Přílišná ztráta reality

Málátnost, ospalost a přituplá oblblost, velice nepříjemný a neurčitý popis stavu pacienta. Avšak v dané situaci ten nejpřesnější jaký mohl být vysloven. Pojetí času neexistovalo, jen bílá plocha stropu, která byla nastavena jeho směrem. Mohlo to být sotva pár vteřin, klidně i pár hodin. Myšlenky a sebeuvědomění se pozvolna a neochotně vracely do jinak téměř neživého těla. Mozek začínal pracovat.

Přestože měl otevřené oči a celou svou koncetraci zaměřoval na pavoukovitou prasklinu v omítce, měl pocit, že jeho vědomí jezdí po celé místnosti rychlostí zvuku ze strany na stranu. Ta myšlenka mu v okamžení prolezla do žaludku a vyvolala pocit mořské nemoci, která se dá zažít jen na otevřeném moři za hurikánu, obranným mechanizmem zavřel oči, aby svoje poletující vědomí ustálil. Mořská nemoc úrovně hurikánu se v okamžení změnila na pocit kapky vody zavřené v mixéru a bylo jasné, že ať už je v žaludku cokoliv, tak to půjde ven. Pozvolná nechutná horkost projížděla opačným směrem v trávicí soustavě a tělo se instinktivně snažilo dostat do pozice, která by znamenala jeho nejmenší znečištění. Byl to jeho první prudký pohyb v této bizardní scenérii, naklonil se přes lůžko a z úst se na zem vyhrnula nechutná kašovitá žluto-hnědá směs, monotónní bílý strop byl v zorném poli vystřídán béžovou laminátovou podlahou, na níž přistály přebytečné tělní látky. Chvíli se zrychleným dýcháním, překrvujícím se obličejem a nepříjemným pocitem v ústní a nosní dutině tento obraz sledoval, pak se zvolna vrátil do původní pozice na lůžko. Ano, uvědomil si, že leží na lůžku...a že má u zápěstí a kotníků spoutané ruce a nohy.

Nějakou další časově neohraničitelnou chvíli si užíval příjemný pocit vyprázdněného žaludku a rychlejší návrat probraného zdravého rozumu, který mu začínal klást v celku důležité otázky jako: „Co tu, sakra, dělám?“ Letmý rozhled mu krom další mírné závratě neřekl mnoho, byl v jakési prázdné a malé místnosti, kde krom zašlého umyvadla, zelených pevně vypadajících dveří, několika zavřených skříní a okna se zažloutlými roletami nebylo nic. Nicméně kontext místnosti a jakýsi typický puch mu napovídal, že je v nemocnici. Nebyla to ale žádná nemocnice, kterou znal, rozhodně to nebyla Konožská nemocnice, tahle spíš připomínala atmosféru Orochimarova doupěte. A to je jen v jedné místnosti!

Po nějakém dalším čase, když jeho vědomí i tělo získalo už víceméně pevné rozměry, zahájil pokusy o vyproštění. Marně. Pouta byla pevná, přesto svým způsobem pohodlná. Vzdouval se, smýkal s sebou aranžoval se a vztekal se. Zkoušel se i soustředit, aby se pokusil o prolomení pout chakrou. Jenže se nic nestalo, žádná odezva, nic. Zbyla mu jen bezmoc a vztek. Jeho čerstvě pracující mysl si vytvořila závěr, že ho museli něčím nadrogovat, proto ta nevolnost a „chakrová impotence“. Něčeho však přecijen docílil, lůžko bylo pohyblivé, bylo na kolečkách, sice dost tuhých, ale pořádné zmítání s ním dokázalo pohnout. Najednou si všiml kovového klíčku, který trčel z jedné skříně v místnosti. Geniální plán se rozjel a vzteklým šoupáním se dokázal dostat do pozice, kde klíč mohl uchopit. A po, pro levou ruku velice namáhavém dloubání do kožených pout, tlak opravdu povolil a končetina byla uvolněna s pocitem velké eufórie. Nedlouho poté byl osvobozen zbytek pohybového ústrojí.

Opatrně se svezl z postele, přičemž si dal pozor, aby neskončil v obsahu žaludku kousek vedle. Chůze, dokonce i stání bylo celkem problém. Nicméně i tak nějakým způsobem fungovalo. Vyhrnutý rukáv odhalil poměrně čerstvý dobře viditelný vpich v pravé paži. Kupodivu byl oblečený ve svém normálním úboru, měl dokonce svoje boty, ale s hrůzou si uvědomil, že jeho čelenka oznamující příslušnost Konoze je pryč, jakožto i všechny zbraně, co měl u sebe. Tohle je sakra podivné.

Sebral odvahu a vydal se k zeleným dveřím, dokolébal se, velice pomalu a přesto plynule zatlačil kliku směrem dolů, až už to dál nešlo, druhou rukou jemně zabral proti dveřím, jako by na druhé straně mohl být Kyuubi, tedy vlastně Kurama, vždyť už zná jeho jméno. Naruto pomalu prostrčil hlavu pootevřenými dveřmi, podezření se potvrdilo, nacházel se na konci dlouhé nemocniční chodby. Nebyl si jistý, co se stalo, poslední, co si pamatoval je velký boj s tím „chlápkem v masce“. Nedokázal si vzpomenout na detaily a už vůbec ne na vyústění tohoto souboje, kupodivu se v něm probudily správné instinkty ninji a rozhodl se kmitajícím pracovníkům/návštěvníkům, jež se občas zjevili a zase zmizeli v různých úrovních chodby, nevěřit.Vždyť byl spoutaný a neví kde vůbec je!

Pořád nebyl ve své kůži a ať se snažil, jak chtěl nedokázal vyprodukovat jakékoliv ninjutsu, nemluvě o jeho Sage módu nebo o „Kurama módu“. Taijutsu bylo vzhledem k tomu, jak se fyzicky cítil, naprosto vyloučené. Byl tedy absolutně bezbranný, myšlenka, která mu opravdu nezlepšila náladu. I tak byl ale schopný a hlavně odhodlaný chodit, tak se nezpozorován dostal ke schodům a o patro níž skrz dveře s nápisem „Nouzový východ“ i ven, přeběhl přes pečlivě udržovaný trávník, aniž by se otáčel, na chvíli se zastavil, aby se vzpamatoval a pak v místě nejnižší výšky se přeplazil přes kovový základ, jež obklopoval a tvořil opěru pro živý plot.

Byl teplý letní podvečer a za jiných okolností by byl i velice příjemný. K Narutově překvapení se objevil na prázdné ulici vesnice, tedy spíše městečka, které téměř vypadalo jako Konoha. Téměř. Ulice byly kapku širší, dlážděné tím nejhladším kamenným povrchem jakým kdy viděl, domy byly úhlednější a pravidelnější. Po stranách chodníku byly občas a zdálo by se náhodně rozmístěny různobarevné kovové boxy, což bylo jediné slovní spojení, které mladého shinobiho napadlo.
Na horizontu se tyčil velký útes, Naruto by byl přísahal, že je to ten stejný útes jako v Konoze, jen s tím rozdílem, že tady v tomhle nebylo vytesáno pět hlav hokagů v nadživotní velikosti. Nemocniční budova byla znatelně jiná, větší a rozhodně vypadala mnohem méně přátelsky.

Naruto nevěděl na čem je, skoro si začínal myslet, že se v té nemocnici přecijen měl zeptat, ale probudil se spoutaný a bez možnosti obrany. Nebyl si jistý, jestli udělal dobře, nebyl si jistý skoro ničím, bylo mu mizerně. Snažil se to vnímat, pokud možno, co nejméně a rozhodl se vydat nejkratší cestou k okraji téhle vesnice. První ulice byla liduprázdná, ovšem po odbočení za roh už se objevil mírný „provoz chodců“, Naruta kupodivu něco v hlavě nutilo k nedůvěře, zdrženlivosti a opatrnosti. Vlastnostem, ke kterým by se v drtivé většině případů ani nepřiblížil. Možná reakce na podané drogy? Avšak místní si ho, zdá se, ani nevšimli. Měli sice dost podivný vkus ohledně šatstva, ale všichni byli civilisté, neměli čelenky a rozhodně nevypadali na samuraje, či něco podobného.
Pomalu se brouzdal dál ve vektoru svojí cesty, přičemž si uvědomil, že některé z těch barevných kovových boxů se pohybují a že je dobré držet se u krajů ulice. Nebyl si stoprocentně jistý, že kraj vesnice mu přinese nějaký jiný a nový pohled na věc, doufal, že narazí na nějaký náznak toho, kde by mohl být, aby pak mohl přemýšlet o tom, jak se dostane domů.

Prošel už pár ulic a uliček, když tu mu padla do oka jedna budova, respektive jedna z budov v rozsáhlejším areálu. Chvilku na ní civěl a pak mu to došlo. Má sice jinou barvu a je dělaná z jiného materiálu, ale byl si jistý. Měla stejný tvar a rozložení oken jako akademie! Drkocal se nyní směrem oné budovy, ani si nevšiml, že míjí bíle malovaný kovový plot, který ohraničoval areál toho, co je zřejmě střední škola. Najednou ztuhl, v periferním vidění zahlédl něco, čemu se mu nejprve nechtělo věřit, zaměřil na onen nápis celý zrak, přečetl ho a i přehláskoval po písmenu (po znaku). Nápis ozdobným písmem hlásal: „Střední a základní škola Konoha, založeno roku 1999.“

Po opakovávaném přečtení Naruto došel k názoru, že cedule opravdu říká, to co říká, ačkoliv nepochopil, co znamená ono číslo.Neudržel se a poměrně nahlas hlesl: „Tohle přeci není Konoha! Nebo ony snad existují snad dvě?!“
Zvolání vyšlo naprázdno, jelikož v blízkém okolí nebyla živá duše, aby mu poskytla odpověď. Trochu podrážděně se rozhlédl, jako by jí očekával.
Navrátiv se zpět do ulice se rozhodl, že se přecijen někoho zeptá, vydal se k postarší paní, jež se objevila ve vchodu jednoho ze sousedících patrových domů.
„Dobrý den, eh - madam, můžete mi říct kde sem?“ začal hovor Naruto.
„Tady si na ulici Hashirami Senju, chlapče.“ utrousila tak mimochodem zatímco po kapsách asi hledala klíče.
„Hash-“ potlačil v sobě nutkání rozvinout otázku na tohle téma, „Ale jaká vesnice?“
„Děláš si země fóry, ty harante?! V Konoze, kde jinde...to jsou dneska lidi...“
Poslední věta ukončila další pokusy pokračovat další pokusy v tomto rádoby rozhovoru.

Vrátil se tedy k otevřené bráně školy, vešel dovnitř a nevědomky zamířil k houpačce, na které ve své akadamii proseděl celé hodiny. Dřepl si a začal si promítat hlavou celý průběh událostí, jestli příde na něco, co by dávalo smysl. Bojoval s tím Madarou, věcí nebo ať už je to, co chce, byli tam všichni a pak, BUM. Probral se připoutanej v nějakým špitále, který se podle všeho nachází v DRUHÉ KONOZE!? A ke všemu nemůže nijak použít chakru. Svět mu v tu chvíli připadal opravdu úžasný.

Najednou se dveře jedné z budov otevřely a vychrlily dávku lidí, tedy studentů ve sladěných převážně do bílé orientovaných uniforem. Narutův výraz se naprosto změnil, i přes to že ještě cítil účinky čehokoliv, co mu dali, na svou chůzi, rozběhl se k houfku řvouc: „Sakura-chan! Hinata! Shikamaru!“
Tři osoby v davu trochu překvapeně zareagovali pohledem, když uslyšeli svá jména.
„Ani nemáte tušení, jak rád vás vidim, dattebayo!“ s očividným nadšením pronesl k stojící trojici. „Bojoval sem s Madarou, pak si jen pamatuju, že jsem se probral tady a teď nemůžu používat chakru... “
„Tak hele, zpomal, normálně nás sotva pozdravíš a teď na nás spustíš takovouhle kanonádu?“ pronesla rázně Sakura, „Mimo to, o čem to, krucinál, plácáš? Co je to čakra?“
„Eh?“ vydal ze sebe více zmatenější než dříve Naruto.
„To jo, nee-chan má recht, plus, vždyť by tě přepral i támhle šachista-génius, tak jakej boj, že jo.“ pronesla sebevědomě s úšklebkem Hinata.
Narutova zmatenost dosáhla bodu, kdy už nebyl schopný reagovat slovy, pouze vykuleným výrazem obličeje.
„Karatistky promluvily, “ řekl smířeně Shikamaru, „je otrava souhlasit s koleginěma z "náš kroužek končí ve stejnou dobu", ale v tomhle případě maj recht. Celou dobu se věnuješ tomu svýmu psaní, reálnej svět pro tebe neexistuje.“
„Já? A psát?“
„Jo, píšeš si něco pořád o nindžech, kdykoliv a kdekoliv se objevíš. S nikým si se nikdy moc nebavil, teda co já vím. Seš kapku zaraženej podivín.“ byl dovětek, který zrovna od Hinaty zněl velice zajímavě.
„Navíc si se ve škole ukázal naposledy před měsícem, třídní Kakashi se nezmínil, co s tebou je.“ dodala Sakura.
„O čem to mluvíte? Co vám to udělali? Zhypnotizovali vás, zdrogovali vás jako mě? To si vážně nepamatujete na nic? Chuninskou zkoušku? Peina? Sasukeho pronásledování? “ chrlil už ze sebe nahodile znepokojený Naruto.
„Kdo má být Sasuke?“ zeptala se už trochu naštvaně Sakura.
„Možná by sis měl zajít na sono hlavy, vypadá to, že ses do ní pořádně praštil.“ konstatoval Shikamaru , „mám dost málo času, abych ho ztrácel nesmyslným tlacháním, mějte se.“ načež se vydal směrem k bráně.
„Má recht, já taky musím, čágo Naruto.“ opustila spěšně konverzaci i Hinata.
„Já taky půjdu. Jo, měl bys zajít do třídy, máš tam nějaký věci.“ zakončila rozhovor Sakura.

Naruto chvíli stál jako opařený, měl pocit, že drogy na něj zase působí víc než před minutou. Začal doufat, že tohle je jen sen, něco takového přece nemůže být skutečné. Přece není možné, aby tohle byla byť jen z části pravda. Tohle musí být trik!

Rozhodl se navštívit onu učebnu, neměl tušení, která to je, tak prostě zašel do stejné třídy v jaké byl na akademii a zkontroloval vyvěšený zasedací pořádek. Byl tam, byli tam všichni jeho spolužáci, soukmenovci a přátelé, tedy až na jednoho...na Sasukeho. Tenhle svět už byl dost vzhůru nohama. Našel si svoje místo - celá jeho deska byla pokreslena symboly, které moc dobře znal. Znak Listové, znak Písečné, znak Kamenné...otevřel lavici a objevil značný štos popsaných listů a tužku, poznal svoje písmo, ačkoliv tahle verze byla mnohem úhlednější. Vzal vrchní list s číslem stránky 1 a začal číst: „Kdysi dávno existovala démonická liška s devíti ocasy. Jedním švihem mohla bořit skály a vyvolávat tsunami. Aby tomu shinobi zabránili, museli bojovat...“ položil stránku zpátky k ostatním.
„Tohle přece není možné! Tamten svět je realita, tohle je...“
„Výmysl?“ odpověděl mu hlas ve dveřích, povědomý hlas.
„Tebe já znám, ty si Madara! To je tvoje práce, že jo?!“ otočil se
„Doktor Madara, váš ošetřující lékař, pamatujete?“
„Blbost.“
„Pane, Uzumaki, trpíte vážnou formou schizofrenie, tenhle váš svět, který jste si vytvořil je jen iluze. Iluze, která vám škodí. Namísto, abyste se věnoval lidem v realitě, předěláte si je dle vlastního obrazu ve vaší mysli. Dokonce jste si vytvořil i fiktivního nejlepšího kamaráda vaše alter ego, ehm...Sasuke, že jo? Tohle musí přestat, jste nebezpečný sobě i svému okolí. Před měsícem jste byl na žádost vašeho strýce Jiraiyi hospitalizován na psychiatrickém oddělení místní nemocnice, popsal jste nám tou vaší fikcí všechny stěny na izolaci. Včera jsme vás museli nadopovat sedativy, protože jste pokousal zřízence, když vám tu celu chtěl vymalovat.“
„...“
„Chcete se vyléčit? Já věřím, že ano,“ vklouzl svou rukou do kapsy, vytáhl stříbrný zapalovač a hodil jej Narutovi, „spalte, to co jste napsal. To je dobrý začátek k vaší rekonvalescenci.“
Naruto jej chytil, chvíli si ho prohlížel a pak ho položil na stůl. Vzal do ruky tužku, která doposud nehnutě ležela: „Já věřím, že to, co jsem zažil, nebyla lež a rozhodně si to nenechám vzít od někoho jako ty!“
Popadl poslední stránku z hromady a připsal: „Naruto pak nakonec prohlédl Madarovo genjutsu a probral se do světa, do kterého patří!“
„Budiž, sám sis zvolil.“