Co mě drží naživu...

Konoha... vždy tak radostné místo, plné veselí a lidí na ulicích, dnes oněmělo. Bylo to kvůli ní... Konoha ztratila tu nejúžasnější kunoichi. Kráčel jsem šerou Konohou a sledoval zem po které jdu. Každým krokem mi nohy těžkli, rukama jsem nemohl pohnout, hlavu jsem nemohl zvednout a mé srdce... mé srdce? Bije vůbec ještě?
Když už tu není ona, má můj život smysl, vždy jsem si myslel, že miluji jinou, ale ne... je zvláštní, že musela umřít abych pochopil, že je pro mě vším a že ji miluju. Proč?! Proč se to muselo stát zrovna jí? Proč byla tak tvrdohlavá? Proč nepočkala na ostatní? Mám tolik otázek, které mi hýří hlavou, ale nikde žádná odpověď'. Jako každý den jsem se posadil lavičku uprostřed lesa, představil jsem si, že je tu semnou. Že se díky ní necítím sám, při té představě jsem zavřel oči a mé srdce se zalilo teplem, bylo mi tak krásně při představě že jsem s ní.
Chtěl jsem nechat navždy zavřené oči a nechat si zdát krásný sen o ní a o mě, ale nešlo to... a v tu chvíli mi to došlo. Bez ní jsem nic... bez ní jsem jen další člověk v davu... každý je prý něčím výjimečný. Mojí výjimečností... byla ona. Bez ní můj život nemá smysl. Zvedl jsem se a utíkal jsem k jejímu hrobu. I v té rakvi, byla překrásná... připomnělo mi to jednu pohádku co mi jako malá vyprávěla o Sněhurce. Princ ji políbil a ona obživla, ale toho není pohádka. Odendal jsem víko a pohlédl ji do tváře a přitiskl jsem její rty k těm svým. Její rty byli studené, ale i tak jemné a příjemné.
Hinato... neopouštěj mě, byla jsi pro mě vším. Moc tě miluju... jen kvůli tobě jsem se vrátil do Konohy. Jak moc mi chybíš. Jak moc tě chci. Jak moc mi chybí tvé pohledy, tvé levandulové oči, tvé krásné modré vlasy, tvůj roztomilí úsměv a tvá dokonalá postava. Při vzpomínce na ní, se mi začali kutálet, kapky slané vody po tvářích, dopadali na její světlou pokožku. Položil jsem si zpátky a sledoval ji.
,,Hinato... já bez tebe nedokážu žít!'' Při této větě jsem vytáhl kunai, uchopil ho pevně do rukou a připravoval jsem se, si ho vrazit přímo do srdce. Už jsem měl kunai přímo u srdce, ale co to... něco se vznášelo pár centimetrů nad zemí. Byla to... Hinata!
,,Hi-hi-hinato?'' Vykoktal jsem ze sebe... ona je duch.
,,Sasuke,'' řekla uchopila mě za ruku a druhou zní vyňala kunai. Políbila mě na tvář a pravila.
,,Sasuke... tak moc mi chybíš. Stala jsem se tvým strážným andělem, až nadejde tvůj čas, připojíš se ke mě a budeme navždy spolu,'' při těchto slovech se usmála a věnovala mi malí polibek na tvář. Chtěl jsem zemřít a být s ní, ale pak mi došlo, že by ji to asi hodně bolelo. Ta dívka jménem Hinata Hyuga mě naučila žít, díky ní jsem žil svůj život opět naplno, a když se můj čas naplnil odešel jsem s ní do nebeské říše a tak jsem s ní byl... no aspoň' doteď', jsem přeci mrtví, ale i tak jsem s ní a to je moc krásné.