Ta celá zuřila a hůl překousla. Její tlama by naháněla hrůzu i nesmrtelnému. Stařena ucítila zapáchající dech a svalila se na zem pod náporem vlčího těla. Tyčila se nad stařenou a ucítila bodavou bolest. Kony zakňučela a s křečí se svalila vedle stařeny.
„Dej jí ode mě! Zítra bude v pořádku, běžte! Dej jí pryč!!“
„Jestli lžeš najdu si tě. To si piš, že tě najdu!“ Narutovi se oči změnily na oči Kyubbiho a upřely pohled do očních důlků staré ženy.
„Chápeš!“ zase se oči změnily ve známou modrou barvu a Naruto vzal Kony do náruče. Vítr zvedl oblak prachu a kamínků ze suchem zužované a krví potřísněné cesty a Naruto i Kony v tu chvíli zmizeli.

Hinata se probudila až k večeru. Začínala být zima a aby toho nebylo málo, začalo pršet. Hlasy už neslyšela. Jak to, že jí nenašli? Byakuganem by jí přece objevili... Nebo né? Pokusila se vztát, ale byla tak slabá, že to prostě nešlo. Byla natolik vysláblá, že se jí chakra obnovovala neuvěřitelně pomalu.
„Naruto-kun,“ zašeptala až žadonivě chraplavým hlasem a zase zavřela oči a schoulila se do klubíčka...