NARUTO: Věčné slovo hrdiny 5 část

5.Mise musí počkat

Kony chytila Narutův pás na hrudi, který držel meč.
„Kony co je?!“ Naruto jí chytil čelist a otevřel jí. V tu chvíli ho udeřil nezvyklý puch. Pach nasládlé hniloby. Kakashi odvedl ostatní z dosahu a šel Narutovi pomoci. Vytáhl kunai...
„Né!“ zařval Naruto a v mžiku měl Kony v podpaždí. Byla ale příliš silná na to, aby jí udržel. Naruto se tedy rozhodl jednat Přímým zásahem za šíji. Sekyrkový úder ruky srazil Kony k zemi. Chvíli oddechovala a vrčela, ale poté zavřela oči.
Kakashi pomáhal Kony svázat a při tom se na Naruta upřeně díval. Všiml si, že ho tíží starosti, ale teď ho ani nenapadlo se na ně ptát. Kony hlasitě funěla – jako by uběhla maraton. Pach, který se jí odlepoval od srsti, čenichu i dásní, děsil všechny přihlížející.
„Naruto, co to s ní je?“ Sakura léčila ránu na jejím krku, ale ta se né a né zacelit. Naruto jen zakroutil hlavou a pokrčil rameny.
„Naruto, co potom, až se probere? Vydrží ten provaz?“ Yamato se zeptal trochu starostlivě. Naruta ta starost o Kony potěšila, ale pořád se zabíval svou vlastní starostí. O mnohem víc než jen ránu na krku. Kony už není tak úplně ta žena, kterou poznal. Bojí se tím i o ostatní a mise nakonec zkončí neúspěchem. Tušil to... Už dlouho o tom přemýšlel... O tom posledním kroku, posledním činu, o podstatě.
Byla tma a v Konoze se Hinata dívala z balkónu svého bytu na hvězdy, které se té noci zdály dál než kdy jindy. Už je to rok co bydlí sama. Vždy se těšila, že bude bydlet sama a ten byt ukáže Narutovi. Snila o tom, že jednou třeba budou mít společné bydlení. Teď, když ho viděla zdálky jak zase odchází, bylo jí ouzko... Nikdy tomu tak nebude. Ztratila své dosavadní iluze. Vždy chtěl Sakuru. Naivita myslet si, že by mohl chtít někoho jako je ona. Přes to ale doufala...
V tu dobu už plápolat oheň v lese a Naruto hladil Kony po tak známé a jemné srsti. Zadíval se na ni a uvědomil si, že až se probere, nebude stačit těhle pár provazů.
„Musím tě ochránit. Slibuju, že ti pomůžu,“ šeptal k ní a konejšivě si zabořil hlavu do srsti, aby nasál ten známý pach. Byl pryč. Zbyla jen divná hniloba a zuřivost.
„Budeš v pořádku,“ zavázal jí pro jistotu i pevněji čenich.
„Naruto, co budeme dělat?“ Sakura nechtěla, aby se Kony probrala. Znělo to hrozně, ale akorád by jim ublížila a nakonec i sobě. Vlastně se nechtěla dívat na to, jak Naruto zasahuje přes to, že se mu to příčí. Ten ustaraný pohled, který teď měl, Sakuře ubližoval.
„Naruto... Bude v pořádku. My něco vymyslíme a bude zase protivná jako dřív,“ snažila se o vtip, aby ho uklidnila nebo trochu rozesmála. Naruto kývl na souhlas a trochu se pousmál.
„Není zlá a né že by tě neměla ráda. Prostě jí vadí, když se někdo zbytečně vyptává a zdržuje,“ povzdechl si.
„Vlastně by zemřela, aby vás ochránila,“ Sakura se pousmála.
„Nebyla jsem na ní zrovna milá... Ale třeba si ještě porozumíme,“ snažila se trochu pročistit atmosféru. Kony v tu chvíli otevřela oči.
„Naruto!“ Yamato vztal a čekal co se bude dít. Kony začala vrčet a škubat sebou. Provazy se začaly pozvolna uvolňovat. Vší silou se snažila otevřít čelist. Provaz zpletený ze snopů postupně praskal, až zbyla jen šňůrka vysíví na zpoceném, horkém čenichu. Kony oddechovala a začala překousávat další provazy. To už Naruto nemohl jen přihlížet.
„Svolávací jutsu!“ žába se objevila pod Narutem a dlouhým jazykem si oblízla půl obličeje.
„Vem Kony rychle k vám. Řekni Gamabuntovi ať jí dá do klece z žabího potěru a zapečetí jí,“ přikázal Naruto žabákovi.
„Pozor ať nikoho nekousne. Nikoho, jasné!“ upozornil Naruto.
„No jasan,“ usmál se žabák a ze zad si strhl obrovský řetěz. Švihl s ním po Kony a ten jí celou obmotal. Zlostí sebou začala škubat, kousat do řetězu a pak sebou trhla příliš silně. Následné zakňučení všem stáhlo hrdlo. Zlomila si zadní stehení kost.
„Rychle prosím,“ Naruto seskočil z žabáka a ustaraně si prohlížel její oči. Už nebyly tak známé. Byly zběsilé a nepatrná čočka se kmitala nenávistí uprostřed jantarově šedé panenky. Opravdu už to nebyla ona? Vážně nezůstalo nic, co by jí připomínalo?
Už to byla hodina co žába odešla i s Kony a Naruto od té doby nepromluvil. Šli za ním na cestu, kde se to vše odehrálo. Našel stopu toho člověka... Motala se a klikatěla v zaprášené půdě.
„Vy se vrátíte do vesnice a vše ohlásíte Tsunade. Řekněte jí ať zvýší počet ztráží a kdyby něco, tak aby zapískala na tuhle píšťalku,“ Naruto podal Kakashimu píšťalku z ručně opracovaného dřeva.
„Přijdou za vás bojovat všichni vlci v okolí. Smečka udělá co bude moci a jednoho pošlou pro mě. Dorazím co nejrychleji,“ vyrazil po stopě.
„My ti musíme pomoct a neodmlouvej! Kony uzdravíme, dokončíme misi a potom společně dorazíme do vesnice!“ rázně řekla Sakura, ale když viděla Narutův přísný pohled očekávala křik.
„Sakuro, vesnice potřebuje upozornit a...“
„Na co upozornit?“ Kakashi se zapojil do konverzace.
„O tom jindy. Není čas, běžte!“ Sakura zaťala pěsti.
„Tak to ne. Chci ti pomoct a navíc mě jistě budeš potřebovat. Pořád jsem ještě lékařka.“ Sakura se dívala odhodlaně. Věděla, že ona jediná dokáže léčit a to se hodí.
„Akorád by jsi mě zpomalovala. Nepotřebuju nikoho a taky nechci... Musel bych tě nakonec ještě před něčím chránit,“ nachvíli se odmlčel a zaposlouchal se do zvuku, který nikdo neslyšel. Jako by čekal nějaký zvuk.
„Běžte a neztrácejte čas a taky zdržujete mě.“
„Naruto co hrozí Konoze!“ Kakashi zvýšil tón hlasu.
„Teď nemůžu, jste hluchý nebo co?!“ Naruto až skoro zařval. Rozeběhl se za stopou a ve zlomu cesty zmizely zanedlouho i cípy jeho zlatavých vlasů. Jako tehdy, když odcházel se slovy:
„Sbohem Sakuro...“

Další díl je tu Ten příští bohužel nemůžu plánovat, ale asi ho neočekávejte brzy... Myslím, že bude až po maturitě. Snad jsem Vás trochu navnadila na čtení