Milý deníčku... II. - END

Naruto:
12. 10. 2011
Teda deníčku,
to byl ale divnej den. Neříkám špatnej, spíš dobrej… Ale zvláštní. To, že měl Kakashi-sensei narážky na to, že jsme na oslavě pili, se dá pochopit, zvykli jsme si. Ale začínám mít strach, jestli jsem neudělal něco, co jsem neměl. Sasuke se divně smál, když se na mě podíval a Sakura zářila jako sluníčko. Nedala mi dnes ani jednu facku. To se ale dalo vysvětlit, protože oslava, kterou pořádala, se fakt megapovedla.
Taky jsem potkal tým 8. Hinata se na mě hrozně hezky usmála. Směje se normálně, ale tentokrát to bylo takový… vřelejší. Zajímalo by mě, jestli jsem udělal nějakou vtipnou blbost, když jsem o sobě nevěděl, že se na mě všichni tak divně smějí…

Hinata:
12. 10. 2011
Milý deníčku,
já si lítám, já se vznáším, já jsem šťastná! V noci se mi zdálo o Narutovi a dneska jsem ho potkala. Má tak krásný úsměv (jak už jsem asi tisíckrát napsala). Pořád myslím na ten večer. Doufám, že se to brzy bude opakovat. Čekala jsem, že mě osloví dneska, ale nic se nestalo… Když nad tím tak uvažuju, co když to tak nemyslel? Co když to za něj dělal alkohol?
Ne, Hin, na to nemysli! Prostě to udělá jindy.

Naruto:
13. 10. 2011
Milý deníčku,
tak už jsem zjistil, proč se všichni kolem tak divně chovají. Vzpomínáš, jak jsem 11. psal, že jsem potkal Sasukeho v Ichiraku? No, asi objevil, že ramen je fakt svělej a šel tam se mnou dneska po tréninku. Trochu jsme si povídali… Prej jak jsem se na té oslavě napil a po půlnoci jsem byl už tolik mimo, že jsme vylezli s Kibou (který na tom byl stejně) na stůl a předvedli jsme – cituji – „parádní striptérskou show“. Ježiši, tak proto se na mě všichni tak divně smějou… Cítím se hrozně trapně, víš, přece jenom … Celá vesnice mě viděla nahýho, teda ne že bych se měl za co stydět… Ostatně možná proto je na mě Sakura tak hodná. A Hin, ta se na mě určitě taky smála kvůli tomu. Dneska jsem ji zase potkal. Smála se na mě stejně, jako včera a já se chtěl propadnout do země. Cítím, jako bych měl na hrudi kámen. Bože, jak jsem mohl, před Hin, před ostatními…

Hinata:
13. 10. 2011
Milý deníčku,
začínám být vážně zmatená. Dneska jsem Naruta zase potkala na cestě k Ichiraku, ale nejde mi do hlavy ten výraz – taková směsice nejistoty a … viny, nebo jak to nazvat. To jsem na něm ještě snad nikdy neviděla. A tak, jak obvykle zčervenám já, tak tentokrát byl on červená jako rajské jablíčko. Myslíš, že se stydí, že mě líbal, že to byl jenom omyl a nechce to říkat narovinu. Deníčku, zdá se, že přeci jen nemám takové štěstí, jak jsem myslela…

Naruto:
14. 10. 2011
Milý deníčku, dneska měla Hokage proslov, takže se celá vesnice sešla pod hlavní budovou. Nejhorší proslov, na jakém jsem kdy byl. Ne, že by mluvila špatně, ale ty pohledy… Byl jsem zvyklý, že se na mě nenávistně dívají, když jsem byl malý, ale už několik let mě docela i uznávají a teď najednou se všichni zase otáčejí. Už nikdy nebudu pít, přísahám.

Cestou od budovy jsme šli se Sasukem a týmem 8 do Ichiraku (opět). Kiba si zřejmě taky nic nepamatuje, ale i když mu to asi někdo řekl, tak si s tím hlavu moc nedělá. Na jeho 19 už má slušně zkaženou pověst, tak to nebylo nic nového. Taky bych to měl brát lehčeji, ale… Čekal bych, že mě bude hůř trápit trapas před Sakurou, ale jaksi nemůžu nemyslet na to, že jsem se tak choval i před Hinatou. Ona je taková jemná, čistá…

Dneska už se nesmála, naopak, spíš působila smutně. Měl jsem o ni trochu obavu, takže když jsme se pak rozcházeli domů, nabídl jsem, že jí doprovodím. Roztomile červenala, jak to má ve zvyku.

Chvilku bylo trapné ticho, ale pak jsme se nějak dali do řeči o ramenu. Po chvilce jsem navázal na téma oslavy a zeptal jsem se, jestli si pamatuje, co jsem tam dělal. Začervenala se ještě víc, než předtím. Vykoktala něco, jako že ano. Pak jsem se zeptal, jestli jí to přišlo hodně špatné. Zatvářila se, jako by nevěřila, co jsem řekl a rychle odpověděla, že vůbec ne. „To je dobře.“ řekl jsem a usmál jsem se, protože mi přišlo, že trochu těžkla atmosféra. To už jsme byli skoro před jejím domem.

Nevěřil bys, co se stalo. Z ničeho nic mě začala líbat. Hinata a LÍBAT. Sama od sebe. Jasně, že jsem jí to opětoval, já si vlastně přál, aby se to někdy stalo. Měla úplně hedvábné rty. V šoku jsem nevěděl, co s rukama, tak jsem ji alespoň chytil za pas – bylo to, jako držet ptáče. Dívky připadají ták křehké… Už píšu jak Jiraya. No, prostě jsme tam tak stáli asi minutu, než se odtáhla. Byla úplně červená. Než jsem stihl něco říct, rozběhla se a zmizela někde v domě Hyuuga klanu.

Řeknu ti, to byl fajn den. Připadám si, jako bych měl každou chvíli vzlétnout. Zítra musím něco udělat.

Hinata:
14. 10. 2011
Milý deníčku,
dnešek byl naprosto dokonalý. Po nějakém proslovu, který měla Hokage, jsme šli s Narutem do Ichiraku. V tu chvíli jsem ani moc neměla náladu ho vidět, bylo mi líto, že ta noc na oslavě neměla pokračování.

Po ramenu jsem měla v plánu zamířit domů a napsat ti další zklamaný zápis, když se Naru nabídl, že mě doprovodí. Měla jsem radost, jenže jsem ze začátku vůbec nevěděla, jak začít konverzaci. Nakonec jsme si začali povídat, když přišlo téma oslava. Najednou se zeptal, jestli mi vadí, co tam udělal. Proboha, ještě aby mi to vadilo. Vždyť to byl můj sen už spoustu let! Samozřejmě jsem mu hned odpověděla, že nevadilo. On se usmál a řekl, že tak je to dobře.

V tu chvíli už jsem měla hroznou touhu ho políbit znova, a tak jsem to udělala. Napřed vypadal překvapeně, ale pak se zapojil. Líbá hrozně krásně. Pak jsem ale zpanikařila – co když to tak nemyslel, nebo… No, prostě jsem se hned otočila a utekla domů. Myslím ale, že se už nemusím bát. Myslím, že budu konečně šťastná.
Vlastně… já jsem už teď.

Epilog: Hned další den se Naruto Hinaty zeptal, jestli s ním bude chodit. Ona samozřejmě, po menším kolapsu, nadšeně souhlasila. Hin se splnil sen a Naruto našel asi prvního člověka, v němž mohl mít pevnou oporu a hlavně absolutně mu důvěřovat. Na to, z jakého omylu to vlastně vzniklo, přišli až po pár měsících a tehdy už se tomu jen zasmáli.