Sourozenci: 1. díl Shledání

Seděla jsem na větvi a pomalu jsem usínala, když mi najednou intuice napovídala, že se blíží nepřítel. Otevřela jsem oči a propátrala jsem okolí. Zaznamenala jsem nějaký pohyb.
"Chjo," povzdechla jsem si a stoupla jsem si na větvi. Pode mnou stál nějaký chlápek s kosou a rozhlížel se. Nejspíš někoho hledal. To ho nemůže hledat někde jinde? Chci se vyspat, pomyslela jsem si.
"Kakuzu, kde je ta holka?" zeptal se ten chlápek s kosou a podíval se směrem k dalšímu hloučku stromů opodál. Stál tam další chlápek.
"Je přímo nad tebou, trotle," řekl klidně ten druhý chlápek. Pořádně jsme si oba prohlédla. Ten chlápek s kosou zaklonil hlavu.
"Úchyláku," zakřičela jsme na něj, protože se mi koukal přímo pod sukni. Přeskočila jsem na jinou větev.
"Nemáš stát tam nahoře," řekl klidně chlápek bez kosy, koukla jsem na něj vražedným pohledem.
"Co tu chcete?" zeptala jsem se a pozorovala jsem toho s kosou. Posadila jsem se na větev a zívla jsem. Ty Akatsuki jsou hrozní, nenechají mě ani vyspat, postěžovala jsme si v duchu.
"Jdeme za tebou, sháníme nový lidi a tvůj brácha říkal, že jsi dobrá," vysvětlil mi to ten klidný chlápek u stromů, zatímco ten s kosou na něj varovně koukal. Jakmile jsem uslyšela slovo bratr, objevila jsem se před tím chlápkem u stromů.
"Já nemám bratra, teď už ne," zasyčela jsem mu přímo do obličeje a propalovala jsem ho pohledem. Ten chlápek s kosou za mnou se začal smát. Otočila jsem se na něj a v mžiku jsem byla u něj.
"Čemu se směješ?" zeptala jsme se ostře a propalovala jsem ho pohledem. Chlápek s kosou se přestal smát a pozoroval mě. Intuice mi napověděla, že jeho kosa mu slouží jako zbraň.
"Tomu až ti useknu palici," řekl klidně a vytáhl kosu. Začala jsem se smát, až jsem si sedla na zem.
"Čemu se směješ ty?" zeptal se ten s kosou, zatímco já jsem se válela po zemi.
"Vy nevíte, co já umím, že?" odpověděla jsem otázkou a pomalu jsem se uklidňovala.
"Oni možná ne, ale já to vím," ozval se za mnou známý hlas. Ani jsem se nemusela otáčet, abych ho poznala.
"Tak to jsi nejspíš jediný, proč ses o svoje vědomosti nepodělil se svými kamarádíčky?" zeptala jsem se naštvaně a ani jsem na něj nepohlédla, jen jsem seděla na zemi a poslouchala.
"To si pořád ještě naštvaná?" zeptal se mě a šel blíž. Okamžitě jsem vyskočila na větev a otočila jsem se čelem k těm třem.
"Odveď si ty své kámoše, rybí mozečku, nebo je zabiju a ty víš, že jsem toho schopná," zavrčela jsem na Kisameho a propichovala jsme ho pohledem.
"Kisame neříkal jsi, že je v klidu?" zeptal se ten chlápek bez kosy a kouknul na Kisameho.
"No je, když nejsem v její blízkosti, pak se dost lehce naštve, ale Pein chce schopný lidi a ona je víc než schopná," vysvětlil Kisame, ale pořád mě pozoroval.
"Chjo, můžete vypadnout chci se vyspat, stejně mě nemůžete zabít, tak co?" zeptala jsem se a pozvedla jsem obočí. Kisameho přítomnost mě štvala čím dál víc a já nebyla přeborníkem v sebeovládání.
"Ne, nemůžeme vypadnout, dokud nepůjdeš s námi, náš šéf tě chce vidět, k***a," řekl ten s kosou a díval se na mě.
"Mě je váš šéf absolutně ukradenej, takže si dejte odchod vy, nebo půjdu já," řekla jsem klidně, ale v mém hlase zazníval podtón vzteku.
"To je fakt, takže tě nejspíš nepotřebujeme," řekl klidně chlápek bez kosy a otočil se k odchodu.
"Kakuzu, ona není jedna z těch, kterou tímhle dostaneš. Musí souhlasit, jinak odtud nemůžeme," řekl Kisame klidně a ušklíbl se.
"Vy ne, ale já odsud můžu, takže se mějte, hoši," řekla jsem a obdarovala jsem je sladkým úsměvem, pak jsem odskákala pryč. Cítila jsem na svých zádech pohledy všech tří.
"Chjo, ani jsem se nemohla vyspat," postěžovala jsem si konečně nahlas. Najednou se mi v hlavě rozezněl poplach, uskočila jsem jen tak tak, aby mě nezasáhly papírové shurikeny.
"Kdo to ksakru?" zeptala jsem se sama sebe, a pak jsem si všimla modrovlasé ženy před sebou, měla taky plášť Akatsuki a vedle ní stál oranžovlasý chlápek, který měl po celém obličeji piercingy.
"Myslím, že si měla radši zůstat u svého bratra," řekl klidně ten s piercingy a pozoroval mě. Protočila jsem oči.
"Ne, neměla, ještě bych z něj udělala shusi," řekla jsem a poušklíbla jsem se.
"Dobře, přidáš se k naší Organizaci," řekla ta dívka a pozorovala mě. Chlápek s piercingy se koukal za mě. Intuice mi ani nemusela nic říkat, poznala jsme to podle pohledu toho oranžovovlasého a uskočila jsem asi o pět metrů dopředu a do strany.
"Ne, nepřidám se k vaší organizaci," odpověděla jsem a pozorovala jsem je. Z levé strany jsem měla tu holku s chlápkem a z pravé bratra a jeho dva kamarády.
"Ale jo, a ještě ráda," řekl s úšklebkem Kisame a pozoroval mě. Vrhla jsme po něm vražedný pohled.
"A jak mě hodláte donutit?" zeptala jsme se pohrdavě a pozvedla jsme obočí. Pohledem jsem pořád kmitala ze strany na stranu.
"Nemáš kam jít, jsi nukenin z Mlžné a všechny vesnice tě pronásledují a beztak si myslí, že patříš k nám," řekl ten s piercingy a pozoroval mě. Až teď jsme si všimla, že má Rinnegan.
"Ano, což je velká zásluha mého bratra," pronesla jsem ironicky a založila jsem si ruce na hrudníku.
"Nemusíš mi děkovat," prohodil jízlivě Kisame a ušklíbl se. Ten s kosou vedle něho se pousmál.
"Super, ještě něco nebo už můžu jít?" zeptala jsem se a hledala jsem, kudy se vydám.
"Ano, prostě se k nám přidáš," řekl Kisame a probodl mě pohledem. Zakroutila sem hlavou.
"Já se k vám nepřidám," odmítla jsem rázně a kousla jsem se do rtu, až mi začal krvácet.
"V tom případě se asi musíš seznámit s mým parťákem," řekl zklamaně Kisame. Vypadalo to, že je to jeho triumf. Nechápala jsem, proč o mě Akatsuki tak stojí, byla jsem obyčejný nukenin, kterých bylo dost.
"Co bude zas tohle za případ?" zeptala jsem se potichu sama sebe a zase jsem musela uskočit o několik metrů dál, protože za mnou se objevil další týpek. Prohlédla jsem si ho. Černé vlasy, Akatsuki plášť a Sharingan. Uchiha.