Doma v listí: kapitola 27. - Návrat

Už začínala mít pokrk malých místností s minimálním nábytkem. Ninjové ze Zvučné jí ošetřili zranění a dali najíst a napít, ale zavřeli ji a vyslýchali. Proč chtěl Inote Maruhi obětovat? Co dělá holka z Listové tak daleko od domova v doprovodu dvou cizinců? Kdo byli ti cizinci? Pokládali spoustu otázek, na které neznala odpověď, nebo ji říct nechtěla. Ale i když neměli Morino Ibikiho, jeho místní protějšek byl více než schopný a většinu informací z ní dostali. Nemučili ji, nechtěli riskovat válku s Listovou, ale ptát se uměli. A Iwahi byla z nedávných událostí vyčerpaná a na dně, na nějaký větší odpor sílu neměla. Když uznali, že jim toho řekla už dost, zavřeli ji do velmi stroze zařízené místnosti s malým zamřížovaným okýnkem. Iwahi jej otevřela, aby dovnitř pustila trochu čerstvého vzduchu, lehla si na tvrdou postel a nechala své myšlenky volně plynout. Vzpomínala postupně na všechno, co se událo od jejího útěku z Kamenné. Tolikrát byla blízko smrti, ale nějakým zázrakem se jí vždycky podařilo přežít. Tehdy nad tím ještě neuvažovala, ale teď, když viděla zemřít tři lidi, na ni všechno dolehlo. Souhi jí bylo líto, jenže ji vůbec neznala. Zato na Inoteho nedokázala přestat myslet. Když tehdy přišla na louku, kde trénoval tým Choujiho-senseie, vypadal jako obyčejný, hodně znuděný kluk. Nenapadlo ji, že by byl schopen něčeho takového. Nenapadlo ji to ani tenkrát v knihovně, ani v Lese smrti, ani během soubojů na chuuninské zkoušce. Probudila se do světa, ve kterém z něj byl zběh, aniž by věděla proč. A když ho pak uviděla při tom rituálu, nechtěla tomu věřit. Nedokázala tomu věřit. Ale teď jí nic jiného nezbývalo. Inote byl po smrti a ona jej pomohla zabít.
„Zabil by tě, kdybys nic neudělala. Stejně jako ostatní,“ přerušil její myšlenky dívčí hlas. Otočila hlavu a ve dveřích uviděla stát Maruhi.
„Co chceš? Další výslech?“
„Ne,“ rudovláska mávla rukou. „S výslechem už skončili. Chtěla jsem ti osobně poděkovat. Nebýt tebe, tak teď čucham ke kytkám zespodu. Takže dík.“
„Já neudělala skoro nic, měla bys poděkovat spíš Souhi-san...“
„Té už jsem poděkovala. Je to... takový zvláštní pocit. Vědět, že jsem naživu jen proto, že někdo jiný se života vzdal. Nevím, jestli se mám cítit provinile, nebo...“
„Nebo?“ Iwahi se posadila.
„Nebo si v sobě uchovat pocit, že někdo chtěl, abych žila dál a obětoval se pro to. A nechci tu osobu zneuctít tím, že ten svůj život zahodim do litování se.“
„Proč mi to říkáš?“
„Protože jsi jedna z těch, co se pro mě obětovali.“
„Ale já jsem naživu,“ protestovala Iwahi. Nelíbilo se jí, kam debata směřuje.
„Obětovala jsi něco jinýho než život. A to se taky počítá,“ Maruhi se otočila k odchodu. „A Souhi-san se obětovala i za tebe. Je na tobě, jak s jejím darem naložíš. A jo, promiň. To hlavní jsem zapomněla. Poslali jsme ptáka do Listový, ať si pro tebe přijdou.“
Když se dveře její cely pro ne-zrovna-dobrovolné hosty zavřely, Iwahi vstala a přistoupila k oknu. Skrytá Zvučná se nacházela v lese, tak měla aspoň pěkný výhled.
Proč mam pocit, že něco je opravdu špatně?

Po čtyřech dnech pobytu ve Zvučné si ji přišel vyzvednout Sasuke. Byla překvapená, že tu vidí zrovna jeho. Podal jí batoh, který jí zabavili zvuční a vyrazili na cestu. Když vycházeli z vesnice, zahlédla Maruhi, jak jí mává na rozloučenou a povzbudivě se usmívá. Iwahi jen zavrtěla hlavou a následovala svého strýce.
„Měli jsme o tebe starost,“ řekl Sasuke po pár hodinch mlčení, když byli dostatečně daleko od Zvučné.
„Omlouvám se,“ vypadlo z ní automaticky.
„Za co?“ Sasuke se zastavil a upřel na svou neteř pohled.
„Jak to myslíš?“
„Chci vědět, za co se omlouváš. Jestli to totiž říkáš jen proto, že si myslíš, že to všechno spraví, tak seš na omylu.“
„Já...“ málem z ní znovu vypadla omluva, ale včas se kousla do rtu. „Nechtěla jsem zmizet. Setto vypadal zraněně, chtěla jsem mu pomoct, nenapadlo mě, že mě unese.“
„Kdo je Setto?“
„Co víš o tom mým zmizení? Ať vim, odkud začít...“
Iawhi pověděla Sasukemu všechno, co se stalo od chvíle, kdy se probudila ve Vesnici Ukryté pod Lavinou. Při líčení souboje s Inotem, začala vzlykat. Sasuke se mračil čím dál tím víc.
„Měli bysme pohnout, než nás zvuční začnou z nečeho podezřívat,“ rozhlídl se kolem. „Doma si o tom promluvíme.“

V ponurém osvětlení kamenného sálu rázně kráčel Kouzai Kantsu do pracovny svého děda, hlavy klanu. Když vstoupil dovnitř, uctivě poklekl, své obvyklé frajírkovství nechal přede dveřmi.
„Špehové poslali zprávy,“ oznámil chladně. „Náš asasín je už v Listové.“
„Výborně. Ať se pustí do práce co nejdřív.“
„Stane se, jak si přeješ.“

Cesta trvala necelé tři dny, takže poté, co překročili hranici Ohnivé země, měli na promluvení si dost času. S událostmi posledních dní se Iwahi sice ještě úplně nevyrovnala, ale přestala se utápět v sebeobviňování ze všeho špatného. Když pak byla Morino Ibikim vyslýchána ohledně svého zmizení, cizí vesnice a Inoteho konci, dokázala vylíčit všechno, aniž by propadla hysterii.
Během následujících dní trénovala nebo dostávala jednoduché, ale fyzicky namáhavé mise v Listové a okolí. Sakura byla toho názoru, že na vyrovnání se s traumatem je zapotřebí něco dělat, takže se postarala o to, aby Iwahi nezahálela.
A Iwahi konečně začínala mít pocit, že našla místo, kam patří. Ovšem skrytě v ní stále přežíval strach z toho, co se stane, až se vrátí Saya a Inoko.
Na odpověď nemusela čekat moc dlouho. Jednoho dne, když měla volno, ji přišla navštívit Saya.
„Ahoj Iwahi-chan,“ pozdravila s úsměvem a svou kamarádku objala.
„A-ahoj Sayo... kdy ses vrátila?“ Iwahi se také neubránila úsměvu. Byla ráda, že ji vidí.
„Včera večer. Vrátili jsme se všichni, v Oblačný je... no, nuda. A navíc se mi povedlo naštvat šéfa jejich nejsilnějšího klanu, takže i když jsme tam byli jako hosti na pozvání Touyi, museli jsme odejít. Ne že by mi to vadilo.“
„Šéfa nejsilnějšího klanu? Myslíš...“
„Jo, svýho biologickýho otce. Je to idiot. Poď se projít, ať nestojíme mezi dveřma a já ti to povyprávim.“
Zamířily k Iwahinu oblíbenému rybníčku, kde se posadily na molo.
„Ani nevim, kde začít, je toho hodně,“ Saya zavzpomínala. „Když jsme dorazili do Oblačný, tak všichni z klanu Raizan z toho byli na větvi. To mi připadalo normální, ztracený potomek se vrací domů obvykle jen v příbězích. Jenže pak mi začalo být něco divný. Takový ty kradmý pohledy, šeptání a šéf klanu byl pořád v lihu, i Touyovi to přišlo divný. Asa, ta, co jsem s ní bojovala na chuuninských zkouškách, tam z nějakýho pamětníka vytáhla informace. Šlo o to, že když jsem se narodila, tak jsem prý byla slabá a křehká, na rozdíl od Touyi. A nějakej chytrák nasadil mýmu biologickýmu otci do hlavy, že ho máma podvedla s nějakým cizincem, co tam tehdy byl, a že já vůbec nejsem jeho. Takže mámě pohrozil, že pokud nevypadne a mě si nevezme s sebou, tak mě zabije, takovouhle ostudu že tolerovat nebude. No a když jsem přišla a předvedla tam kekkei genkai, tak padl na zadek, protože máma nebyla z klanu. No a mě to naštvalo, takže jsem ho při rodinný večeři poslala do míst, kam slunko nesvítí a prohlásila, že za svýho otce považuju jen Morino Ibikiho. Zbytek si asi dovedeš představit.“
„Jo,“ Iwahi se usmála při představě té večeře. „Ale neznamená to nepřátelství, ne?“
„No TAK blbej snad neni ani on,“ povzdechla si Saya. „A Touya slíbil, že se to tam pokusí uklidnit. A co ty? Jak ses tu měla?“
„Hm...“ Iwahi viditelně posmutněla. „Nechce se mi o tom mluvit. Kde je vlastně Inoko?“
„Hokage si ji spolu s Ino-san dneska ráno zavolal.“
„Jestli mě bude chtít ještě někdy vidět, řeknu vám to oběma.“
„Proč by tě neměla chtít vidět?“
„To je na dlouhý vyprávění a nechci to říkat víckrát, než budu muset.“
„Neříkej, žes zase měla jednu z těch tvých příšerných vizí,“ Saya vypadala ustaraně.
„Měla jsem jednu, ale ta s tim nemá nic společnýho,“ odpověděla Iwahi a pozorovala vlnky na vodě.
„Tak tady seš!“
Saya s Iwahi se překvapeně otočily. Blížila se k nim Inoko s očima rudýma od pláče.
„Inoko...“ Iwahi vstala.
„Ty mrcho! Vrať ho zpátky!“ vřískla Inoko, vlepila Iwahi facku, chytila ji za límec a zacloumala s ní tak silně, že Iwahi neudržela rovnováhu a spadla z mola.
„Inoko! Co to děláš?“ Saya nechápala.
„Zabila Inoteho!“
Saya zůstala sedět s otevřenou pusou, Iwahi se s pohledem upřeným na prkna vydrápala zpátky na molo.
„Zabilas mi bráchu! Slyšíš?! Vrať mi ho zpátky!“
„Nemůžu...“
„Iwahi, je to pravda?“ Saya se donutila promluvit.
„Je to pravda! Hokage to říkal! Říkal, že...“ Inoko se podlomila kolena a dívka ztěžka dosedla na molo. Po tvářích se jí znovu začaly koulet slzy. „Říkal, že za to nemůžeš. Řekni mi, co se stalo.“
„Já... začalo to, když...“ Iwahi, stále se sklopeným pohledem, se zhluboka nadechla. Říct ten příběh u výslechu nebo kamarádce, byl rozdíl. Ale dlužila jim to, takže jim pověděla všechno, co se stalo od jejího únosu. Vynechala jen tu část o snoubence.
„Takže za to může ten Hidan,“ zaťala Inoko pěsti, když Iwahi skončila. „Kdyby ten se neobjevil, byl by Inote v pořádku.“
„Inoko...“ Iwahi překvapeně zvedla hlavu. Její pohled se však zastavil na přívěsku, který před odchodem do Oblačné Inoko na krku určitě neměla. „To je...“ než stačila říct něco dalšího, uvnitř hlavy jí explodovala prudká bolest. Takovou ještě nezažila. Iwahi se chytila za spánky a stulila se do klubíčka.
„Iwahi, co je?“
„Au... to... bolí...“ černovláska nedokázala skoro ani mluvit, jak příšerná ta bolest byla. Po chvilce přestala stejně náhle, jako se objevila.
„Ten přívěsek, odkud ho máš?“ zeptala se jakoby omámeně.
„Našla jsem ho v lese, když jsme se vracely z Oblačný. Proč?“ Inoko byla náhlou změnou tématu překvapena.
„Můžeš mi ho... půjčit?“ Iwahi k němu natáhla ruku. „Musím s ním za Hokagem, je to důležitý.“
„Proč by byl obyčejnej kus kovu tak důležitej?“ zeptala se nedůvěřivě Saya.
„Je to... orichalková růže z Kamenný. Poznávam ten kov, ty okvětní plátky... Prostě mi ho na chvíli puč, pak vám to řeknu.“
„No... no dobře,“ Inoko si odepjala řetízek a podala jej Iwahi. Ta si růži prohlédla opravdu zblízka, beze slova vstala a rozběhla se pryč, směrem k budově Hokageho.
„Sayo, vstávej, musíme za ní,“ zamračila se Inoko a sama vyskočila na nohy.
„Proč? Nás se to netýká, neměly bysme jí šmírovat,“ protestovala Saya, ale uposlechla.
„Týká. Musíme za ní, nebo se stane něco strašnýho. Ale nesmí nás vidět, to by pak mohlo bejt ještě horší.“
„Ale proč?“
„Nejsem si tim úplně jistá. Ale vypadá to, že jí někdo ovládá,“ prohlásila Inoko s vážnou tváří.